učebnice as we know them

Dnešní učebnice nevyučují jazyk v té podobě, jak se v současnosti skutečně používá, ať už v británii nebo americe či kdekoli jinde, nýbrž jej představují v zjednodušené podobě, která se úzkostlivě vyhýbá skutečným problémům, jimž čelí čeští studenti. do této situace se výuka angličtiny dostala dost možná tím, že nové řady učebnic již nevychází ze skutečné podoby jazyka, nýbrž prostě z předchozí řady učebnic.

Z učebnicové angličtiny se tak postupem času stala samostatná větev tohoto jazyka. I když ne samozřejmě až do té míry, že by vám její znalost k ničemu nebyla. Skutečností nicméně je, že učebnice a následně i učitelé zapadli do vytvořeného stereotypu, který nadále nezpochybňují. Převládnul dojem, že v samotném zkoumání toho, co se studenti skutečně mají učit není nutné se dále vyvíjet, od nynějška stačí již jen zdokonalovat metody, jak je těmto věcem naučit. Svou roli zde bezesporu hraje i přehnaný respekt před produkty vycházejícími z anglicky mluvících zemí. Pravda je ale taková, že člověk, který se anglicky naučí v dospělosti, je daleko lepším učitelem než naprostá většina rodilých mluvčích, jednoduše proto, že daleko lépe ví, kde studenty nejvíc tlačí bota.

Učebnice jsou plné obrázků a polovina textu se skládá z naprosto zbytečných informací, jež studenta o nic neobohatí (pokud máte poslechové cvičení, tak se o lidech jejichž hlas posloucháte, dozvíte všechno nepodstatné co jen jde: odkud pochází, na jaké škole studují, kolik je jim let a jakou hudbu mají rádi (formát je samozřejmě řádkování tři, je to jediný text na stránce, všude dokola velké barevné fotky rozesmátých multikulturních obličejů). Pokud byste text z jedné takové učebnice převedli na písmo velikosti 11 řádkování jedna, formát stránky a4, máte za čtyři stovky, které zaplatíte, solidní tři stránky textu, z něhož se mimo jiné dozvíte že Johnu Woodbridgeovi je 27 let, studuje na Magdalene College v Oxfordu, pochází z Leedsu a má rád hudbu, tanec a sport.

Kromě toho se plýtvá prostorem na věci, které buď není třeba vůbec učit (jinde zmíněný obrat I think…) nebo které se studenti naučí i bez bohatého obrázkového doprovodu a několika rozlehlých cvičení, což je případ tématu město a k němu přináležejících slov jako bridge, road, square nebo store, kvůli kterým určitě není třeba zaplácávat několik stránek doplňovačkami nepřinášejícími nic nového (jo kdyby se k těm slovům vázal text jako you won’t believe this but when my grandfather took over the store this bridge was still being built. you may have heard that there was going to be another road linking the bridge to the main square but the city ran out of money… to by byla jiná) a obrázky náměstí, zřejmě určené pro lidi s poruchou chápání významů slov vztahujících se k architektonickým součástem měst, koneckonců je třeba myslet na každou menšinu.

V této souvislosti se nemůžu nezmínit o testech, které z těchto učebnic ideově vycházejí. Ty se angličtinou zabývají jen do té míry, že text se kterým se pracuje je anglicky. Jinak jde čistě o texty z logického uvažování, je vám předloženo několik mnohoznačných vět (John ne zcela jasně sdělil, zda cítí že jídlo o kterém si není jistý že ho pozřel jej do míry o které by se dalo diskutovat dovedlo do stavu jenž by okrajové větve určitých filozofických směrů mohly označit za hlad), z nichž máte vyvodit závěr, zde konkrétně zjistit zda John má či nemá hlad. To zda student umí vůbec říci, že John má hlad, se nezjišťuje. Už vůbec se nezjišťuje zda by uměl říct, že John začíná mít hlad, že má moc hlad, než aby odmítl večeři, případně že určitě měl docela hlad (když musel vzápětí jít na kapačky). Tam by totiž vyšlo najevo, že studenti za nafiflené učebnice vyhodili peníze zbytečně (he has hunger, he starts to have hunger, he is very hungry so he refused dinner, he surely had hunger … he’s hungry, he’s getting hungry, he’s too hungry to say no to a dinner, he must have been pretty hungry)

Dnešní učebnice se také přemrštěně soustředí na výuku tématických okruhů namísto toho, aby studenty naučily zacházet s jazykem a na případná neznámá slovíčka se slušně a hlavně správně zeptat (tedy ne what means this? ani what is it a sparrow? ani how say you this things please? což často slýchám od nově příchozích studentů). Můžete se z nich naučit všechny možné barvy vlasů, způsoby úpravy jídel, a obskurní státní svátky, takže student který umí říct kaštanové vlasy nemá potuchy jak říct proč mám sakra vědět jak se říká těmhle vlasům? (why the hell am I supposed to know what to call this kind of hair?).

Nevyučuje se keep jako české dál/pořád, nevyučuje se naprosto nezbytné be supposed to, nevyučují se slovesa jako deal with, sort out, work out nebo handle (všechno se řeší ohavným solve), nikde se nedozvíte alternativy k všezastřešujícímu negativnímu slovesu destroy (ruin, spoil, wreck), studenti nikdy nepoužijí spojení do a good job, be good at something, know how to do st nebo be able to do st, protože je nemají přiřazené k českému něco dobře zvládnout/udělat, něco dobře umět, něco umět a podařilo se, všechno se překládá pomocí can a manage. Absolutně se rezignuje na používání ing tvarů po předložkách (the idea of holding your hand or just being with you scares me), klíčovou to součást fungování angličtiny.

Cvičení jsou pak plná číselných údajů, dotazů na délku maratonu, počtu obyvatel Karáčí a bůhvíčeho ještě, cvičení která od studentů nevyžadují absolutně žádnou schopnost improvizace. Vyučují se (v sekci opinion) obraty jako I think that (tak složitý obrat bychom si jinak neposkládali) a in my opinion (brrrrrr), nedozvíte se samozřejmě, že I believe that… často odpovídá českému jsem přesvědčen že, že s if you ask me je radno zacházet opatrně, ani slovo o I figure(d) (příliš americké? přitom nepostradatelné říkám si / napadlo mě) a to už vůbec nemluvím o I guess, hovorové variantě I suppose, kterým v češtině odpovídá asi/nejspíš (I guess you’re right), protože pro předpokládat se použije spíše sloveso assume. Rodilí mluvčí, kteří učebnice sestavují, samozřejmě netuší jak je pro nás těžké vybavit si jednoduché I can’t think of anything při překládání českého nenapadá mě / nemůžu si vzpomenout. No nedozvíte se v podstatě nic, co byste vědět měli, ale zato spoustu naprosto zbytečných či samozřejmých informací.

Učitelé, kteří rezignovali na vlastní zdokonalování a dlouhodobě učí pouze z předkládaných učebnic nepostřehnutelně ztratí kontakt se skutečnou angličtinou a nadobudou skálopevného dojmu, že jí je právě učebnicová angličtina. Pokud jsou pak konfrontováni se snahou aktivních kolegů, kteří k výuce používají texty, jež nashromáždili a upravili na základě každodenního styku se současným jazykem, mají tendenci je odbýt jako “jakýsi slang, takové obraty jsem v životě neviděl(a)” (což může být příklad třeba zrovna výše naznačených obratů I figured nebo how am I supposed to nebo I guess nebo hovorového spojení kind of popřípadě adjektiv jako lousy a frázových sloves typu check st out)

V neposlední řadě pak převládající způsob výuky vede k tomu, že studenti nejsou s to sami posoudit, na co by měli v předloženém či samostatně nalezeném textu soustředit svou pozornost. Mají totiž zafixováno, že existují dvě poměrně jasně vymezené oblasti angličtiny: gramatika, neboli časy, modální slovesa a trpný rod; a slovíčka, tedy triliarda podstatných jmen, přídavná jména possible, necessary, special a disgusting, slovesa be, have, like a destroy, zázračná maybe a situation, kterými se nedá nic pokazit, a pak slovíčka z poslední lekce (která je třeba užít, než je navěky odhrnou slovíčka z lekce následující). To vše mezi tím, to čemu by skutečně měli věnovat pozornost, přecházejí bez špatky zájmu.

Je to jejich vina? Není. Stejně jako mimořádně mizerný prvoligový fotbalový tým je mimořádně mizerný vinou trenéra (ve všech ostatních klubech jsou úplně stejně zoufalí kopálisti), je v našem případě na vině učitel, který studentům nezdůrazňuje, že pasívní znalost není žádná skutečná znalost. Učitel, který studentům opakovaně nepřipomíná, že by měli být schopni vše, co v článku vidí, přeložit i z češtiny do angličtiny (a tím myslím z opravdové češtiny: that’s not what I said není česky to není to co jsem řekl nýbrž to jsem neřekl, stejně jako I can’t believe you said that není nemůžu uvěřit že jsi to řekl, ale jak jsi to mohl říct a I wish I was taller není kéž bych byl vyšší ale škoda, že nejsem vyšší) a následně by měli tyto obraty zařadit do své aktivní slovní zásoby, kdy je budou používat, aniž by je k tomu učitel na každém kroku nutil. Je to těžké, je to nevděčné, ale mělo by to být povinností každého učitele (every teacher worth his salt, anyway).

Výukové texty

K výuce angličtiny by se měly používat úplně jiné texty než jaké se v současné době používají. Bezbarvé texty o politicky korektních tématech, jejichž autory by morálně pohoršil i Rychlonožkův slovník, ve vás nevyvolají asociace nutné k tomu, abyste si z textu něco odnesli. Vždyť přece koho baví pořád číst o domě duchů, kočce co trčí na stromě a chlapovi co ztratil paměť? Výuka se čím dál víc soustřeďuje na konkrétní situce ve kterých by si studenti měli vystačit s množinou ustálených obratů, za předpokladu, že jim bude dobře sloužit paměť (job interview, phone call to work, buying an airplane ticket). Nejsou ale vůbec připraveni improvizovat v případě, že jim některá položka vypadně z hlavy a oni musí stvořit větu odkázání na vlastní zdroje. Mým ideálem dobrého textu není hodinová litanie rozzuřeného zhuleného dlaždiče, jak si asi nyní myslíte. Každý text by ssebou ale nějaký emocionální náboj měl nést a měl by vyučovat obratům, které student uplatní v mnoha různých situacích.

Co se testování týče, tam bych se hlásil za návrat – i když určitě nikoli bezvýhradný – k starému dobrému přímočarému překládání z češtiny do angličtiny. Ostatní rádoby progresívní metody jsou jsou z větší či menší části šidítka. Učitelé je používají, protože kladou menší nároky na ně a jejich sebezdokonalování*. Výsledkem je, že výrazně nižší nároky pak učitelé kladou i na své studenty. Kdyby šlo o nějaký zbytečný předmět jako je matematika nebo společenské vědy**, budiž. Dnes ale shovívavost s líným studentem angličtiny není na místě. natožpak shovívavost s líným učitelem.
* konkrétně pro vás to samozřejmě neplatí
** úsek “zbytečný předmět, jako je matematika” nemá v žádném případě implikovat, že matematika je podle autora tohoto textu zbytečný předmět. totéž platí pro ten druhý předmět

Což o to, jednotlivé typy testů mohou být i docela přínosné, je ale také nutné aby se vhodně volilo, z čeho bude student testován, naprosto se odstranilo vše co nepovede k vylepšení jeho angličtiny (myslím věty jako I like my new house because it is blue and you live there with me and we have many flowers in the garden), aby se vůbec nehodnotila pasívní znalost(minimálně u studentů gymnázií a jiných náročnějších škol) a o to víc se vyžadovala schopnost spontánně promluvit o různých tématech (přičemž téma je spíše "odmítnutí pomoci kamarádovi který si to nezaslouží" než "malířské techniky první poloviny sedmnáctého století") a to za použití veškeré probrané gramatiky a nikoli pouze gramatiky probírané v poslední době.

Dalším možným důvodem proč se angličtina vyučuje právě tímto způsobem je začarovaný kruh nebo spíše dva do sebe zaklesnutí obři, konkrétně způsob výuky a s ním provázané testy. Ve všech testech, přijímacích či certifikačních, se už desetiletí testuje bez větších obměn totéž, a učitelé mají tedy po ruce vhodnou výmluvu proč zaběhaný styl výuky neměnit: no ale já je taky musím připravit na zkoušky, k čemu mi bude, že se budou pěkně mluvit když nebudou znát rozdíl mezi "in the corner" a "at the corner" a následně pak proletí u zkoušek?

To je samozřejmě pravda. Pokud ale učíte na gymnáziu či jiné škole s vyššími nároky na studenty, pak rozhodně není dostačující, aby po čtyřech či osmi letech byli vaši žáci schopni složit test, ale nebyli schopni vést dlouhodobější konverzaci s rodilým mluvčím. Jsem přesvědčen, že inteligentního studenta naučíte za dva roky velmi dobře anglicky, a poté už mu na přípravu na test stačí pár týdnů strávených nad vzory testů z minulých ročníků. Pokud se takový student naučí používat životaschopnou angličtinu, tak mimo jiné nevyhnutelně pochopí jak funguje předložka at a rozdíl mezi at the corner a in the corner si u testu domyslí.

Výběr textů

A to vše vede zpět k prazákladnímu problému, jímž je výběr textů, alfa, omega, pí i delta výuky angličtiny. Textů, které ve studentech vyvolají nějaký pocitový respons, jež jim posléze usnadní si obsaženou angličtinu lépe vybavit. To by samo o sobě nebylo tak obtížné, zajímavých textů je plno. větší problém nastává u druhého požadavku, a to vyrovnanosti textu. Vyrovnaností zde mám na mysli požadavek, aby text byl ideálně cílen na určitou úroveň studentů, aby tudíž nepřečníval ani níž ani výš.

Je obrovsky těžké takové texty najít. Ony vlastně neexistují, je třeba najít texty, které se k tomuto ideálu aspoň blíží a pak cizelovat, důkladně editovat, vyhazovat pasáže příliš jednoduché (popřípadě je učinit zajímavějšími) i příliš těžké (případně je zjednodušit při udržení jazykové zajímavosti), přitom balancovat na linii jedné úrovně a pokud možno jednoho stylu (I perceived no one was going to think I was very cool but I took a dump in the middle of the dancing floor nonetheless).

Následující otázka je jasná. Co si tedy představuju pod pojmem kvalitní text? Kvalitní texty jsou nezbytným předpokladem k tomu, abyste z hodiny něco vytěžili. Je pochopitelné, že kvalitních textů existuje více druhů. Pokud chcete vyučovat sepisování kontraktů, pak někde nejspíš existuje vzor smlouvy, který obsahuje všechno, co potřebujete znát. Nejde asi o skutečnou smlouvu, to nicméně není podstatné. Pokud se chcete pro změnu naučit nadávat, jde sepsat kvalitní durchomdurch profuckovanou fiktivní konverzaci (případně si vzít libovolný scénář Martina Scorseseho). Pokud se ale nechcete specializovat – a to by bylo velmi moudré rozhodnutí – pak to chce najít texty které nebudou ani přemrštěně formální, ani příliš slangové, nebudou v nich slovíčka, která jejich autoři lovili ve spodních patrech online thesaura, aby zněli sofistikovaně, a na druhé straně nebudou natolik jednoduché, že by vám nic nového nepřinesly. A půjdu o krok dál: nebude v nich nic co by bylo zbytečné.

Jakými kroky dospějeme k vytvoření ideálního textu? Zaprvé můžeme natrefit na zlatou žílu a najít text, jež všem těmto nárokům vyhovuje, ale to se stává skutečně málokdy. Téměř vždy je záhodno provést úpravy a to obousměrné – někde je třeba text zjednodušit, jinde nahradit zbytečně primitivní obraty něčím přínosnějším.

Vhodné texty lze najít na nejnečekanějších místech. Jedny z nejzajímavějších dialogů, jež téměř nebylo třeba upravovat, jsem našel v komiksových příbězích (abych byl přesnější: nikoli v příbězích o supergerojích nebo jiných nadpřirozených bytostech, nýbrž v bizarních komiksech Harveyho Pekara či Petera Baggeho). Stejně tak by se daly najít úžasně výživné dialogy třeba v počítačových hrách. Zdaleka ne ve všech, muselo by jít o hry odehrávající se v dnešním světě a jejich účastníky by museli být lidé (či jiné více či méně živoucí entity), kteří se vyjadřují stejným jazykem jako my. Muselo by tedy jít o veskrze přízemní problémy, ve kterých výrazně nefigurují žádná mimozemská či okultně zaměřená stvoření.

Naopak, contrary to popular belief, málokdy narazíte na vhodný text v novinách či časopisech a to ani v těch jež se zabývají přízemnějšími (a tedy vhodnějšími) tématy. Důvodem je to, že autoři článků cítí potřebu se vyjadřovat tím co považují za vznešenější angličtinu a co nejvíce se vzdálit od hovorové formy (kterou my naopak hledáme). K tomu jim slouží armády slovníků plných latinských synonym, jichž zhusta využívají. Jakmile jednou učitel začne učit slovíčka jako befuddled, endeavor, thus či merely, nebo třeba idiomy a chink in sb’s armor nebo look daggers at sb, nastaví laťku tak vysoko, že se pod ni vleze v podstatě cokoli. Úkolem učitele je přesný opak, citlivě vybírat co se jeho studenti jsou schopni v období stráveném pod jeho vedením naučit a obzvláště ve slovní zásobě našlapovat velmi opatrně.

Výše uvedené dva odstavce berte se špetkou soli, sám jsem dosud žádný text z počítačové hry nepoužil a asi tak ani nikdy neučiním. jenom se snažím upozornit na to, že spousta výborných textů se ukrývá tam, kde bychom je nečekali, a naopak naprostá většina článků z oficiálně uznávaných zdrojů jsou pro studenty zcela nevhodné.

Nebudu poskytovat žádný přesný návod pro “realizaci dvaceti výukových jednotek”. Každý dobrý učitel má svůj styl a osobně si nedovedu představit, že bych musel vést hodinu přesně podle pokynů jiného učitele. Ovšem kdybych se nyní nacházel v pozici učitele nováčka, byl bych za poskytnutí kvalitních materiálů a otestovaných neotřelých tipů pro jejich použití v hodinách velmi vděčný. Právě to se zde budu snažit poskytnout sám.

Texty, které vám předkládám, jsou natolik výživné, že by nebylo moudré a ostatně ani dost dobře možné, je rychle proletět a opustit. Předpokládají se návraty v několika dalších hodinách v podobě doprovodných cvičení, jež naučené informace vryjí hlouběji do paměti. A na škodu určitě není se aspoň pomocí překladových testů občas vracet i k několik týdnů či měsíců starým testům.

A ne, tento přístup není všelékem. Žádný přístup není všelékem, pokud před vámi po propařeném víkendu sedí třicet pět znuděných žvýkajících teenagerů. Ani dobře zvolené texty samy o sobě nazaručují vysokou výtěžnost, i tu nejlepší příležitost je možné totálně promrhat. Proto je většina práce pořád na vás. Chápu pokud k tomuto projektu přistoupíte s nedůvěrou, sám také k většině novátorských myšlenek přistupuju velmi opatrně. O to víc ocením, pokud mi dáte benefit of the doubt a rozhodnete se zkusit, jestli na tomto přístupu přece jenom něco není.

I pokud do tohoto přístupu investujete svou důvěru, je nemožné podle něj ze dne na den začít modelovat a vytvářet dokonale exekuované hodiny. Přestože jsem sám nosil tento formát výuky v hlavě od počátku mé nedlouhé učitelské kariéry, ani po pěti letech vytrvalého snažení nemůžu říct, že bych ji dovedl ke své úplné spokojenosti. Krok po kroku se ovšem svému ideálu přibližuju, a jak se říká, the journey is the destination.

Máloco by mě potěšilo víc než osvícená debata o tom, jak by se angličtina měla vyučovat, a v čem je možné mnou předkládaný přístup vylepšit, nebo jaký že diametrálně odlišný přístup funguje ještě mnohem líp. Na druhé straně si vybavuju přísloví o tom, kdo chce psa bít. Chcete li onoho příslovečného psa bít, neobtěžujte se mi to sdělovat.