Obsah

1       Look Out U.H. Here I Come. 4

2       Everybody’s Trapped. 5

3       My Haggen Girl 6

4       Matters of the Heart 6

5       Chewing Skoal 7

6       Happy Flipping Burgers. 7

7       My Cold Cold Hands. 8

8       Slouching Towards the Fridge. 9

9       Mama’s Little Helper 9

10         The Airline Runaround. 10

11         Torn Up, Missing BF. 11

12         Track & Field in Kentucky. 11

13         Betty Looks Back. 12

14         Second Chances. 13

15         D-Day The Hard Way. 13

16         Coach Robyn. 14

17         Leaving the Nest 15

18         The Roads of Foxfield. 15

19         Postal Clerk Takes Stock. 16

20         Murder, She Said. 17

21         A Day in the Life. 17

22         My Crappy Valentine’s. 18

23         Mea Culpa. 19

24         Never Any Good. 19

25         My Thin Deaf Boyfriend. 20

26         Seals and Lighters. 21

27         Houses In Motion. 21

28         Road From Hell 22

29         The Foot That Hurt 23

30         Harrassed By Andy. 23

31         Flat Tires In Toledo. 24

32         Shopping With Levi 25

33         Way In Over My Head. 26

34         Barbell Amy. 26

35         Preschools and Red Wings. 27

36         A Cell Phone Convert 28

37         Sleepy in Norman. 28

38         My First Yoga Class. 29

39         Ain’t Gonna Teach Here No More. 30

40         Ain’t Gonna Teach Here No More. 31

41         Steady As You Go. 31

42         Three Pairs of Feet 31

43         Let There Be Groceries. 32

44         Bottoms Out 33

45         One Good Apple. 34

46         I Can’t Stand My Stepdad. 34

47         Open Letter (By a Landlord) 35

48         A Sucker For Dirtbags. 36

49         For Whom The Bell Chimes. 36

50         Dead Man’s Town. 37

51         Riding With Bob. 38

52         Hurricane Stories. 39

53         A Hard Slut To Crack. 39

54         Asia On My Mind. 40

55         Paying My Dues. 41

56         Kindness, My Weakness. 41

57         Running On Fumes. 42

58         Trouble on the Patio. 43

59         431 Words About Me. 43

60         The Old Man and The Bus. 44

61         Single By Choice. 44

62         That Don’t Make It Junk. 45

63         Listen, Tom.. 46

64         Camp Six Pack. 47

65         Just a Perfect Day. 47

66         Down On the Ground. 48

67         My Little Commute. 49

68         Things I Wish I’d Known. 50

69         The Dive. 50

70         Lump On The Couch. 51

71         Mom On The Water (Fire In The Sky) 52

72         Bad Blood. 52

73         Booster Bag Thief. 53

74         B4 U Move Here. 54

75         Mercury Rising. 54

76         Gone Daddy Gone. 55

77         Resolution Nr. 9. 56

78         Dazed and Confused. 56

79         The Big Budapest Rip-Off. 57

80         A Break-Up In Time. 58

81         Diszipline Muss Sein. 59

82         The Great Zucchini 59

83         Christmas Gone Wrong. 60

84         Eggs and Baskets. 61

85         Bar Fight (Sort Of) 62

86         Weed, School and I. 62

87         Bedtime Stories. 63

88         Once There Was a Cake. 64

89         What Does a Writer Look Like. 64

90         Sneaking Out 65

91         Autumn in The Winter 66

92         Fun Times Down Under 66

93         Wedding Hell 67

94         Moving Violation. 68

95         An Old Wife’s Tale. 68

96         My Best Friend’s Birthday. 69

97         My Volvo, My Enemy. 70

98         Meet Mrs. Right 70

99         Mia’s Birthday Party. 71

100       A Singapore Chill-Out 72

101       Chores, Duties, Routines. 72

102       Baby Chicks. 73

103       The Cost Of Living. 74

104       When The Towers Came Down. 75

105       How They Fixed The Door 75

106       Camping At Last 76

107       Wonderful Married Life. 77

108       The Seventh Beer 77

109       Mr. Israel 78

110       News From The Backyard. 79

111       Thumbs Up For Summer Classes. 79

112       My Raging Ex. 80

113       Squeezing In a Vote. 81

114       Let The Stormy Clouds. 81

115       My Brother’s Lies. 82

116       Fear Of Eviction. 83

117       What Makes The Germans Tick. 83

118       Resolution Nr. 9 (More of Same) 84

 

1         Look Out U.H. Here I Come

Ahoj zlato! Jsem teď u Toma. Přijela jsem teprve asi před hodinou a teď odpočívám po té dlouhé cestě. Jenom mě napadlo, že ti radši dám vědět, že jsem v pořádku, aby ses o mě nebál.

Cesta sem byla v pohodě, akorát jsem se v letadle docela nudila. Po nějakých dvaceti minutách letu mě najednou napadlo, že bych docela užila nějakou dobrou knížku. Ale žádnou jsem samozřejmě neměla a proklínala jsem se, že jsem tě neposlechla.

Čím to vůbec je, že máš vždycky ve všem pravdu? Víš vůbec, že se vedle tebe cítím jako blbec? Někdy přemýším, jestli to náhodou neděláš schválně. Jediný důvod proč jsem si sebou žádnou knížku nevzala bylo to, že jsem si chtěla dokázat, že se při dlouhém letu nepotřebuju ničím zabavit, že to zvládnu. Jak to tak vypadá, nezvládnu.

Měl jsi pravdu, devět hodin v letadle, to je něco jiného než devět hodin doma. Měla jsem mít víc rozumu. Příště budu mít. Ale jinak byly oba lety v klidu. Dokonce jsem se i trochu prospala, což potěší.

Když jsem přiletěla do Prahy, bylo krásné počasí, mnohem hezčí než to, co jsme posledních pár dnů měli v Iowě. Nejdřív jsem si prošla pár obchodů a pak jsem se tři hoďky jen tak procházela po nejhezčích místech ve městě. Pak jsem šla na vlak co jel sem.

Doufala jsem, že se ve vlaku ještě trochu prospím a povedlo se, i když tam občas byl docela hluk. Lidi do mě bouchali zavazadly a šlapali mi na nohy a dokonce do mě při vystupování a nastupování vráželi, ale tou dobou už jsem byla tak unavená, že mi to bylo jedno.

Do Hradiště se z Prahy dá nejlíp dojet vlakem, pokud ti nevadí, že to tam páchne. Cesta trvá 5 hodin a já jsem ji v podstatě celou prospala, s výjimkou posledních 20 minut. Pak už jsem musela být vzhůru, protože jsem měla vystupovat na předměstí, kde je ta hlavní stanice a pak nasednout do takového malého vlaku (tzv. Kači – pozn. překl.) co tě zaveze do města.

Kamarádi tam na mě měli čekat a vyzvednout mě. Je možné, že existuje nějaký vlak, co tě zaveze přímo do UH, ale já jsem nechtěla riskovat. Říkala jsem si, že nepůjdu do něčeho, co neznám.

2         Everybody’s Trapped

S Carlosem jsme takhle jednou večer projížděli městem. Jeli jsme vyzvednout nějakou starší paní co spadla na chodníku a zlomila si nohu. Najednou Carlos povídá, “Ty, neoživuje tamten chlap někoho? Radši zastav, půjdu se na to mrknout.” Ukázalo se, že ta osoba byla v pořádku, ale stejně jsme jej radši vzali do sanitky.

Tak jedeme dál a najednou slyším Carlose, “Ty vole!” A slyším zvuk, jako kdyby do sebe třískly dva kusy železa. Dva měsíce předtím jsme měli nehodu, takže oba povídáme “No do prdele.” Podívám se bočním oknem a nějaké auto tam leží na boku v plamenech. Valí se z něj oheň. Popadnu minimax, nasadím si helmu a než vyrazím, otočím se na toho člověka vzadu a povídám, “Ať budeš dělat cokoli, hlavně se ničeho nechytej.”

Vyskočil jsem ven a nějaký chlápek se zrovna snažil vlézt do toho hořícího auta. Tak jsme ho drapli, odvlekli nabok a řekli mu, ať zůstane kde je. Pak jsme nakoukli do auta a tam byl nějaký další člověk. Trčel tam, nemohl ven a auto se plnilo kouřem. Vzal jsem hasící přístroj a začal stříkat. Brzo začala docházet náplň a bylo skoro po ní, když všechny ty plameny konečně zhasly. Ten chlap měl z pekla štěstí. Později jsem se dověděl, že ho z toho auta vystříhávali tři čtvrtě hodiny.

Jakmile jsme dohasili oheň, rozhlédnul jsem se a všude kolem byly auta. Jeden džíp byl úplně zrušený, další auto na maděru a jedno mělo urvanou střechu. Všichni v těch autech byli úplně vytuhlí, v bezvědomí. A všude samý kouř a tak. Zapnul jsem rádio a říkám, “Podle všeho se situace týká minimálně dvou policajtů, pár aut tu hoří a nikdo nemůže pryč.” Jsou tři ráno, takže ve městě je ticho, ale za pár vteřin už všude slyšíme sirény a hasičské vozy. Než sedneme zpátky do auta, už se tam začínají hrnout sanitky.

Otočím se na Carlose a povídám, “To všecko kvůli nám?” A on prý, “Jo, po té poslední zprávě fakt zpozorněli”. Měl recht. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo. Nebýt toho, že jsme zavolali, někteří z těch lidí by zemřeli, než by pro ně přijela záchrana. Jsem na sebe pyšný, to ale neznamená že bych pobíhal kolem a všem vykládal jaký jsem hrdina. Tohle prostě k práci řidiče sanitky patří.

3         My Haggen Girl

Vidím se s ní pokaždé, když jdu nakupovat do Haggen. Docela rád bych věděl, jestli ji baví pracovat u pokladny v potravinách. Mě by to asi nebavilo, ale o to tady nejde. Na té holce se mi líbí to jak neustále působí spokojeně. Baví se se zákazníky a přitom se na ně usmívá, jako by jí svým příchodem udělali ohromnou radost. Dětem vždycky řekne něco srandovního, aby je rozesmála. Mě se zeptá jak se mám. Obvykle se mám mizerně, ale řeknu že dobře, abych ji nedostal do trapné situace.

Poprvé jsem ji spatřil, když jsem začal pracovat v bance poblíž. Pracoviště jsme měli na té samé ulici jako Haggen, takže jsme tam s Brettem chodili každý den na nějaký ten drink. Semtam jsme si u Haggen dali i oběd. Ona tam pokaždé obsluhovala pokladnu. Moc toho o ní nevím, kromě jména, které (podle štítku co nosí) je Becky S. Je mladá, vypadá jako by právě vyšla ze střední školy. Má nicméně malou holčičku. Ta občas sedává v místnosti vzadu a čeká, až mamince skončí práce a zaveze ji domů.

Čas od času dám v práci nocovku a přitom si zaskočím do Haggen na nějaké pití nebo něco k snědku. Už jsem ji tam jednou viděl ve stejný den ve dvě ráno, ve čtyři ráno a pak ještě ve čtyři odpoledne. Nevím, kdy ta holka spí. Má stále ucpaný nos a po ruce krabičku kapesníků, aby se mohla vysmrkat. Občas kýchá, což je nepříjemné, protože musí přetočit hlavu a vyhnout se tak tomu, že by kýchla na zákazníky nebo na jídlo.

Dneska jsem zašel do Haggen, abych tam rychle něco nakoupil. Jako obvykle tam byla, tak jsem si stoupnul do řady u její pokladny, přestože tam měla delší frontu než všechny ostatní. Pozdravila mě a zeptala se jak se daří. Řekl jsem jí, že úžasně a zeptal se co ona. Jenom se smutně usmála, tak jako vždycky, když se jí takhle zeptám. Pak mi podala stvrzenku.

Hrozně rád bych si s ní promluvil, ale nevěděl jsem co bych tak mohl říct. Asi jsem se mohl představit nebo se jí zeptat jak se jmenuje ona, ale pak by si mohla omylem myslet, že se ji snažím balit. Možná by zabralo, kdybych se jí zeptal co tak dělá, ale co jsem měl říct? “Ahoj, je mi jasné, že máš hrozný život.” To asi ne. Nakonec jsem prostě vzal nákup a vyrazil zpátky domů. Jako vždycky.

4         Matters of the Heart

Jsem doma trochu dřív než se původně plánovalo. Měla jsem letět zpátky v sobotu, ale ve středu večer jsem dostala sms od své sestry. Bylo v ní, že sestřina manžela odvezli do nemocnice s podezřením na infarkt. Ta zpráva mě totálně zaskočila. Proboha, Gregovi je teprve 38. Člověk, kterému ještě ani není čtyřicet, nemá co mít infarkt.

Vzápětí už jsem se balila a vyrážela na letiště. Měla jsem štěstí, že jsem chytla letadlo v 6:15 na JFK. Letecký personál byl naprosto skvělý a ani nevím jak jim poděkovat za to, že mi pomohli vyrovnat se se vším tím stresem. Přemýšlím, že bych koupila nějaké přání a poslala jej do sídla jejich letecké společnosti.

Zpátky do New Yorku jsem přiletěla kolem deváté a šla jsem přímo do nemocnice. Když mě sestra uviděla jak vcházím dovnitř, zakřičela na mě. Vůbec nečekala, že se tam objevím a musela mít špatný pocit, že jsem kvůli ní předčasně ukončila svůj výlet. Ale radši udělám tohle, než abych seděla na pláži a nervovala se. Tak já nefunguju, to není můj styl. Tihle lidi jsou moje rodina a já pro ně udělám první poslední, pokud jim to nějak pomůže.

Jsem ráda, že Greg už je na tom dobře. Utrpěl slabší infarkt a v podstatě mu řekli, aby přestal kouřit a změnil svou stravu a životní styl. Všechny nás to k smrti vyděsilo a předpokládám, že Gregovi to taky docela nahnalo hrůzu. Moc se mi ulevilo, že je v pořádku. Vlastně že jsou všichni v pořádku. Během následujících pár týdnů budeme Gregovi pomáhat dát se zase dokupy. Plánuju mu nabídnout, že jim budu hlídat děcka tak často jak mi to umožní můj program. A pokud budu moci poskytnout nějakou finanční pomoc, tak to udělám.

Greg poslední dobou pracuje od nevidím do nevidím mimo jiné proto, že jeho bývalá nedodržuje svou část dohody. Má pomáhat jejich synovi se studiem na univerzitě, ale namísto toho radši cestuje a paří s kamarády. Takže k tomu, že vede domácnost a živí rodinu, dře Greg ještě na to, aby svému synovi zaplatil studia. To ho pochopitelně příšerně stresuje. Podle mě si ségra nemohla najít lepšího chlapa. Ten ale teď potřebuje zpomalit. Stejně jako my všichni.

5         Chewing Skoal

Na střední škole nás spousta žvýkala Skoal. Člověku se z toho točila hlava, což nijak nevadilo (ba dokonce to byl hlavní smysl toho všeho), ale pokud jste tu šťávu namísto vyplivnutí spolkli, mohlo se vám udělat blbě od žaludku. Proto jsme dělali plivátka. Výroba probíhala tak, že jsme stočili papír ze sešitu a špičku jsme zahnuli. Jakmile jsme si byli jistí, že plivátko nebude propouštět, začali jsme jej používat. Vždycky jsme si ale dávali velký pozor na učitele, kdyby náhodou pojal podezření, že máme něco za lubem.

Krabičku s tabákem jsem vytahoval z kapsy třeba i při tom, kdy jsem učiteli zrovna na něco odpovídal. Ke zvládnutí tohoto kroku bylo nutné, abyste od sebe dokázali oddělit ruce a oči. Předstíráním že vaše ruce patří někomu jinému jste dosáhli toho, že ruce dokázaly pracovat s plechovkou i přes to, že vaše hlava v tu samou chvíli poslouchala učitele. Vaše ruce vytahovaly krabičku a prsty jste z ní vyndávali tabák. Celou tu dobu jste ale měli oči upřeny na učitele a jak jsem říkal, klidně jste se s ním mohli bavit nebo mu odpovídat na dotazy.

Pak jste museli tabák dostat do pusy, což už bylo trošku náročnější. Já jsem ale příšel s dobrým zastíracím manévrem. Vždycky jsem ze stolu shodil tužku, abych si při předklánění a zvedání tužky ze země mohl strčit tabák do pusy. Fungovalo to parádně – učitelé neměli šajnu co se děje. Případně jsme jednoduše počkali, až se učitel obrátí čelem k tabuli. Jakmile to udělal, šlo vidět skupinky kluků, jak si do pusy rychle cpou tabák.

Jakmile jsme dožvýkali, počkali jsme až se učitel podívá jinam a pak jsme se naklonili bokem a šťávu vyplivli. Ke konci hodiny se nám už plivátka začínala plnit a museli jsme se jich nějak zbavit. Obvykle jsme je hodili do koše když jsme vycházeli ze třídy. Z dnešního pohledu mi přijde úžasné, že nás nikdy nikdo nechytil.

Museli jsme být fakt mazaní, protože jsme to prováděli přímo před očima učitelů. Na druhé straně jsme ale nebyli žádní amatéří a člověk tuhle činnost za chvilku dostane do ruky. Ale stejně to bylo vzrůšo. Stačilo jedno žvýknutí v hodině a člověk si připadal, jako by byl v nějakém špionážním filmu.

6         Happy Flipping Burgers

Je mi patnáct a posledních pět měsíců pracuju v McDonald’s. Nejdřív se mi tam strašně líbilo. Lidi byli přátelští a byl to příjemný pocit, když nám tam každý den chodili stejní zákazníci. Se všemi nadřízenými jsem vycházel dobře a kdykoli jim chyběli lidi, přišel jsem vypomoct. Moji bývalí vedoucí dokonce prohlásili, že jsou rádi, že pro ně pracuju. Takže jsem McDonald’s míval hodně rád. Teď se ale naše rodina přestěhovala do jiné oblasti a dnes jsem nastoupil v nové prodejně. Hned od začátku bylo všecko špatně.

Od samotného začátku jsem měl problém zjistit kde co vůbec je. Nic nebylo tam, jak jsem byl zvyklý. Taky jsem měl pocit, že mě pořád sledují. Můj vedoucí mi řekl, ať nejím jídlo v předsíni a ať nejím o přestávce, což jsme v té druhé prodejně měli dovoleno. Trochu jsem se nakrnul a prohlásil jsem něco ve smyslu, že to je teda pěkně blbé pravidlo. Nic víc. Jenom jsem řekl, že odteď asi budu čekávat na mámu venku na zimě.

Když mi skončila přestávka, zavolal si mě šéf do kanceláře. Tam mi řekl, že má výhrady k mému přístupu. Nejsem tak hloupý, že bych se s ním hádal, tak jsem byl zticha. Pak navrhnul, že by možná bylo lepší, kdybych si začal shánět nějakou jinou práci. Cítil jsem se hrozně a vůbec jsem nevěděl co dělat. Šel jsem domů a brečel jsem jak malé dítě.

Co jsem udělal špatně? Ten člověk mi ani nedal příležitost, abych se mu přizpůsobil nebo mu ukázal co dovedu. Vyhodil mě kvůli mému špatnému přístupu, což nebyla pravda. Jenom jsem se jednou divně zatvářil, když jsem si nebyl jistý jestli myslí vážně, že nesmíme sedávat v předsíni.

Jak mám jako vědět, že tady fungují jinak než v ostatních prodejnách? Potřeboval jsem trochu času, abych si na ně zvyknul, ale namísto toho jsem dostal padáka. Za celý první den jsem si odpracoval jenom čtyři hodiny. Tak podlý ten vedoucí je. Jeho prodejna byla úplně jiná než ta, ve které jsem pracoval dřív.

Tam bylo všechno na jiném místě a všechno tam dávalo mnohem větší smysl. Tady to dopadlo tak, že jsem v zimě šel pěšky domů a přemýšlel nad tím jak jsem to podělal. Předtím mi to šlo tak dobře a teď mám kvůli tomuhle člověku dojem, že jsem blbý a neschopný.

7         My Cold Cold Hands

Pamatujete se na svou oblíbenou hračku, když jste byli děcka? Já jsem měl vzduchovku. Pamatuju si, jak mi bylo líto, když jsem ji ještě neměl a nemohl si tím pádem trénovat střelbu. Modlil jsem se, abych ji dostal a mohl s ní zažívat všelijaká dobrodružství. Když už jsem se skoro vzdal naděje, našel jsem vzduchovku pod vánočním stromečkem. Roky čekání skončily.

Byl jsem dobrý střelec a ve vzdálenosti 15 metrů se přede mnou nemohla žádná plechovka cítit bezpečně. Jakmile jsem rozstřílel všechny plechovky, uvědomil jsem si, že k tomuto účelu jsou ideální umělohmotní vojáčci. Pěkně jsem si je vždycky seřadil vedle sebe, abych je mohl sestřelovat. Brzy už jsem dokupoval broky a začínal chápat, proč budu si jednou muset sehnat nějaké zaměstnání. Tahle zábava nebyla levná.

Asi rok nato jsme jeli na návštěvu ke strýci a tetě, kteří bydleli na venkově. Říkal jsem si, že to bude ideální místo na nácvik střelby. Máma byla ale rezolutně proti. Tvrdila, že je nebezpečné vozit pušku sebou v autě. Můj dotaz jak ji teda dostali domů mému snažení vůbec nepomohl. I když jsem tvrdil, že puška není nabitá, máma si stála za svým a neustoupila. Co se otce týče, ten byl podle všeho rád, že jej do debaty nezatahujeme.

Ten samý den máma věšela prádlo na uschnutí v naší předsíni. Ještě jednou jsem jí zopakoval, že puška je prázdná a když se ke mně otočila zády, dodal jsem „Dokážu ti to.“ Natáhl jsem kohoutek a stiskl spoušť. Když ze vzduchovky vystřelíte naprázdno, ozve se takový zvláštní zvuk. Ten se teď neozval. Ozval se úplně jiný zvuk. Zlomek vteřiny jsem měl pocit, že mám zpomalené vidění. Sledoval jsem jak brok vylétá z hlavně a putuje vzduchem přímo na mámu.

Uhodli jste. Střelil jsem vlastní mámu do zadku. Od té chvíle se všechno odehrávalo zpomaleně. Věděl jsem, že to muselo bolet, ale máma nedala nic najevo, nebo jsem minimálně neslyšel, že by zakřičela. Pomalu se ke mně otočila. Ze tváře mi vyprchala všechna krev. Dodneška nevím, co mně vlastně řekla. Nemusela říct ani slovo, její výraz byl dost výmluvný. Sděloval mi, ať tu pušku dám do skříně a že se dovím, až ji budu moct zase vyndat. Bylo jasné, že k tomu hned tak nedojde.

8         Slouching Towards the Fridge

Škoda, že nedokážu popsat způsob, jakým  Roy reaguje i na ty nejmenší maličkosti. Nemám pro to slova, snad jen výbuch vzteku. Nebo přeháním já? Měla bych na něj být míň přísná? Už vám ani nevím. Povyprávím vám co se stalo nedávno a sami posuďte jak se věci mají.

V ledničce jsme měli plechovku tuňaka, co se tam válela už dva dny. Jedno odpoledne mě napadlo, že ji sním, abych ji nemusela vyhodit. Nic světoborného, že? Roy přišel domů z práce, přišel k ledničce a zeptal se mě kde je ten tuňák. Řekla jsem mu, že jsem jej snědla a on úplně vyletěl z kůže. Zkusila jsem to obrátit v žert, abych trochu odlehčila situaci.

Vždyť jde jenom o trochu tuňáka, že jo, nic kvůli čemu by se lidi rozcházeli. Nechápala jsem kvůli čemu se tak rozčiluje a taky jsem mu to řekla. Roy se úplně přestal ovládat a začal na mě řvát, nadávat mi a křičet mi do obličeje. Pak prohlásil „Tohle už je na mě fakt moc“, nasedl do auta a odjel. Za dvě hodiny se vrátil a dělal jako by se nic nestalo.

Včera nastalo něco podobného. Naše štěně vyskočilo na naši novou koženou pohovku a malinko ji poškrábalo. Vinu na tom nesu samozřejmě já, protože podle Rona jsem na toho psa moc hodná. Neřežu jej do bezvědomí kdykoli někam vyskočí, a tudíž je to moje chyba, že si neuvědomuje, že se to nemá.

Znovu jsem se omluvila, i když mě napadlo, že jsem vlastně ani neviděla, že by to ten pes fakt udělal a kdykoli něco podobného provede, tak jej vždycky plácnu. Navíc nemám dva páry očí. Mám v domě pořád co na práci a nemůžu na něj celý den dohlížet.

Royovi tohle každopádně nestačilo. Rozkopal celý obývák, převrátil pohovku, řekl mi že ji spálí a že mám deset minut na to, abych ji dostala ven z domu. Měřím 1,65m, vážím ani ne 50kg a on předpokládal, že tu pohovku vynesu předním vchodem a odnesu po ulici pryč.

Aby toho nebylo málo, shodil z věšáku všechny kabáty, kopal mi do mých věcí a házel s nimi a nepřetržitě na mě řval, zatímco jsem se krčila a opakovaně omlouvala. Pořád si říkám, jestli si za to třeba nemůžu sama tím, že jsem mu ve všem vždycky ustupovala.

9         Mama’s Little Helper

Den mi začíná vstáváním ráno o půl čtvrté. Pomáhám mámě připravit svého malého brášku do jeslí. Já ho obleču, zatímco máma mu nachystá tašku a připraví sama sebe do práce. Oba dva odjíždí kolem půl šesté, přičemž já jdu zase spát dokud mě nevzbudí sestra. Chodíme oba do stejné školy a každé ráno jezdíme stejným autobusem spolu s mými ostatními kamarády. Chodím do páté třídy a ona je o dva roky starší.

Odpoledne chodíme i se sestrou do kroužků. Tam mají spoustu parádních nápadů a hrozně rychle to uběhne. Odpoledne jsou ale autobusy daleko víc narvané a když je vedro tak se mi v autobusu občas špatně dýchá. Když přijedu domů, počkám až se máma vrátí z práce, abych jí mohl pomoct s večeří. Ani trochu mi nevadí jí pomáhat. Někdy se dokonce probouzím uprostřed noci a krmím malého, aby máma nemusela vstávat.

Jedna věc, ze které mám trochu blbý pocit je to, že mám vlastní postel, zatímco máma spí na zemi. Tátu nemáme a máma nemá čas randit nebo někam chodit. Stejně vždycky tvrdí, že bez chlapa je nám líp. No, to nevím. Vím ale, že nemám možnost s ní trávit dost času, což mě fakt štve. Ona za to nemůže, to jenom prostě někdy toužím, abychom nebyli tak chudí. Někdy si něco se sestrou musíme nechat ujít jenom proto, že si to nemůžeme dovolit. Jednou třeba sestra skoro přišla o exkurzi, protože to stálo moc peněz.

Máma nerada mluví o chlapech, se kterýma dřív žila, ale když na to dojde, tak je jasné, že ani jeden z nich nestál za to, aby s ním zůstala. Přiznává, že by se nám v současné době nějaké peníze navíc hodily, zároveň ale chce, abychom to zvládli sami. Často říká, že takhle je nám líp, i pokud to znamená, že taktak vyjdeme s penězi. Je vystresovaná jak z práce tak i z toho, že řeší nás děti, takže si musíme dávat pozor, abychom jí nepřidělávali starostí. I když furt pracuje, už dva roky si pro sebe nic nekoupila. Všechny ty peníze padnou na nás. Je mi jí prostě strašně líto. Škoda, že jí to celé nemůžu nějak usnadnit.

10    The Airline Runaround

Před pár týdny jsem si koupila zpáteční letenku z Los Angeles do Dallasu. Pak mi zavolal Dany, že hledá někoho, kdo by s ním jel stejnou štreku, aby to nemusel jet sám. Řekla jsem si „No tak co, vynechám první let a pak na tu letenku poletím zpátky.“ To dává smysl, ne? Letecká společnost se mnou v tomhle evidentně nesouhlasí. Včera jsem přijela na letiště a zkoušela jsem se zaregistrovat a počítač pořád tvrdil, že nemůže najít mou rezervaci.

Tak jsem šla na přepážku a tam mi paní sdělila, že před dvěma lety zavedli nové pravidlo, podle něhož vám v případě vynechání prvního letu prostě zruší celou rezervaci, aniž by se namáhali vás o tom informovat. Že prý jsem měla zavolat a říct jim, že ten první let nevyužiju. Pak by mi to místo možná podrželi. Já jsem ale neměla tušení, že něco takového musím udělat.

Paní byla samozřejmě hrozně neochotná. Když jsem jí navrhla, že by to možná měli dát vědět nějak pořádně, hned se zprčila a že prý „Mně nenádavejte, já za to nemůžu.“ Kruci. Tak volám na jejich linku a pán na druhém konci mi povídá, že nejlevnější letenka zpátky by stála $800. Upozorňuju, že jde o letadlo, které mělo odlétat za hodinu. Komu jinému asi tak sakra ten lístek prodají?

Tak jsem úplně zpanikařila, protože prostě neexistuje abych vyhodila takové peníze. To už si zrovna můžu koupit auto a přijet domů v něm. Zatímco jsem vyšilovala, podívala se moje sestra na internet a díkybohu zjistila, že jiná společnost nabízí let za pouhých $300, který odlétá ten večer. To je furt o hodně víc, než co jsem plánovala utratit, ale je to výrazně lepší než $800. Mimochodem, zpáteční letenka, která bývá obvykle levnější, by vyšla na $1500.

Paní za přepážkou byla ohromně milá a dala mi místo u okna. Chvilku nato mě zavolali k okénku a sdělili mi, že moje sedadlo bude potřebovat nějaký člověk co má po operaci a že teda budu sedět u uličky. Proč zrovna já? Copak nemohli vybrat někoho jiného, kdo by mu to místo uvolnil? Já mám prostě pech. Zbytek cesty proběhl naštěstí v pohodě. Trochu mě zklamalo, že měli jenom 25 kanálů, ale co už. Aspoň jsem se měla na co dívat a díky tomu jsem se v tom letadle nezbláznila.

11    Torn Up, Missing BF

Mám přítele na pár dnů pryč. Už to samo o sobě je něco, s čím se těžko srovnávám, ale co mě v této chvíli fakt ničí je to, že se mi dnes celý den neozval. Vím co si myslíte: jeden den, to je toho. Ale já se z toho hroutím. Přepadá mě úzkost a každých pár minut propuknu v pláč. Ani na práci se nemůžu soustředit. Nic mě nepřinutí myslet na něco jiného než to, že mi ještě neposlal zprávu. Pořád přemýšlím proč. Udělala jsem mu snad něco? Nebo ztratil telefon? (Moje číslo nikde jinde nemá.) Je prostě hrozně neobvyklé, aby mi nenapsal. Já tady blázním a představuju si všelijaké hrozné věci, co se mohly stát.

R-1: Jsi ve stejné situaci jako já, tak věř tomu co ti teď řeknu. Pokud mu budeš každý text posílat nějakou zprávu, dopadne to tak, že se bude cítit jako v pasti a potlačený a bude mít dojem, že jsi jím posedlá. Jestli mu zavoláš, možná to nevezme a ty se pak budeš cítit ještě hůř. Pokud jsi mu dnes už nějakou sms poslala, další neposílej. Nechej to na něm, ať ti napíše první – až bude připravený, tak to udělá. Navíc den ještě neskončil, tak se uklidni. Zdá se, že máš hodně zjitřenou představivost. Já to chápu, sama jsem se kdysi trápila každou maličkostí. Naštěstí jsem z toho vyrostla a dnes jsem mnohem vyrovnanější. Těm svým obavám se prostě musíš vzepřít a nedopustit, aby tě semlely.

R-2: Zbytečně moc se strachuješ. Všechno je v pořádku, nejspíš má akorát moc práce, obzvláště pokud to mezi vámi doteď klapalo. Já navrhuju, abys počkala a nechala jej, aby se s tebou spojil sám, i pokud by mu to mělo pár dní trvat. Předpokládám, že se ti brzo ozve. Halvně prosímtě nepodlehni pokušení posílat mu další zprávy. To bys pak vypadala jako nějaký prosebníček a působila horzně dětinsky. Nenechej aby viděl jak moc se nervuješ. A když jej pak konečně uvidíš, jenom mu řekni, že ti chyběl. Nenadávej mu, že ti předtím nezavolal.

R-3: Ten tvůj problém poznávám. Říká se mu mít moc volného času. Co kdybys mu prostě zavolala a zjistila proč ti na ty tvoje zprávy neodpověděl? Nebo je taky možné, že jsi jeho sms nedostala. Možná on ještě ani nedostal tu tvou. Problém může být kdekoli. Stejný spor jsem měla se svým přítelem. Nedávno jsem ho strašně sjela za to, že mi nenapsal, že je v pořádku. Zatímco jsem na něj křičela, zapípal mi telefon a dostala jsem pět sms, které mi poslal předchozí den. Prostě mu zavolej, ať máš klid.

12    Track & Field in Kentucky

Minulý víkend byl docela hektický. Zároveň to ale byl jeden z nejzábavnějších víkendů co jsem kdy zažila. Nejlepší na něm bylo, že jsem nemusela pracovat celý víkend jako obvykle. To se už nějakou dobu nestalo. Druhá nejlepší věc byla, že jsem se vrátila do Kentucky. S Mikem jsme se tam jeli podívat jak jeden kamarád soutěží v atletice, ale to nebylo všechno.

Jelikož tam studuje pár mých kamarádů a příbuzných, byla jsem nadšená, protože jsem věděla, že se s nimi brzy zase uvidím. Měli jsme v plánu pobýt v sobotu večer s naší rodinou a bylo jasné, že neděle bude skvělá, protože rodiče se nám chystali připravit velkou snídani, což je vždycky vrchol celé takové návštěvy. V pátek jsem si vzala volno v práci, abychom s Mikem mohli vyrazit na cestu včas.

Náš kamarád Tommy je desetibojař, což znamená, že soutěží v deseti disciplínách. Začínají vždycky den dopředu, aby skončili zároveň s ostatními sporty. Já jsem sice do sportu blázen, ale desetiboji jsem nikdy nepropadla. Táta mi vyprávěl jak kdysi býval nejlepším koulařem, ale to je tak zhruba všechno co o tom vím.

Jelikož šlo o můj druhý atletický mítink v životě, měla jsem přirozeně spousty dotazů. Ze všeho jsem byla unešená a výkony sportovců na mě udělaly ohromný dojem. Aby ne, vždyť jsem sledovala jedny z nejlepších atletů v zemi a potenciální olympioniky.

Když jsme tam v neděli dorazili, byl už mítink v plném proudu. Asi tři hodiny jsme měli možnost sledovat desetibojaře jak skáčou o tyči. Nejdřív když mi řekli, že to potrvá tři hodiny, tak jsem si říkala „No to snad ne, vždyť já taktak vydržím sedět tři hodiny v kuse ve škole.“ Ale nakonec mi to vůbec nepřipadlo tak dlouhé, měla jsem dokonce dojem, že to trvá jenom pár minut. Tak hrozně zajímavé je sledovat skok o tyči. Rozhodně to byla zkušenost, kterou by mi nevadilo jednou zopakovat.

Při pobytu v Lexingtonu jsme se setkali s jednou s mých nejlepších kamarádek Amy, která je shodou okolností také moje sestřenice. V pátek večer nás nechala přespat u sebe doma a zašli jsme si posedět do baru jménem Penguin. Měli tam dva úžasné klavíristy, kteří zahráli cokoli o co jste je požádali. Byl to úžasný večer a díky němu jsem si uvědomila jak moc mi tohle město chybí.

13    Betty Looks Back

Během těch pěti let co jsem strávila v domově jsem si postupně vytvořila systém fungování, díky němuž se úplně nezblázním. Zásadně vstávám ještě než sem přijde uklizečka. Mám zakázáno moc chodit, natož uklízet, ale to mě nezastaví. Uklízení je v podstatě to jediné co můžu dělat a co mi zlepší náladu. Je zvláštní jak jsem tyhle práce doma nesnášela a teď je z nich vrchol mého dne.

Jakmile vstanu a vylezu z postele, co nejrychleji se obleču, abych se mohla pustit do práce. Při uklízení se pořád dívám na dveře, aby mě nikdo nepřistihnul. Někdy dokonce i tajně zametám a utírám prach. Vždycky si ale dávám pozor, aby to uklizečka nezjistila. Naštvala by se a nejspíš by to na mě řekla. Já totiž nemám dělat nic, při čem bych se mohla zranit. Ani můj syn nemá rád, když uklízím. Pořád mi říká, že spadnu a zlomím si ruku nebo nohu. Ale kdybych ho poslechla, pak už by mi nezbylo vůbec nic, co bych mohla dělat.

Donedávna jsem byla schopná sledovat televizi. Od doby co se mi začal zhoršovat zrak ale už ne. Slyším líp než vidím, to ale neznamená, že bych slyšela nějak extra dobře. Ta uklizečka, co si mimochodem nemůžu zapamatovat jak se jmenuje (kromě toho, že to začíná na E), mi každý týden čte zprávy, to je od ní moc hezké. Jsem ráda když se ještě orientuju v tom co se děje, i když ty informace nemám zrovna s kým sdílet.

Taky jsem začala sepisovat svůj životní příběh. Vlastně ho sepisuje můj syn. Chodí sem kvůli mně každý druhý den a zapisuje na co si vzpomenu. Trvám na tom, abychom pokaždé zvládli aspoň pět stránek, kdyby mě náhodou odešla paměť dřív než to celé projdu. Zatím jsme prošli mé dospívání a všechny sny co jsem tehdy měla, z nichž se žádný nenaplnil.

Většinu dnů ale jen tak sedím a vzpomínám. Z některých vzpomínek mám pocit, že můj život stál za to. Z jiných zase ne – určité sny se mi prostě nesplnily. Některé věci se vstřebávají ještě hůř. O těchto vánocích jsem nedostala přání od šesti známých, kteří mi jinak psali každý rok. Určitě zemřeli, proč by jinak nenapsali. S tím jak mizí většina mých přátel mi i celý svět venku začíná připadat jako místo, kam už nepatřím.

14    Second Chances

Moji rodiče vedli restauraci a věčně nebyli doma, takže jsem o víkendech tajně obrážela večírky. Výsledkem bylo, že jsem si jednou zkusně dala svou první dávku pervitinu. Drogy mě zajímaly, takže mě k tomu nikdo nemusel nutit. Dala jsem si první lajnu a už jsem v tom jela. Následně jsem pak začala brát drogy i ve škole a vzápětí jsem se na školu vykašlala úplně. Bylo mi 17, nikdo si se mnou nevěděl rady a uprostřed toho všeho jsem zjistila, že čekám dítě, svého syna.

Jednoho dne mě napadlo, jak hrozné by pro mě bylo vědět, že se nedožiju toho, jak vyroste. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím svůj život od základů změnit a že už nesmím dál ztrácet čas. Čím dřív s drogama praštím, tím víc času mi zbude na to, abych byla dobrou matkou. Našla jsem si psychiatrickou léčebnu, tam mi navrhli rozumný plán a já jsem řekla, že do toho jdu. Nakonec mi to úplně změnilo život.

K léčení jsem přistupovala zodpovědně a občas jsem chodila i na pět sezení denně. Úplně mi stačilo cokoli, co mi pomohlo přestát den bez drog. Začala jsem taky chodit do kurzu, kde mě naučili základním životním dovednostem. Devět měsíců jsem žila v léčebně a chodila do hodin, kde se učilo hospodaření s penězi a výchova dětí. Představa samostatného života mě nejdřív vůbec nelezla do hlavy. Děsila jsem se i toho dávat si vůbec nějaké cíle. Nesnášela jsem domácí práce i večerku, ale pak jsem si na ně začala zvykat. To že jsem se musela řídit nějakými pravidly za to, že jsem získala šanci na nový život, rozhodně stálo.

Jednou týdně se teď setkávám se svou sociální pracovnicí, přičemž si stanovíme nové cíle a zhodnotíme plnění těch dosavadních. Snaží se mě vést k tomu, abych si víc věřila. Teď už tolik neřeším kdejakou blbost a neúspěchy mě nesráží, nebo minimálně ne tolik jako dřív. Vždycky když platím účty tak jsem vděčná za to, že tu vůbec ještě jsem. Mám štěstí, že se mi dostalo druhé šance. Ne každý to štěstí má. Když se podívám na svého syna, jsem pyšná na pokrok, kterého jsme dosáhli. Ať se v budoucnu stane cokoli, může se na mě spolehnout. Tohle jsem mu dřív slíbit nemohla. Po dlouhé době se ze mě konečně stal člověk, který mu může poskytnout nějaké zázemí.

V současné době často přednáším na různých akcích. Když jsou mezi posluchači mladí lidé, nikdy neopomenu zmínit, jak úžasný pocit člověk z drog nejdřív má. Pak jim objasním, jak do toho člověk spadne a jak těžký boj se závislostí je. Někteří z nich jenom kroutí hlavou a usmívají se. Jsou přesvědčeni, že jim se to stát nemůže a já jim úplně rozumím. Taky jsem si to myslela, až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem na dně.

15    D-Day The Hard Way

Šestého června 1944 mi bylo 24. Ten den nás poslali na jednu z nejrizikovějších akcí. Připravovali jsme se na ni už od dubna a byli jsme si vědomi toho, že mnozí z nás se z ní nevrátí. Celkem se ten den vylodilo 150 000 vojáků. Po vysazení na pobřeží jsme se měli vyšplhat na 30-metrové útesy a najít děla, o kterých jsme byli přesvědčeni, že je tam Němci mají. Ta děla představovala nebezpečí pro naše vojáky a bylo třeba je co možná nejdřív zničit.

V mé skupině bylo 22 vojáků. Celou cestu na pobřeží na nás stříleli. Ze člunu jsem vystoupil jako první. Při vylézání mě trefili do boku. Kulka naštěstí prošla jenom svalstvem a netrefila žádné klouby, takže jsem mohl pokračovat. Ostatně, neměl jsem moc na výběr. Vedoucí týmu má na starosti zařídit, aby se dosáhlo všech vytýčených cílů. Dokud stojíte, jde se dál.

Poté co mě střelili jsem vykročil z člunu do vody. Říkal jsem si, že tam bude vody tak zhruba po kotníky, ale šlápl jsem přímo do nějaké jámy. Okamžitě jsem šel ke dnu i s veškerou výbavou a chvilku jsem byl úplně pod vodou. Ostatní mě vytáhli a utíkali jsme na pláž. Jakmile jsme tam doběhli, začali jsme na útesy vystřelovat provazy s háky a po těch se pak šplhat nahoru.

Nejenom že po nás Němci seshora stříleli, navíc nám ještě přeřezávali provazy. Nás ale bylo hodně a byli jsme zatraceně rychlí. Poté co jsme vylezli nahoru na útesy, začali jsme hledat ta velká děla. Ta tam ale už nebyla, všechna zmizela, a my jsme museli pokračovat v pátrání. Nakonec jsme je našli pár kilometrů opodál a já jsem je zničil tím, že jsem na ně naházel granáty.

Mezitím bylo ale taky potřeba bojovat. Jakmile jsme si byli jistí, že ta děla někam přesunuli, rozhodli jsme se celou oblast vyčistit, abychom se při hledání cítili bezpečně. Němci nám to hodně ztížili svou vychytralostí a tím, že se schovávali v podzemních tunelech. Postupně je odbouchávat bylo jako ta hra s vylézajícím krtkem. Pokaždé když jste se otočili tak se nějaký vynořil a vystřelil na vás. Pokud jste nebyli dost rychlí, klidně jste mohli umřít.

Během útoku jsem se nebál až tak moc jak jsem se původně domníval. Jako velitel jsem musel myslet na spoustu věcí. Měl jsem tolik práce s organizováním postupu, že nebyl ani čas se bát, že mě někdo střelí. Nakonec jsme podle mě odvedli skvělou práci, ale taky jsme zaplatili vysokou daň. Vylodil jsem se spolu s dalšími 225 Rangery a na konci bitvy nás zbylo jen 90.

16    Coach Robyn

Mám za sebou docela nabitý víkend, obzvlášť když zvážím, že šlo o víkend, na který jsme neměli nic v plánu. Když nám padly plány na výlet do hor, začala jsem se těšit na to, že po dlouhé době budeme mít zase jednou klidný víkend. Osud to tak ale nechtěl.

V sobotu jsem odpískala psí výcvik. Už předtím jsem instruktorce řekla, že nepřijdu, protože máme jet s rodinou pryč. Teď když jsem věděla, že zůstáváme doma, mohla jsem jí zavolat a poprosit ji, aby mi našla místo v programu, ale nakonec jsem na to byla moc líná. A taky nemám ráda, když někoho k něčemu nutím, nebo když si někdo kvůli mně musí narychlo měnit program.

Na akupunkturu jsem si ale zašla, to proběhlo rychle. Karen měla deset minut zpoždění a pak jsem se z nějakého důvodu zakecaly a ve chvíli kdy do mě strčila jehly mi už zbývalo jenom 20 minut. I když mě Karen ujišťuje, že to je pořád dost času, musím si na to mluvení dávat pozor. Občas se docela rozkecám (poznali jste to?) a když už melu ani nevím o čem potřebuju, aby mě někdo zastavil.

V neděli ráno pak měla Sarah zápas ve fotbale. Jelikož jsme tou dobou měli vyrážet pryč, nepřinesla si k nám domů věci. Zavolali jsme Robyn, jestli by mohla přinést dres, trenýrky, kopačky, chrániče a tak. Robyn je „trenérka.“ Dávám to slovo do uvozovek, protože ona je v podstatě spíš roztleskávačka. V životě fotbal nehrála a ani nezná pravidla. Jenom pořád poskakuje a strašně křičí.

Takže jsme přijeli na ten zápas a člověk by čekal, že Robyn bude ráda, protože jsme tam vůbec neměli být. Robyn ovšem nakonec přinesla jenom trenýrky a dres, bez kopaček i chráničů. Pak mě sprdla před ostatními (i když jsem stála hned vedle) jako by to všechno byla moje chyba. Chudák Tom musel pro všechny věci jet až domů. Protože Robyn slíbila, že to všechno přinese, brali jsme to jako hotovou věc. Tak to s Robyn bývá vždycky, pokaždé jsou nějaké problémy.

Nicméně jakmile jsme tohle všechno pořešili, mohli jsme si v klidu užívat zápasu. A byl to skvělý mač. Sarah nakonec dala dva góly a její tým vyhrál 3:1. Bylo to úžasné, ale zároveň jsem byla naštvaná, že vina za neschopnost Robyn chovat se jako normální člověk padla na mě. Navíc jsem se s ní o těch věcech na fotbal ani nebavila, to řešila s Tomem. No to je jedno. Na konci zápasu ke mně Robyn přiběhla a začala si se mnou povídat jako bychom byly nejlepší kámošky. Ta ženská je fakt cvok.

17    Leaving the Nest

Zítra začíná zbrusu nový týden. Nebo už dnes? Tohle píšu hodně po půlnoci. Probrala jsem všechno s tátou a zítra nastupuju u něho v práci jako holka pro všechno. I když to asi nebude tak přínosné jako kdybych to zkusila sama (což taky přicházelo v úvahu), určitě se něčemu přiučím. Nevím teda jak dlouho táta čeká, že tam budu pracovat. Strávím tímhle způsobem celé prázdniny? No doufám, že ne.

Nabírá se teď ve spoustě různých firem, ale žádná z nich evidentně nemá zájem, abych u nich pracovala. Včera jsem zašla do pár fast-foodů a myslela jsem, že mi na místě budou nabízet práci. Ale všude kam jsem šla jsem se dověděla, že jsem moc mladá (i přes ty podpatky co jsem si dala abych vypadala vyšší). Když se mě zeptali kolik mi je let, musela jsem s pravdou ven a tím to obvykle skončilo. Někteří vedoucí mě dokonce odmítli aniž by se mě vůbec zeptali na věk. Všichni byli sice zdvořilí, ale stejně jsem se cítila jako hlupák.

Poté co jsem nad tím hodně popřemýšlela jsem si řekla, že to nakonec asi přece jenom nejdřív zkusím u taťky. Budu moct odcházet kdykoli budu potřebovat a taky se tam nepředřu. A pokud zjistím, že je toho na mě moc nebo že nestíhám, tak budu moct zajít za tátou a probrat to s ním. Taky si během týdne budu kdykoli moct vzít na jeden den volno (i když to samozřejmě budu muset naddělat).

Ale i pokud to dopadne tak, že budu dělat u táty, stejně je první nástup do práce docela děsivá zkušenost. Jsem z toho nervózní, přestože si pořád říkám, že všecko je někdy poprvé. Takhle se uklidňuju pokaždé, když se pouštím do něčeho nového – tím, že si připomínám, že nemá smysl odkládat něco, k čemu stejně dřív nebo později dojde. Škoda, že to tentokrát moc nezabírá.

Mimochodem, zatím se mi ani nepodařilo setkat se všemi svými kamarády. Tento týden jedou všichni domů a slíbili jsme si, že se řádně rozloučíme. Měla jsem v plánu každému z nich zavolat, především pak těm, se kterými se jen těžko budu setkávat osobně, ale vždycky na to z nějakého důvodu zapomenu. Než si vzpomenu bývá už na zavolání moc pozdě. Snad se mi to podaří někdy brzo. Jelikož zítra nastupuju v normálním osmihodinovém zaměstnání, vypadá to, že co nestihnu budu moct dohánět jedině o víkendech.

18    The Roads of Foxfield

Takže je to definitivní. Foxfield (respektive všechny oblasti s klikatými cestami plnými zatáček) je mým nejoblíbenějším místem na projížďku autem. Kdykoli přijedu do Foxfieldu, okamžitě se ztratím a nemám tušení, kde zrovna jsem – právě proto je to asi tak příjemné. Tamní úzké cesty se různě podivně kroutí a ten pocit, když podřadíte na dvojku při projíždění ostré levotočivé zatáčky těsně předtím, než se spustíte z prudkého kopce, ten se nedá popsat slovy. Jízda autem je umění. Sám jsem jenom amatér, ale tenhle trénink mě setsakramentsky baví. Každému doporučuju, aby se občas jenom tak pro uvolnění projel po venkovských silnicích. Tady je pár tipů.

Okna nechejte otevřená, ať cítíte vítr ve vlasech (za předpokladu, že ještě máte vlasy). Totéž platí pro posuvnou střechu nebo střechu na kabrioletu. / Vypněte hudbu, abyste slyšeli motor. Nasloucháním svému motoru se dovíte hodně o tom, kdy je třeba přeřadit a kdy brzdit. / Pokud je to jenom trochu možné, jeďte autem s ruční převodovkou. S automatickou převodovkou je to mnohem menší zábava. / K tomu, abyste se bavili, nemusíte nutně jet rychle. Osobně jsem v žádné fázi své projížďky nejel rychleji než sedmdesátkou.

Vemte si auto, které znáte. Teréňák berte jen v případě, že chcete vědět jaké to je jezdit na dvou kolech. Pořiďte si spíš něco nižšího. / Zapněte dálková světla, ať víte co na vás čeká. Pokud se náhodou setkáte s jiným autem, vypněte je. / Pokud narazíte na ten most co vede přes 470, jeďte pomalu. Ano, je to docela kvalitní rovná cesta, ale projednou jsou ta upozornění na vysokou zvěř namístě. Nedávno se pár srn shromáždilo u jednoho konce mostu hned za zatáčkou a tudíž je nešlo vidět. Abych se jim vyhnul bylo třeba nového stylu brzdění.

Jízda autem je pro mě uklidňujícím zážitkem. Po návratu z projížďky se cítím mnohem uvolněněji ve srovnání s tím jak jsem se cítil předtím. Namísto toho, abych si dělal hlavu z testu z fyziky, přemýšlím kam jinam bych se mohl jít projet. Tahle projížďka je taky vítanou změnou oproti tomu jak obvykle trávím neděli. To spočívá v sezení u počítače, čtení recenzí na hry a panikaření kvůli zkouškám. Ostatně co se těch týče, už se nemůžu dočkat, až celé to zatracené zkouškové skončí. Jak to budu mít celé za sebou, šíleně se mi uleví.

19    Postal Clerk Takes Stock

Dělám poštovního úředníka v Cincinnati v Ohiu. Ježíšmarjá, jak já tu práci nenávidím. Kdybych se dokázal vrátit v čase, okamžitě bych to udělal a tomuhle jobu se zdaleka vyhnul. Jak jsem se kvůli němu mohl vykašlat na studium? To udělá jedině blbec. Když jsem tady kdysi žádal o práci, vypadalo to na výbornou prácičku, o které všichni tvrdili, že bych ji měl určitě vzít. Zpětně mám dojem, že už tenkrát se na obzoru rýsovala pohroma.

Měl jsem naslouchat těm pár lidem co říkali „Tam ti nedoporučuju jít. Je to tam šílené a budou se k tobě chovat jako k onuci“. Myslel jsem si, že ti co to říkali jsou vybíraví a odpovídal jsem „No zas tak hrozné to určitě není“. Ukázalo se, že oni měli pravdu a já ne. Teď mám pocit, že jsem tehdy měl být rozumnější. No, co nadělám. Já jsem se tehdy snad úplně zbláznil.

Pravda, plat a benefity nejsou špatné. Ale když jsem se sem hlásil, tak mi nikdo neřekl, že tohle bude celý můj život. Pracuju šest dní v týdnu, někdy až deset hodin denně, protože je to prý nutné. To je úplně zběsilé. Taky jsem nikdy předtím nepracoval pro tak velkou společnost. Neměl jsem tušení jaké to je být součástí něčeho takového. Teď už to vím a chci pryč. Nechci trčet v práci, která je přesným opakem toho, co jsem hledal.

Dokonce teď přemýšlím, že bych zase začal studovat. Když budu pracovat na poště, tak se nikam dál nedopracuju. Všichni si tam navzájem strašně lezou do zadku a povýšení probíhá na základě toho, jak umíte podlézat nadřízeným, a ne podle toho jakou práci odvádíte. Pokud se chcete někam posunout, musí si vás někdo všimnout a mně vyčnívat z davu nikdy moc nešlo.

Jo a ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem tady už dva roky a bylo to pro mě jedno nekonečné utrpení. Furt tu narážím na pomluvy, závist a podrazáctví. Dospěl jsem k názoru, že s výjimkou války už nikde nemůže být hůř a to nepřeháním. Takže když vám někdo řekne, že pracovat na poště je fajn a navrhne ať to taky zkusíte, otočte se a upalujte pryč. Není to pravda.

20    Murder, She Said

Když mi ta nabídka přišla, byl jsem zrovna úplně bez peněz a sháněl si novou práci. Zavolala mi jedna taková milá paní, jejíž jméno mi nic neříkalo. Ona se vlastně možná ani nepředstavila. Každopádně mi zčistajasna zavolala a zeptala se mě, jestli by se mi nehodily nějaké peníze. Řekl jsem že to rozhodně a ona mi řekla, co ode mě chce.

Ukázalo se, že součástí té zakázky je něčí vražda. Nikdy předtím jsem sice nikoho nezabil ani nic takového vážně nezvažoval, ale hned jsem souhlasil. Chápejte, mně už úplně docházely prachy. Měsíc předtím jsem dostal padáka v práci. Do té doby jsem si nespořil a najednou mi rychle docházely peníze. Celkově vzato mi nepřišlo, že bude velký problém někoho zabít. Určitě lepší než chodit žebrat.

Pokud by ta zakázka byla proveditelná a dostal bych zaplaceno, byl jsem připraven ji vzít. Bylo mi jedno, kdo všechno v tom jede, nebo kdo přitom dojde újmy. Ani jsem se neptal na jméno toho člověka, to mi bylo ukradené. Bral jsem to tak, že je tady něco co je třeba udělat a díky čemu budu schopný zase nějakou dobu přežívat. Dál jsem to neřešil. To že bych znal jména by mi rozhodně nijak neulehčilo situaci. Chtěl jsem se té paní zeptat jak na mě přišla, ale nakonec jsem nenašel odvahu to zmínit. Přece jenom je řeč o člověku, který si objednával něčí vraždu. S takovými lidmi musí člověk opatrně.

Plán byl takový, že pojedu do Seattlu, protože tam ten člověk žil a pracoval. Když mi bylo dvacet a něco, tak jsem sám v Seattlu nějaký ten rok žil, takže jsem se tam vyznal. Po příjezdu jsem se měl přesunout do zahrady za jeho domem. Ve chvíli kdy se vracel z práce jsem už musel být připravený. Ta dáma mi dala adresu, abych ji nemusel zjišťovat sám. Manželka byla tou dobou mimo, takže neměli být žádní svědci.

Podle instrukcí jsem se po cestě do Seattlu měl zastavit u někoho na předměstí a vyzvednout si zbraň. Až bude po všem, měl jsem ji nechat na předem určeném místě. Pak jsem se měl dovědět, kde mám peníze. Plán mi dával smysl, i když mě pořád docela zajímalo, kdo byla ta ženská co si mě najala a proč toho člověka nachávala zavraždit. Vlastně mě to zajímá pořád, protože jsem ani jedno nezjistil.

21    A Day in the Life

O tři čtvrtě na devět jsem měl fotbalový zápas a moji kamarádi se rozhodli jít se podívat jak hraju a pak spolu někam vyrazit. Dost jsem se na to těšil. V naší divizi jsme první a večer jsme měli hrát s dalším adeptem na tohle postavení. Měl to být dobrý zápas, až na to, že většina našich hráčů odjela na prázdniny domů a většina těch jejich ne. Abych to zkrátil, vedli jsme až do chvíle kdy vystřídali první lajnu. Od té chvíle už to nešlo uhrát. Přišla na nás únava a přestali jsme se koncentrovat, byla to ostuda.

Po zápase jsme vyrazili do Newportu na film Happy Feet, který (pokud jste jej ještě neviděli) je úplně parádní. Pak jsme všichni zašli do Skyline, abychom se zbrchali z dosavadního průběhu dne. V té chvíli se zdálo, že už to brzo zabalíme. Říkal jsem si, že se rozloučím a pojedu se domů vyspat. Potom co jsem kámoše vysadil u nich doma a byl zhruba v polovině cesty domů mi zavolal Derek, že prý Shaun ztratil klíčky od svého auta. Tak jsem to otočil a jel zpátky pro ně.

Jelikož klíč nebyl k nalezení, musel jsem je zavézt k Shaunovi domů a vzít tam náhradní klíč a pak je zase vzít zpátky. Strašná otrava. Uběhla hodina a jsem na přesně tom samém místě jako před hodinou. Když jsem sjel z dálnice tři kiláky od domu, udělal jsem otočku, abych nemusel stát u semaforu a jak na potvoru mě ve čtyři ráno zastavili policajti.

Policajt se mně zeptal odkud jedu. Řekl jsem mu v podstatě všechno co jsem věděl. Zeptal se mě, jestli jsem pil, jestli mám v kufru nějakou zbraň a kam mám namířeno. Řekl jsem mu pravdu, neměl jsem co tajit. Potom co mi zkontroloval pojištění mi popřál pěkné svátky. Popravdě řečeno by mi bylo jedno kdybych dostal pokutu. Určitě jsem si ji za něco během těch předchozích 300 kilometrů zasloužil. Zítra bych asi neměl dělat nic, jen ležet v posteli a být rád že jsem rád.

Tak takhle v podstatě proběhl celý den. Nejspíš jsem vynechal pár pasáží včetně výletu do obchodňáku a pár dalších drobných věcí, ale obrázek si z toho uděláte. Teď je 5:20 ráno a jdu do postele. Takhle pozdě jsem nešel spát už skoro rok. Těším se jak se za pár hodin probudím a vyrazím na lov.

22    My Crappy Valentine’s

Přestože Esther učení vůbec nešlo, dali ji do normální třídy, kde vypadala jako úplný trotl pokaždé když se snažila číst nebo počítat. Úplně to nenáviděla a snažila se ze školy vypadnout tak často jak to jenom šlo. My děcka jsme jí to taky nijak neusnadňovaly. Jednou nás s Donnym a Mikem napadlo, že bude hrozná sranda napsat na valentýnské přání pro Esther nějaké hnusné věci a nepodepsat je. Esther by tím pádem nevěděla, kdo jí to napsal. Já jsem nakonec napsal to nejhorší co mě napadlo, „Vyčisti si ty svoje hnusné kejháky.“

Další den během třídní party jsme si všichni navzájem předali svá přání a za pár minut učitelka zavolala moje jméno. Vzhlédnul jsem a uviděl Esther jak stojí vedle katedry. Věděl jsem, že je zle. „Víš proč jsem tě sem zavolala?“ zeptala se učitelka. Zakroutil jsem hlavou. Učitelka mi podala přání a zeptala se mě jestli jsem ho někdy předtím viděl. Bylo na něm „Vyčisti si ty svoje hnusné kejháky.“ Napadlo mě, že bych se z toho mohl zkusit vykecat.

„Je možné, že jsem tohle přání už viděl“, prohlásil jsem, „ale já jsem za dnešek těch přání viděl tolik, že si je těžko všechny vybavuju“. To mi znělo jako solidní výmluva. Hned jsem ale poznal, že učitelka mi nevěří. „Sidney, přestaň lhát a řekni mi pravdu. Napsal jsi tohle přání?“ Nemělo smysl to popírat. Řekl jsem jí, že ano. „Jak by ti bylo, kdyby tobě někdo dal něco takového?“ zeptala se. Věděl jsem, že bych se cítil uražený a ponížený. Ale namísto toho, abych to řekl nahlas, jsem tam jenom stál a zíral do země.

Učitelka mi řekla, ať se Esther omluvím. Udělal jsem to. Když jsem pak šel zpátky do lavice, přemýšlel jsem proč ke katedře nezavolala i Donnyho a Mikea. Pak mi to docvaklo. Moji dva nejlepší kámoši mě přesvědčili, abych Esther napsal něco urážlivého, ale sami to jenom předstírali. Vyvolali ve mně dojem, že v tom jedeme spolu a pak čekali, až se ztrapním. Podíval jsem se jejich směrem a ti darebáci se tomu smáli. Pak už jsem jim nikdy nevěřil. Nejhorší ale je, že z toho co jsem napsal, mám doteď hrozný pocit.

23    Mea Culpa

Dnes večer jsem sama sobě nastavila nemilosrdné zrcadlo a uvědomila si, že jsem se poslední dobou ke všem lidem kolem sebe chovala jako naprostá kráva. Náhle se mi podařilo podívat se na sebe zvenčí a nebyl to moc hezký pohled. Mám hrozný pocit z toho jak příšerně jsem se ke všem chovala. Nejenom že jsem si furt na všechno stěžovala a chovala se jako úplný debil a pitomec, ale na všechny lidi co znám jsem byla hrozně zlá. Neměla jsem žádnou trpělivost, ztratila jsem veškeré sebevědomí a všechno jsem to zakrývala tím, že jsem byla uštěpačná a vyjížděla na lidi co mě mají rádi. Nervy mám na pochodu, každá blbost mě úplně vykolejí a vybuchuju při sebemenší příležitosti.

Včerejší večer jsem zahájila na večírku se všemi svými kamarády. Byla jsem ale utahaná z toho, že jsem celý den strávila v práci, jejich vykládání mě nebavilo a to jak se všichni pořád překřikovali mě za chvilku začalo štvát. Po cestě domů jsem se zamyslela nad několika posledními měsíci, tím jak jsem se v jejich průběhu chovala a kolik se toho v mém životě změnilo, převážně k horšímu. Uvědomila jsem si, že už nesnesu ty ubožáky s kterýma jsem v práci ani ty jejich strašné kecy.

Na druhé straně, copak nemám právo na tenhle názor? Mám snad zakázáno sdělovat ostatním jak se cítím? Bylo by lepší, kdybych to v sobě dusila? Lidi mi pořád říkají, že nevadí když občas bouchnu, prý je to lidské. Ale podle mě to teda v pořádku není. Já jsem totiž s přáteli ráda. Strašně ráda chodím ven a něco dělám a prostě se ráda bavím. Jak se ale můžu bavit, pokud si permanentně na něco stěžuju?

Přesně to se ze mě stalo, permanentní kverulant. Teď nejvíc ze všeho potřebuju na chvíli oddech, abych se zklidnila, utřídila si myšlenky a začala napravovat škody. Akorát nevím do jaké míry je to za těchto podmínek vůbec možné. Jak odčiním všechnu tu hrůzu, kterou jsem stihla natropit?

Teď jen doufám, že šéf přijde zítra do práce, abychom to spolu mohli probrat a abych se mohla omluvit osobně. Včera večer jsem mu po návratu domů napsala email, protože jsem to ze sebe potřebovala hned dostat.

Teď jsem rozhodnutá vrátit se na cestu, která vede k mému zlepšení a celkové spokojenosti. Je mi jedno jak dlouho to bude trvat a kolik se budu muset obětovat. Pořád si musím připomínat, že tentokrát si nemůžu dovolit udělat kiks. Pak bych už asi další šanci nedostala.

24    Never Any Good

Na svůj první den na střední škole si pamatuju. Byla jsem vyděšená a zmatená, chodila jsem tam a zpátky a nemohla najít svou učebnu. Chtělo se mi z toho plakat. Tím samým si první den školy asi prochází spousta žáků. Zpočátku bylo těžké držet krok se zbytkem třídy i s učiteli, hlavně v matice. Vždycky jsem tam usínala, protože to byla nuda a vůbec mě to nebavilo. Jindy jsem zase na všechno kašlala. Pořád jsem sama sebe shazovala a byla jsem přesvědčená, že to nezvládnu. Takovéhle myšlenky mi v té době vířily v hlavě.

Vždycky když jsem dostala nějaký úkol, u kterého se ukázalo, že bude těžší než se čekalo a já jsem s ním bojovala, tak jsem si nakonec řekla „To nemá cenu“. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se na to začala dívat jinak. Tohoto stylu uvažování jsem se zbavila ve chvílí, kdy jsem si uvědomila, že si zahrávám se svou budoucností. Pokud jsem někdy měla zapnout a jet naplno, pak právě tehdy. Pokud to dokázaly ostatní děcka, tak já taky. Přitom jsem měla na paměti jednu věc co mi kdysi kdosi řekl, „Nikdy neříkej nikdy dokud to sama nezkusíš“.

Jednoho dne jsem se rozhodla všechno změnit. Začala jsem se učit na každou písemku a procházet si matiku. Když jsem v matice konečně někam pokročila, všechno začalo jít snáz. Dělala jsem si úlohy do každého předmětu, protože mi došlo, že učitele už nebaví poslouchat jak „jsem při odchodu do školy zapomněl úlohu v kuchyni na stole“.

Byla jsem předtím prostě líná, nic víc. Vždycky jsem si říkala, „Tenhle týden se na tu hodinu vykašlu, ale příští týden už začnu chodit do všech.“ Trvalo mi dlouho, než jsem učinila rozhodnutí chodit do všech hodin. Musela jsem zápasit se svou leností, protože jsem věděla, že nechci propadnout.

Taky jsem nechtěla zklamat své nevlastní rodiče. Ti byli přesvědčeni, že to zvládnu a hrozně by mě ranilo, kdybych je a všechny ostatní zklamala. Nejvíc ze všeho bych se ale styděla sama za sebe a nemohla bych si odpustit, že jsem se dostatečně nesnažila.

Den poté, co jsem školu dokončila, jsem zavolala svému otci, se kterým jinak nejsem vůbec v kontaktu, a řekla jsem mu, že mám diplom. On byl do té doby přesvědčen, že ze mě nikdy nic nebude a čekal spíš, že střední školu dodělá moje sestra. Namísto mě školu nedochodila ona a já jsem na ni naštvaná, že to vzdala. Měla se víc snažit, tak jako já.

25    My Thin Deaf Boyfriend

Jednoho dne jsem si v novinách přečetla, že místní střední škola nabízí kurzy znakové řeči. Znakovou řeč jsem se vždycky chtěla naučit a teď když se naskytla taková skvělá příležitost, nechtěla jsem si ji nechat ujít. Po deseti týdnech chození jsem pochytila základy a byla jsem na sebe pyšná.

Jeden večer jsme byly s kamarádkou v místním klubu. Všimla jsem si tam pěkného vysokého chlapa oblečeného v kovbojském, který se díval na taneční parket, pokyvoval hlavou a usmíval se. Rozhodla jsem se požádat ho o tanec. Když jsem se k němu ale přiblížila, napadlo mě “Kruci, on vypadá docela nepříjemně, opravdu do toho chci jít? Navíc jsem černoška a on běloch, co když ho tou žádostí o tanec urazím?” Nakonec jsem usoudila, že bude lepší se s ním nedávat do řeči.

Procházela jsem kolem něj a snažila jsem se, aby to vypadalo, že jdu na záchod. Ale na poslední chvilku jsem si řekla “Ále co”. Zastavila jsem se, přišla k němu a řekla “Nechceš si se mnou jít zatančit?” Žádná reakce. Zatahala jsem ho za ruku, jak to dělají děcka. Shlédnul na mě, předklonil se a říká “Ne”.

Byla jsem v šoku. Takhle mě do té doby nikdo neodmítnul. Klukům obvykle lichotí, když je oslovím a požádám o tanec. Tak jsem tam stála s pitím v ruce, cítila se trapně a snažila se předstírat, že jsem se přišla podívat na ty co tančí. Byla jsem přesvědčená, že všichni kdo u té konverzace byli, se určitě smíchy válí po zemi. Udělala jsem ze sebe takového blbce. Tohle už se se mnou potáhne navěky, říkala jsem si.

Po chvilce jsem se vrátila za kamarádkou a povídám “Vidíš tamtoho chlápka? Ten mě normálně natvrdo odbyl”. Pak jsem se tím směrem ještě jednou podívala a zdálo se mi, že se na mě dívá s velkým zájmem. Na tváři měl výraz, jako by chtěl říct “Zbláznila ses? Proč bych odmítal tak krásnou ženskou?” (Jsem si poměrně dost jistá, že přesně to si myslel.)

Rozhodla jsem se ukázat mu o co přichází. Přešla jsem do druhého sálu, kde byla živá kapela, a počítala, že určitě půjde za mnou. Přišly jsme k pódiu a já jsem ucítila, jak mi někdo klepe na rameno. Otočila jsem se a byl to on. Podle toho jak se hýbal jsem poznala, že je hluchý. Pomaličku a s velkými obtížemi jsem začala komunikovat ve znakové řeči, což mé kámošce úplně vyrazilo dech. Neměla tušení, že jsem se v tom tak moc zlepšila.

26    Seals and Lighters

Když jsem se konečně probudil, bylo už hodně po poledni. Měl jsem pocit, jako by mě někdo protáhnul drtičem a v hlavě mi poskakoval medicinbal. Jinými slovy, klasická neděle. Jelikož jsem na ten den nic neměl a venku bylo nádherně, rozhodl jsem se zavolat Kenovi co mají s Amy v plánu. Na rozdíl od většiny lidí které znám neleží Ken s Amy nikdy celý víkend u televize. Člověk se může spolehnout, že budou vždycky mít nějaký plán (a pak taky záložní plán, kdyby ten první z nějakého důvodu nevyšel).

Ukázalo se, že Ken s Amy zvažují výlet do zoo a pozvali mě, ať jedu s nimi. V zoo jsem už nějakou dobu nebyl a říkal jsem si, že by mi to mohlo pročistit hlavu. Tajže jsem souhlasil a za hodinu jsme už v Kenově staré rozbité dodávce vyráželi na cestu. Po cestě jsme se stavili v obchodě pro basu piv, i když Amy z toho nijak zvlášť nadšená nebyla a s Kenem po zbytek dne nemluvila.

Když jsme přijeli do zoo, rozhodli jsme se, že by bylo škoda nechat ty piva zteplat v autě, tak jsme jich pár louskli hned na parkovišti. Ale zase ne nějak moc, protože není nic horšího, než se zvalchovat před hordou malých děcek. To se prostě nedělá.

Pak už jsme vešli dovnitř a začali obhlížet zvířata. Já jsem chtěl vidět hlavně tuleně, protože z těch úplně uchcávám. Oddělil jsem se od Kena a Amy, prošel kolem hrochů a nosorožců a směřoval k nádrži, kde je mají. A fakt že jo, tuleni tam plavali a vyváděli šílené kusy. Smál jsem se tak, že jsem myslel, že si cvrknu do gatí. Pak jeden tuleň doplaval ke kraji bazénu. Měl jsem dojem, že pokud se nakloním přes zábradlí, tak si na něj budu moct šáhnout. Natáhnul jsem se, abych zjistil, jestli jsem to odhadnul dobře.

Už jsem byl skoro u něj, když jsem najednou uviděl, že mi z kapsy u košile vypadl zapalovač Zippo, a to přímo do toho obrovitánského příkopu co brání tuleňům v tom, aby někam utekli. Říkal jsem si, krucinál, no to snad není možné. Byl jsem v zapeklité situaci. Z představy, že mě zavřou za vniknutí do nádrže s tuleni, jsem teda moc utržený nebyl. Ale rozhodně jsem se nehodlal rozloučit s tak skvělým zapalovačem. Začal jsem dumat, jaké krajní situace by bylo potřeba k tomu, aby z té nádrže všechno vyhnali a já bych se tam mohl vplížit a ten zapalovač si sebrat.

27    Houses In Motion

Tak to vypadá, že se brzo budu stěhovat. Majitel bytu mi řekl, že chce, abych se do konce května vystěhovala, tak aby mohl využívat celé druhé patro domu, kde jsem tři roky bydlela. Je to pěkně blbé, protože jak cena tak i místo jsou pro mě ideální a právě kvůli nim jsem tu už tak dlouho. Změna mi nevadí, ale radši bych si sama určovala co a kdy se přesně bude dít. Navíc se od té doby co jsem se sem nastěhovala v centru zvýšily nájmy, takže je pravděpodobné, že budu muset platit víc za horší bydlení, případně dojíždět do práce. Ach jo.

AKTUÁLNĚ: Nakonec se mi přece jen podařilo najít nové bydlení. Je to v porovnání s mým současným bydlením o deset minut dál od práce směrem na západ, takže chůze celkem vyjde na 20 minut. Byt je blíž parku, kam ráda chodívám běhat. Před pár měsíci jej renovovali. Okna tam nejsou, ale dvojité dveře s matným sklem pouští dovnitř poměrně hodně světla. I vchod předělali v moderním stylu a našel by se tam prostor na květináče s kytkami a zahradní židli. Byt je na klidnější ulici než ten stávající, ale ve stejné čtvrti, takže bych nemusela přecházet do jiné posilovny ani jezdit jinou linkou do práce. Navíc mě vybrali z několika žadatelů. Uklidňuje mě, že majiteli hned od začátku přijdu jako příjemný člověk.

Nedokážu úplně posoudit jestli je obývací prostor menší nebo větší než v mém stávajícím bytě. Přecházím totiž z bytu co měl chodbu, úzkou kuchyň a hlavní pokoj do otevřeného prostoru, takže není úplně snadné to posoudit. Co vím je, že ta kuchyně (která má prostor na odkládání věcí!) nabízí více skladovacího prostoru než ta co ji mám teď, ale na druhé straně je tu zase míň místa na oblečení a boty. Což bude trošku problém, protože oblečení mám strašně moc.

Právě teď se ostatně svým oblečením probírám, abych vyhodila věci, které už nebudu nosit. Jsou tu věci co už mezitím vyšly z módy, věci které se mi už nelíbí a věci co jsou mi od doby kdy jsem se přehoupla přes třicítku malé. Některé z nich jsou v docela dobrém stavu a moc pěkné, než abych je dala přímo na charitu. Přemýšlím, že bych je nějak jednorázově rozprodala, ale nejsem si jistá, jestli by výsledek stál za tu námahu s organizováním. Možná to prostě všechno bez řečí věnuju charitě a budu to mít z krku.

28    Road From Hell

Můj otec byl závislý na cracku a odešel od nás když mi bylo šest. S mámou jsem se permanentně hádala a nakonec mě vyloučili ze čtyř různých škol. Pohár definitivně přetekl, když jsem mámě ukradla nějaké peníze. Tou dobou jsme spolu už dlouho nevycházely, takže bylo jenom otázkou času, kdy jedné z nás povolí nervy. Nabíralo to takových rozměrů, že mě občas napadalo, jestli by mi nebylo líp, kdybych žila na ulici.

Jednoho dne jsme se s mámou pohádaly tak strašně, že jsme jedna druhou několikrát praštily. Následující den mi řekla, ať odejdu z domu. V té chvíli jsem už ale stejně chtěla odejít. Šla jsem na obecní úřad a tam mi přidělili pokoj v jedné ubytovně. Bydlelo tam pár docela divných lidí a hlavně staří chlapi na mě civěli tak, že mi z toho naskakovala husí kůže. I když tam bylo plno lidí, neměla jsem si vlastně s kým povídat. Musela jsem si jenom zachovat hrdost a přečkat to dokud mě nepošlou někam jinam.

Bylo to šílené v tolika různých ohledech, že ani nevím který zmínit jako první. Jelikož v ubytovně nebyly žádné prostory na vaření, jedla jsem jen to co jsem si sama dokázala připravit, hlavně sandwiche. Než jsem šla spát, vždycky jsem ke dveřím nasypala trochu vápna, aby dovnitř nemohli švábi. Záchody se taky neumývaly každý den, takže i tam jsem chodívala s vápnem. Furt jsem byla nemocná a padaly na mě těžké deprese. Po pár měsících se mi podařilo sehnat místo tady.

Už od prvního dne jsem měla pocit, že sem skutečně patřím. Takový pocit jsem nikdy předtím neměla. Začala jsem se zabydlovat a zvykat si na nové prostředí. Když jsem se sem nastěhovala, cítila jsem jak je všechno nové a čisté a bylo mi jasné, že to bude úplně jiné než kde jsem byla předtím. Věděla jsem, že mě bude bavit tady bydlet. Rodina mi ovšem odmítla jakkoli pomoct. Pro ně prostě neexistuju.

Bez podpory zdejších zaměstnanců bych to v žádném případě nezvládla. Nebýt jich, vyrovnávala bych se se vším mnohem hůř. Takových míst pro mladé lidi, kteří nemají kam jít, by mělo být víc. Mám na mysli útulky, kde by se cítili dobře a nebáli se.

Bohužel pro mě jako pro člověka bez stálého pobytu nebylo důležité chodit do školy a kvůli tomu jsem zanedbala své vzdělání. Teď plánuju zapsat se na vysokou školu, abych si to vynahradila. Budu tak činit s čistou hlavou, protože se poprvé v životě cítím usazená a v bezpečí.

29    The Foot That Hurt

Když si jdu poslední dobou zaběhat, vždycky to omezuju na tři kiláky na jeden zátah, to abych nenaštvala Nohu. Ta občasné tříkilometrové výběhy zvládá v pohodě, ale běžet někam dál jsem se bála. Pravda, před pár týdny jsem si zkusila zaběhnout pětikilometrové kolečko okolo naší čtvrti, ale udělala jsem tu chybu, že jsem zvolila trať, kde celé první dva kilometry byly do kopce. Co myslíte, že se stalo? Byla to hrůza. Měla jsem pocit, že na to vůbec nemám. Většinu posledních dvou kilometrů jsem pomalu kráčela domů a říkala si ‘tohle je můj poslední běh podejte mi někdo zmrzlinu kašlu na to jestli budu tlustá’.

Zpětně vidím, že jsem se možná zbytečně rozčílila. Nicméně díky tomuto rozhodnutí jsem se pak držela na třech kilometrech, což bylo nejspíš dobře. Byla to teda příšerná nuda, ale aspoň se to dalo zvládnout. Pak mě přestalo bavit být opatrná a čekat, až se Noha uráčí a přestane se vztekat. Pravda, hlavním důvodem bylo, že jsem měla plné zuby ježdění na kole se sedátkem zaraženým v zadku, ale aspoň mě to nasměrovalo správným směrem.

Potřebuju teď zapracovat na rovnováze, abych si trochu zpevnila kotníky. Trenér mě nutí dlouhou dobu stát na jedné noze nebo na jakémsi velkém balónu, nebo, když má mimořádně zlé úmysly, na jedné noze na balónu.

Napevno jsem se rozhodla, že na podzim poběžím nějaký velký závod, což znamenalo, že musím vyrazit do terénu a Noha se s tím holt bude muset nějak srovnat. Dnes ráno jsem si vybrala rovný úsek (nebo relativně rovný, na to že vybíhám z domu). Dokonce jsem si poprvé od té doby co Noha zkolabovala, nasadila stopky, i když pás s monitorem tepu jsem vynechala.

Bez hodinek jsem běhala proto, že jsem upřímně řečeno radši ani nechtěla vědět jak jsem pomalá. Chci v běhání pokračovat a ne se nechat odradit. Nicméně pokud budu chtít zase běhat závodně, dříve nebo později se budu muset podívat pravdě do očí a se s tím nedostatkem rychlosti něco udělat.

Takže jsem se pochlapila a natáhla si hodinky, s tím že na monitor přijde čas později. Zavázala jsem si tkaničky u bot, vyrazila do terénu a skvěle si zaběhala. Měla jsem trošku rychlejší tempo, než jsem čekala a Noha byla v pohodě. Navíc bylo nádherné ráno s teplotami kolem patnácti, což je na běhání v podstatě ideální. Po návratu domů jsem si dokonce vzpomněla, že se mám protáhnout a procvičit kotník. Úplně jsem zapomněla jak skvělý je to pocit jít si hned po ránu zaběhat. Není lepší způsob jak zahájit den.

30    Harrassed By Andy

Je mi 32 a jako recepční pracuju 5 let. Mimo jiné zde pracuju s Andym Jonesem. Andy dělá rozvážku zboží, je mu 43 a je ženatý. Když jsem tady začínala, Andy vždycky vtipkoval, že jsem taková rozverná a veselá holka, že mě jednou bude muset pozvat na oběd. Z jeho poznámek jsem si nic nedělala, brala jsem to tak, že jenom žertuje a chová se hloupě.

Nicméně po asi 4 měsících na mě Andy začal naléhat, ať s ním někam zajdu. Říkala jsem mu, že ne, že mému manželovi by se to asi nelíbilo, ale on s tím nepřestal. Bylo mi to trapné a vždycky když mě někam zval jsem se chichotala a červenala.

Minulé pondělí přišel Andy na recepci zrovna když jsem se bavila s Verou, a pozval mě na oběd. Když jsem ho odmítla, prohlásila Vera „Ty taky pokazíš každou zábavu, víš jak z toho bude smutný?“ Andy dělal, že ho to naštvalo a odešel pryč. Obrátila jsem se na Veru a řekla jí „Nepovzbuzuj ho, já bych byla nejradši, kdyby toho nechal.“ Vera mi řekla, ať si nedělám starosti a odkráčela pryč. Byla si jistá, že Andy to myslí dobře. Já jsem se ale v Andyho přítomnosti cítila nesvá a děsila jsem se toho, že s ním někdy budu o samotě.

Následující den těsně před obědem se ke mně Andy naklonil přes stůl, pohladil mě po vlasech a řekl, „No tak, Debs, pojď se mnou na oběd, slibuju že to bude fajn.“ Řekla jsem mu, ať mě nechá na pokoji a on mi na to odpověděl, že můj manžel se nemusí vůbec nic dovědět, že to udržíme v tajnosti.

Snažila jsem se pokračovat v práci, ale nemohla jsem se na nic pořádně koncentrovat. Andy zůstal u přepážky a povídá „Tomuhle se nevyhneš, Debs, nevzpírej se tomu“ a pak odešel. Hrozně mě to vzalo, měla jsem slzy na krajíčku. Zaběhla jsem na toaletu, abych se nějak dala dokupy.

Když jsem byla na toaletě, vešla dovnitř Teresa a zeptala se mě, co se děje. V tu chvíli jsem se sesypala a řekla jsem jí, že mě Andy obtěžuje a že po mě chce, abych s ním někam šla. Teresa tvrdila, že ho musím poslat někam, ale k tomu se nemůžu dokopat.

Na druhé straně mám teď velké problémy koncentrovat se na svou práci. Pořád dělám hloupé chyby, které jsem nikdy dřív nedělala. Dnes mně například Vera nadala za to, že jsem poslala nějaký fax na špatné číslo. Nechci, aby mě odsud vyhodili jenom proto, že mi nějaký chlap plete hlavu.

31    Flat Tires In Toledo

Třetí srpen se neměl nijak lišit od ostatních dnů. Plán byl vstát, jet do Detroitu, stihnout zápas a přespat u někoho doma. Měl to být parádní den, ale bohužel to tak úplně nedopadlo. Cesta do Detroitu byla poměrně poklidná, až do chvíle kdy jsem těsně před Toledem odbočil z dálnice. Jel jsem v pravém pruhu hned za školním autobusem, když najednou zničehonic autobus prudce zabočil doleva.

Zahlédl jsem jak přejel přes jakýsi kus něčeho, a ta věc se vzápětí postavila na výšku a já jsem přes ni přejel. Jelikož jsem ve vedlejším pruhu měl nějaký jeep, nemohl jsem se té věci dost rychle vyhnout. Jakmile jsem přejel, bylo mi jasné, že jsem rupnul přední levou gumu. Naštěstí jsem měl trochu náskok oproti plánu a tak jsem zajel ke kraji a vyskočil ven, abych pneumatiku vyměnil.

Obešel jsem auto kolem strany spolujezdce, abych zjistil škody, a v tu chvíli mi došlo, že hned tak nikam nepojedu. Prasklá byla nejenom přední, ale i zadní guma. Tehdy jsem začal panikařit. Spočítal jsem si to a zjistil jsem, že pokud to dokážu opravit relativně rychle, možná se mi podaří do Detroitu dojet tak, abych večer stihnul větší část zápasu.

Zavolal jsem AAA a tam mi řekli, že nejpozději během hodiny přijede odtahové auto (pravděpodobně prý mnohem spíš). Zatímco jsem seděl před nějakým polorozpadlým antikvariátem, zastavilo za mým kamionem policejní auto. Policajt mi řekl, že přede mnou nejspíš jel nějaký jiný kamion, který ztratil část nákladu a právě na ni jsem najel.

Uplynulo celkem dva a půl hodiny, než se konečně objevilo odtahové auto. Tou dobou už bylo hodně po páté a já jsem si uvědomil, že večerní zápas nestihnu. Navíc se mi ještě ani nedařilo vysvětlit odtahovači kam přesně má jet. Dal jsem mu adresu opravny vzdálené asi 60 kilometrů. Podíval se na můj průkaz a řekl mi, že pět kiláků mě odtáhne zdarma a pak budu muset platit od kilometru. Potom co se na průkaz podíval trochu pozorněji se opravil a souhlasil, že mě odtáhne. Brzy nato už jsme byli na cestě.

32    Shopping With Levi

Popíšu vám své cesty na nákup, pro ty z vás, kteří mají dojem, že to matky na mateřské dovolené mají snadné. Pokud vůbec chci jít na nákup, musí být splněny následující podmínky. Zaprvé si musím najít čas, abych Leviho vůbec dostala z domu a do obchodu. Je potřeba, aby Levi byl odpočatý a měl něco v žaludku, jinak na to můžu zrovna zapomenout.

Když už jsme v obchodě, musím mu slíbit, že až bude po nákupu dostane pětikačku (nebo nějakou tu blbost co tam nabízí v automatech). Pak je nutné jej natlačit do vozíku a nějak jej zabavit, zatímco do vozíku nakládám věci.

Při stání ve frontě u pokladny musím pořád mluvit a hrát nějaké hry. Při placení musím zase přijít na to jak jej donutit aby si sednul a zůstal sedět. Taky mu musím zabránit v hraní s čtečkou kreditních karet, což není vůbec snadné.

Když se vrátíme k autu, roztřídím nákup a přitom po očku kontroluju Leviho. Jídlo dám do kufru tak, aby to co musím odnést hned, bylo vepředu. Když to dodělám, zapnu Leviho do sedačky (za předpokladu, že se mezitím někam nevypařil) a jedeme domů.

Než vysedneme z auta, udělím Levimu přednášku o tom jak ponesu tašky a že potřebuju, aby šel hezky domů a neutíkal opačným směrem. Vytáhnu ho ven a postavím na chodník. Pak se za ním ženu a on mi se smíchem utíká. Poté co jej chytím a přitáhnu zpátky, popadnu to jídlo které se musí odnést hned. Tašky nesu kousek cesty a pak je položím na zem a utíkám za Levim. Tohle se opakuje několikrát, dokud se nám nepodaří urazit oněch zhruba čtyřicet metrů od auta ke vstupním dveřím.

Omluvím se Levimu, že jsem ho tahala za ruku, ale vysvětlím mu, že když jsem mu řekla, aby šel domů, myslela jsem to vážně. Když si uvědomím, že to jde jedním uchem tam a druhým ven, obejmu ho a dám jídlo do ledničky a spíže. Pak čekám, až se mi domu vrátí manžel, aby mohl dělat Levimu společnost zatímco já zajdu pro zbytek tašek.

Tak jo, zas taková hrůza to není, většinou v obchodě nedochází k žádným šíleným výstupům. Ale bez toho věčného pokřikování „mami“ a sladkostí co se záhadně objevují v mém košíku bych se docela obešla.

33    Way In Over My Head

Poslední dobou to tady jde od desíti k pěti. Škola mně nedává vydechnout, a to není to jediné. Včera jsem třeba dělala test, o kterém jsem si myslela, že bude z kapitol 7 až 12. No, špatně jsem to pochopila a můžu si za to sama. V polovině testu jsem si uvědomila, že je z otázek, které jsem ani nečetla. Nejdřív jsem byla pěkně naštvaná na učitelku, že je tam přidala a úplně mě tím popletla.

Pak jsem se ale znovu podívala na rozvrh a zjistila jsem, že chyba je na mé straně. Nejspíš to bylo tím, že učitelka psala poznámky k jednotlivým kapitolám způsobem, který mě dovedl k tomu, že jsem se učila špatné kapitoly. Byla to moje chyba, že jsem si pořádně nepřečetla poznámky, ani si to neověřila u ostatních studentů. Příště si dám pozor abych věděla co přesně si mám přečíst.

Byla to velká chyba, která ale v konečném důsledku nic neznamenala. Možná bych v tom testu dopadla líp, kdybych si přečetla správné stránky, ale i tak jsem dosáhla 88 bodů, což je dost dobré vzhledem k tomu, že půlku kapitol jsem ani nečetla. Hodně mi pomáhá, že cosi o lékařství vím ještě z doby, kdy jsem byla u Air Force. Teď když o svém omylu vím, pustím se do těch otázek, na které bych se měla podívat a přeskočím ty, které jsem si už četla. Do středy si mám načíst ještě pár dalších kapitol a pak si budu muset vyhledat definice pár slov.

Zítra večer budu taky dělat svůj první test z farmakologie. Na ten se mi bude učit hůř a pořád ještě mi zůstává jedna celá kapitola na přečtení. Lajdám to, i když tam jde o zneužívání prášků, což je téma, které mě hodně zajímá. Každopádně musím přijít na nějaký systém, co mi nedovolí pořád odbíhat. Musím si pamatovat hrozně moc různých hodin a co se kdy koná. Nejspíš si pořídím malou mazací tabuli a budu ji mít na stole. Nebo možná nějakou přišpendlovací tabuli, jestli najdu nějakou co není moc velká. Taky zvažuju, že bych v příštím semestru nechodila do všech hodin. To se ale všechno ještě uvidí.

Co se rodinného života týče, dcera má v sobotu narozeninovou party. Chtěli jsme vytáhnout bazén, aby si děcka mohly zaplavat, ale hlásí déšť a nízké teploty. Snad se to ještě změní. A otázkou je jaké občerstvení připravím. Říkám si, že možná udělám ovocný talíř, ale nevím co jiného. Musí to být nějaké jednohubky a něco, z čeho nebude moc veliký bordel. Nechci se pořád strachovat, jestli děcka nerozlily na zem nějakou grilovací omáčku nebo tak.

34    Barbell Amy

Bylo pár dnů před mými patnáctinami, já si jazyk chtěla nechat propíchnout už nevím jak dlouho, ale pořád jsem slýchala tu samou odpověď – ne. Pak jsme se jednou večer s mámou bavily a ona mi povídá “Tak jo, běž do toho, jde o tvůj jazyk, ale bacha ať na to nepřijde táta”.

Za týden jsme spolu zašly do jednoho tetovacího salónu co máma vybrala. Když jsem vešla dovnitř, třásla jsem se jak osika. Holka u přepážky, co jsem se s ní začala bavit, měla zrovna ten den službu. Řekla mi, ať si vyberu co si tam chci nechat dát. Vybrala jsem si takovou supr fialovou věc, ale ona mi řekla, že si musím vybrat nějakou větší, protože až mi to to tam dá, tak to napuchne.

Pak jsme s tou holkou prošly všechny potřebné informace a přitom jak si nasazovala rukavice se mě zeptala jestli jsem si jistá, že do toho opravdu jdu. Já že jo a pak jsem se posadila, připravená na nejstrašnější bolest co kdy zažiju. Ona že to bude píchat odspodu nahoru, aby netrefila nějakou žílu. Pak mi řekla, ať se třikrát zhluboka nadechnu. Než jsem počtvrté vydechla, bylo po všem. Čekala jsem nepříjemnou bolest, ale nic takového. Fakt, i píchání uší bylo horší. Ta holka to provedla fakt skvěle.

Nejdřív jsem piercing ukázala kámošce Michelle a té se teda vůbec nelíbil. Mámě taky ne, ale to mi bylo jedno. Byla jsem na sebe pyšná. Vytrvala jsem u svého rozhodnutí i přes mámino snažení mi to rozmluvit. A ani na moment jsem nevyměkla, dokonce ani když mi ukázali tu jehlu. Čímž neříkám, že jsem se nebála. Akorát jsem se předtím chlubila před tolika lidmi, že nepřicházelo v úvahu, abych na poslední chvíli řekla ne.

Pak jsem přišla domů a začala předvádět jaký piercing mám. Bylo supr jak mi všichni říkali že jsem odvážná, ale jazyk už tou dobou začínal trochu pobolívat. To se ale popravdě řečeno dalo čekat, bolest musela dřív nebo pozděj přijít. Nicméně to že jsem si toho byla vědoma bolest nijak nezmírnilo.

Když jsem se další ráno probudila, jazyk jsem měla úplně oteklý. To mi ani moc nevadilo, protože jsem dávno zjistila, že všechno dobré se musí vyvážit něčím zlým. Nebo je to naopak? No to je jedno. Každopádně jsem se asi týden živila jenom hrnky čaje a mačkanými erteplami. Ještě že mám čas a mačkané arteple ráda, jinak by mně to brzo začalo lézt krkem. Mimochodem, arteple tady říkáme bramborám.

35    Preschools and Red Wings

Dnes nastává ten den, kterého jsme se nemohli dočkat. Moje holčička nastupuje do školy. Je aspoň trochu nervózní? Ani nápad. Znáte naši dceru dost dobře na to, abyste věděli, že tyhle věci ji nerozhodí. Než skončí první den, bude tu školu mít pod palcem.

Když jsme pro Jodie začali okukovat školky, chtěla jsem najít něco fajnovějšího, školku na úrovni. Vinu na tom podle mě nesou lidi, se kterými jsme se v té době stýkali. Podlehla jsem jejich názorům a zapomněla, že v podobných zařízeních se měsíčně platí skoro $1,000.

Tohle léto jsme Jodie poslali na tábor, který organizuje zdejší školka. Hrozně se jí tam líbilo a tak jsme začali zvažovat, že ji dáme právě tam. Zjistili jsme si cenu – $200 měsíčně. Pak jsme uviděli rozvrh – od půl desáté do tři čtvrtě na dvanáct. To snad nemyslí vážně. Za takovou chvilku do sebe ženská ani nenacpe krabičku pralinek, natož aby se opila.

Pořádně jsme si to spočítali a vyšlo najevo, že pokud bychom ji umístili do některé z dražších školek (to abych mohla jít do práce), v podstatě celý můj plat by šel na platby za školku. To by pochopitelně nemělo žádný smysl.

Vím, že výchova dítěte je v podstatě zaměstnání na plný úvazek, ale nepomůže mi to splatit půjčky na studium, vložit peníze na účet ani zaplatit za kursy, do kterých bych ráda chodila. Jsem z toho fakt otrávená, protože plán byl takový, že budu přispívat do rodinného rozpočtu. Dan sice vydělává solidně, ale něco navíc by se nám hodilo. Ale možná je to tak dobře, protože její školka je jenom na půl dne, takže bych tak jako tak za rok musela v práci podat výpověď.

Co z toho všeho vyplývá? Mám teď něco málo přes dvě hodiny na vyvenčení psa a na úklid. A úklid tedy rozhodně není má silná stránka. Něco mě pořád rozptyluje a nemůžu se soustředit a furt odbíhám, abych se podívala co zrovna dávají v televizi.

Dan je velkým fanouškem hokejistů Blackhawks. Má permanentku a chystá se na novoroční zápas pod širým nebem proti Red Wings. Jednou mi řekl, že z našeho vztahu málem vycouval, když zjistil, že jsem z Detroitu – uklidnilo ho, až když zjistil, že mě hokej a Red Wings moc nezajímají. Ke třicetinám jsem mu letos koupila dres Blackhawks, který má na zádech napsáno „Fuj Detroit“. Asi si už dokážete udělat obrázek.

Včera večer jsem mu v posteli řekla „Jenom abys věděl, jestli mi někdy zahneš, tak ten dres spálím a popel zahrabu na detroitském stadiónu.“ Chvilku mlčel a pak povídá „Jak že se to miláčku jmenuje ten stadión, kde hrají Red Wings?“ Cítila jsem, jak se mi vygumovala hlava. Dan se překulil na bok a s úsměvem na tváři usnul.

36    A Cell Phone Convert

Když se blížily třinácté narozeniny naší dcery, zeptali jsme se jí co k nim chce. Ale to jsme už vlastně věděli co Drew řekne. Tou dobou nás několik měsíců pronásledovala s tím, že chce abychom jí koupili mobil a opakovaně si stěžovala, že všichni ve škole už jej mají. Pozjišťovali jsme tedy nějaké informace a nakonec jsme jí koupili jeden levný mobil s předplacenou kartou. Já jsem ale pořád ještě nebyla přesvědčená o tom, že děláme dobře.

Je neděle. Vyrážíme do nákupního centra, aby Drew mohla utratit peníze co dostala k narozeninám od své babičky. Pokud jsem předtím o smyslu mobilu měla nějaké pochybnosti, při návratu už žádné nebyly. Rozdíl mezi tím, jak jsme se domlouvaly dřív a jak se domlouváme teď byl tak obrovský, že jej nešlo přehlédnout.

Naše domluvy bývaly šíleně komplikované. „Ve dvě budu stát před hračkářstvím, ne abys přišla pozdě – pokud ale budeš mít zpoždění, popřemýšlím kam jinam bych mohla ještě zajít a budu tam znovu o půl, jestli se tam neobjevíš, tak si mě nepřej“.
Tentokrát mi Drew, namísto toho abychom spolu dopředu vymýšlely nějaký propracovaný plán, suše řekla, že pokud bude mít zpoždění, tak mi prostě zavolá. Když uviděla můj zmatený pohled, povzdechla si a připomněla mi, že každá máme svůj mobilní telefon.

Asi vás zajímá kde jsem vzala ten svůj. Ten se dával zadarmo k nabídce na kartu do bankomatu a mě dlouho vůbec nenapadlo té nabídky využít. Minuta hovoru stojí skoro libru a dohodly jsme se, že jej budeme používat jenom v nezbytných případech. Jelikož žádné takové případy dosud nenastaly, zapomněla jsem, že ten telefon vůbec mám.

Nicméně jsem pochopila, o co Drew jde, a když jsme se loučily před obchodem s elektronikou, nebyla jsem vůbec nervózní. Drew zavolala ve chvíli, když jsem stála ve frontě u Tommy Hilfigera. Když jsem se rozhlédla, viděla jsem, že ostatní maminky se na mě dívají stejným způsobem, jako jsem se já na maminky a jejich rozmazlené dcery dívala ještě před několika týdny.

Výsledkem každopádně je, že poprvé za tu dobu co spolu chodíme nakupovat, jsme se s Drew potkaly přesně jak jsme měly v plánu a dokonce nám vybyl čas na krátký splk u kafe. Nebýt mobilů, pochybuju že bychom měli možnost se takhle sejít a navzájem se svěřit se svými problémy.

37    Sleepy in Norman

Adam musel dnes vstávat brzo, chudáček malý. Jelikož jsme neměli jeho notebook (který obvykle používáme jako budík), oba jsme si nastavili buzení na svých mobilech. Za normálních okolností, když mi začne zvonit alarm, mu prohrábnu vlasy, pohladím ho po tváři nebo mu lehce namasíruju záda. Tentokrát jsem byla tak unavená, že jsem ho jenom odstrčila a zamumlala „vstáváme“.

Určitě ho napadlo, kde že je ta milá holčička, co ho vždycky probouzí s takovou láskou. Ta holčička byla ovšem příšerně unavená a rozhodně nehodlala vstávat. Adam se oblekl, sedl si vedle mě jako vždycky (kdyby to neudělal, naštval by mě) a dal mi pusu na rozloučenou. Takže můj novoroční polibek, k němuž mělo dojít o půlnoci, se namísto toho odehrál v šest ráno.

Ten den jsem neměla nikam jít a nefungoval internet, takže se nešlo zabavit jinak než tím, že jsem dala do pucu celý byt. Průběžně jsem podle chuti uklízela a když se mi zrovna nechtělo, tak jsem odpočívala. Měla jsem ten den volno a nehodlala jsem se samou snahou přetrhnout.

Mezi tím co jsem vstala a co se Adam vrátil domů jsem toho stihla udělat docela hodně. Když se vrátil, chvilku jsme jenom tak blbli, pak se Adam osprchoval, nachystal svůj notebook a po zbytek večera jsme se dívali na Friends.

Další den se toho nijak zvlášť moc nedělo. S Adamem se nešlo moc bavit. Ne že by to vůbec nešlo, ale ne tolik jako dřív. To mě nijak netrápí – má toho teď moc a během dalších pár dnů musí dodělat spoustu věcí. Vzhledem k tomu, že musí řešit ještě svou ukecanou přítelkyni, tak to zvládá dost dobře.

Plánovala jsem, že domů pojedu na Silvestra, ale ještě jednu noc jsem tady zůstala. Adam mě přesvědčil tím že slíbil, že se budeme mazlit. Jak jde o mazlení, nemám sílu odmítnout, i když to občas dopadne tak, že mě přišpendlí k zemi nebo nějak podobně šíleně. Adam má mnohem větší sílu než já, takže se ani nesnažím se nějak vzpírat. Popravdě řečeno mě docela baví, když se mnou někdo zachází drsně, tedy pokud ví kdy přestat.

Když Adam odešel, za chvíli jsem zase usnula. Měla jsem v plánu odejít z bytu nejpozděj v osm ráno. Adam mi ovšem o čtvrt na devět zavolal, jestli by mi nevadilo počkat na člověka, který má přijít opravit připojení k internetu. Řekla jsem, že jasně, ale záleží na tom, kdy přijde, Ten člověk naštěstí přišel včas, takže se mi nakonec podařilo odejít včas a mít ještě nějakou rezervu.

38    My First Yoga Class

Dnes na mě přišlo nutkání něco málo napsat a nenabízí se žádné lepší téma než moje úplně první zkušenost s jógou. Do kursu jógy jsem se zapsala před dvěma týdny. Než jsem šla na první hodinu, vůbec jsem nevěděla co od toho mám čekat. Věděla jsem, že jde o nějaké cvičení a zároveň relaxaci. Ale naživo jsem to nikdy neviděla někoho dělat. Jediné kde jsem to zahlédla byly obrázky v časopisech nebo na letácích.

Při odchodu z domu venku mrzlo. Jak jsem přicházela k budově, kde se hodiny měly konat, byla jsem trochu nervózní, protože jsem nevěděla co tam mám říkat nebo co vůbec mám mít na sobě. Ten večer jsem si oblekla džíny, protože v těch se cítím nejlíp. Navíc jsou elastické, takže i pokud bychom se měli nějak ohýbat, bylo by to v pohodě.

Než jsem přišla do hodiny, vedoucí kursu se už účastníkům představila. Jmenuje se Donatella a je to Italka. Byla tam ještě nějaká holka jménem Gail a dva další lidi co mi uteklo jak se jmenují. Možná se s nimi ještě seznámím v dalším průběhu kursu, podle toho jak dlouho tam vydržím (případně jak dlouho vydrží oni).

Cvičitelka se mě zeptala jestli nemám nějaké problémy se zády. Samozřejmě jsem řekla že ne, že o žádných nevím. Měla jsem sto chutí dodat, že s tím jak budu dělat jógu očekávám, že nějaké přijdou, ale pak jsem si to radši nechala pro sebe.

Dověděli jsme se, že ten večer budeme provádět jenom nějaké jednoduché cviky. (Tomu tak věřím.) Ve skutečnosti to bylo mnohem těžší než cokoli co jsem kdy předtím dělala. Zjistila jsem, že se ani pořádně neohnu. Sklapovačky mi šly ještě hůř. S těmi jsem měla probémy už na střední v hodinách tělocviku. Něco mi na nich zřejmě tak úplně nesedí.

Ale i tak to bylo docela dobré, když nad tím tak přemýšlím. Přestože mi některé typy protahování dělaly problémy, celkem mi to docela šlo a zdálo se, že Donatella je příjemně překvapená. V jednu chvíli se mě dokonce zeptala, jestli jsem už někdy jógu nedělala, protože ji připadá, že jsem docela ohebná. Pak mě ale napadlo, že si prostě možná jen všimla jak s tím zápasím a snažila se mě povzbudit.

Dnes večer mám druhou hodinu. Tentokrát si věřím – myslím že na to mám a že se u toho můžu dobře bavit. Ale kdo ví, třeba mě čeká zklamání. Tak či onak se to tentokrát zlomí. Pokud mě to nebude bavit, tak s tím nejspíš praštím a najdu si pro sebe něco míň náročného.

39    Ain’t Gonna Teach Here No More

Magisterský titul jsem si pořídil proto, že jsem měl dojem, že učení má být jakési vznešené povolání. Rodina na mě byla pyšná, protože to znamenalo, že už nebudu obsluhovat v restauraci. Byl jsem prvním členem rodiny, který nejenom že šel na výšku, ale navíc ještě získal titul.

Ze začátku mi učení šlo dobře. Učil jsem ve škole v chudé čtvrti v centru, takže tam občas šlo o život, ale povětšinou mě to uspokojovalo a naplňovalo. Pak jsem se přestěhoval dál od města a začal jsem suplovat na jedné škole v bohatší oblasti.

Musím říct, že tamní děcka byly nejhorší, jaké jsem kdy viděl. Neposlouchaly, odmlouvaly mi a otevíraly si hubu, jako by bylo jedno, kdo je tam učitel. Jeden druhák hodil jednou na zem svoje pastelky a dupal po nich. Když jsem mu řekl, ať je zvedne, odpověděl „Sloužíš tady ty, tak to udělej sám.“ Ten malý parchant byl synáček nějakého zazobaného právníka a na první pohled totálně rozmazlený.

Jindy si na mě zase přišel stěžovat nějaký rodič, protože jsem se odvážil výchovně potrestat jejich dceru. Jejich dcera předtím udeřila jiného žáka a musela si za to jít sednout to kouta. Tento rodič absolutně popřel, že by jejich dítě kdy zlobilo a pak dokonce řekl vedení školy, že bych měl dostat výpověď. Tak já tady dřu za blbých 75 dolarů na den (bez jakýchkoli dalších výhod) a tahle líná mama co namísto práce tráví celý den na nákupech mě chce připravit o zaměstnání. Kráva jedna.

Některé děcka byly tak navyklé, že je vždycky po jejich, že když se člověk snažil dosáhnout toho, aby si sedly a chovaly se slušně, ztropily povyk ve stylu dvouletých děcek. Vím, o čem mluvím, vývoj dětí jsem studoval. Ve věku sedmi let by se dítě už podobně chovat nemělo. Pokud nějaký sedmiletý prcek takhle vyvádí, pak u něho doma evidentně není něco v pořádku. Permanentně jsem slýchal urážlivé poznámky a ze strany dětí ani rodičů jsem nezaznamenal žádnou úctu. Den co den jsem dřel deset nebo jedenáct hodin a nedočkal jsem se vůbec žádné pochvaly.

Ostatní učitelé měli téhle práce plné zuby a furt jenom hulili a bavili se o důchodu. Řekli mi, že tu školu v podstatě řídí rodiče a že pokud nechce člověk přijít o práci, tak jim musí lézt do zadku. Jakmile jsem si ujasnil, že tomu tak skutečně je, řekl jsem si, že na to kašlu. Vrátil jsem se k práci číšníka a teď si zakládám vlastní firmu. Ničeho nelituju, snad jen toho, že jsem s tím učením měl praštit ještě mnohem dřív.

40    Ain’t Gonna Teach Here No More

41    Steady As You Go

Posledního čtvrt století si každý rok dávám více méně ta samá novoroční předsevzetí, i když jsem k nim možná občas přidal i nějaké další. Zatím největším poučením z dosavadního vývoje je, že všechna předsevzetí je potřeba co nejdřív porušit, aby člověku nezkazily celý leden.

Letos, ostatně jako každý rok od osmasedmdesátého, bylo mým prvním předsevzetím, že skončím s kouřením. To zahučelo jakmile nad řekou bouchnul první ohňostroj. Podíval jsem se dolů, zjistil, že v ruce držím nekouřené cigáro, řekl jsem si „Ále co” a zhluboka si potáhl. Příští rok to bezpochyby zkusím znovu, pokud mně do té doby Bůh nezatne tipec.

Druhým předsevzetím, které si taky dávám rok co rok, bylo že přestanu s chlastem. To vydrželo skoro tři hodiny – až do doby, kdy jsme po šestikilometrové štrece v dešti dorazili domů. Celou dobu jsem na ramenech nesl našeho vytuhlého šestiletého syna a klestil si s ním cestu opilými davy. Bolel mě každičký sval v těle. Zhruba v polovině cesty jsem si vzpomněl, že mi kamarád dal k vánocům flašku whisky. Než jsme došli domů, nebylo v mé mysli pochyb o tom, že si zasloužím odměnu.

Své třetí každoroční předsevzetí jsem porušil až za dalších pět hodin. Týkalo se vstávání v rozumnou dobu. Už dávno jsem si uvědomil, že se lidstvo dělí na ranní ptáčata a lenochy jako jsem já, kteří z postele nevylezou dokud to není nezbytně nutné. Jsem si vědom i toho, že všechno dobré v životě si vyzobají dotyčná ranní ptáčata. Přesto jsem však denní světlo poprvé zahlédl až v poledne, kdy mě vzbudila má dcera, která si podle všeho přichystala své vlastní předsevzetí.

Poprvé v životě mi totiž do postele přinesla hrnek instantní kávy. Uvařila ji sama a nechci znít jako nevděčník, ale musím říct, že to bylo nejhnusnější pití, jaké jsem kdy ochutnal. Ano, sladím – ale jednou kostkou, ne šesti. A ano, mám rád poměrně silné kafe. Jsem ale přesvědčen, že k tomu účelu postačí jediná kávová lžička – velká lžíce je zbytečně moc. Obávám se, že má vrozená zdvořilost zůstala při prvním ochutnání stranou – čímž padlo mé čtvrté předsevzetí, kterým bylo nenadávat před dětmi.

42    Three Pairs of Feet

Když jsem vystoupila z vlaku, rozhodla jsem se jít zkratkou přes koleje. Věděla jsem, že pokud bych šla naokolo, ten druhý vlak by mi ujel. Navíc to tady dělají všichni, takže jsem nečekala, že z toho bude nějaký problém. Zrovna když jsem překročila první kolej, uslyšela jsem jak na mě někdo křičí česky.

Ohlédla jsem se a všimla si jedné staré paní co na mě zdálky něco volala. Zdálo se, že mi říká, že mezi mnou a nádražím je ještě jeden vlak plný dřeva, který se každou chvilku rozjede, nebo něco v tom smyslu. Snažila se mě varovat nebo jenom prudila? To mi nebylo jasné.

Každopádně jsem neměla chuť se s ní hádat česky, tak jsem radši šla zpátky. Než jsem přišla na nádraží, vlak byl pryč. Přesně tak, kvůli té ženské mi ujel vlak. Říkala jsem si, že to snad není možné, byla jsem příšerně vytočená.

Pořád jsem si představovala, jak na mě na druhé zastávce čekají kamarádi a jak se tam neobjevím. Napadlo mě, co si asi tak pomysleli, když jsem nepřijela. Doufala jsem, že se na mě nenaštvali za to, že jsem nedodržela slovo.

Tak jsem tam seděla a přemýšlela co můžu dělat a na nic jsem nepřicházela. Když jsem asi za 20 minut vzhlédla, uviděla jsem, že se ke mně blíží tři páry nohou. Byli to oni. Podle všeho zavolali na nádraží a zeptali se, jestli se tam někde nepotlouká „malá popletená holka“ a pak přijeli. Teď jedeme k Tomovi.

Jak se vybalím a vzpamatuju z časového posunu, vyrazíme někam ven, ale pochybuju že vydržím nějak extra dlouho. Popravdě řečeno bych nejradši zalezla do postele a zábavu odložila na zítra. To mně ale kamarádi nedovolí. Neviděli jsme se už dva roky a nejspíš se sem dalších pár let zase nevrátím, takže nedopustí abychom promrhali jediný večer.

Už teď mi chybíš a včera, jak jsem se celý den procházela po Praze, jsem litovala, že tam nejsi se mnou. Prohlídka města mě hrozně bavila. V klidu jsem nasávala atmosféru a tak, akorát jsem občas něco poznamenala a řekla to nahlas a až pak si uvědomila že tam se mnou nejsi. Příště tě určitě vezmu sebou.

Pokud budeš mít čas, napiš mi na tuhle adresu. Vím, že nebudeš mít moc o čem psát, ale já budu ráda za cokoli.

43    Let There Be Groceries

Včera se stalo něco úžasného. Jo, hádáte správně. Můj nákup mi donesli až ke dveřím. Stručně řečeno je to přesně takové jak jsem si to malovala a určitě tam budu nakupovat pravidelně. Jenom je blbé, že se nedokážu přenést přes pocit, že jsem líná nebo že jsem někomu naletěla, ale to určitě časem přejde.

Proběhlo to zhruba následovně. Poštou mi přišla poukázka na slevu $20 z první objednávky. Říkám si, že to zkusím, vždyť o nic nejde. Nakupovala jsem na internetu v průběhu celého dne, vždycky po chvilkách. Tím pádem jsem mohla dělat to, že jsem si na něco vzpomněla a hned to šla přidat do košíku, namísto toho, abych to dopisovala do seznamu na ledničce.

Měli všechno co jsem sháněla, kromě omáčky na taco a plnotučného jogurtu. Ten jogurt ale nevedou ani v normálním obchodu a omáčku jsem jim zmínila ve formuláři, kam se vepisují návrhy na věci co člověku chybí. Ceny jsou srovnatelné s těmi v obchodu a celé to nakupování byl úžasný a totálně návykový zážitek. Navíc si tam ten můj seznam nechají, což mi výrazně urychlí příští nákup.

Vybrala jsem si dodací dobu mezi 11 dopoledne a jednou odpoledne (dávají slevu jeden dolar pro ty co si vyberou delší dobu) a čekala jsem, až mi přijde moje jídlo. Přijeli kolem půl dvanácté. Ten co to přivezl byl hrozně příjemný a trpělivý, i když jsem se ho pořád na něco ptala a určitě měl ještě rozvézt spoustu dalších nákupů. Všechno mi vysvětlil tak, abych to i já pochopila a řekl mi, že v případě že s něčím nebudu spokojena, můžu to klidně reklamovat. Dvě z objednaných věcí nebyly dostupné a jelikož jsem si zvolila možnost „bez náhrad“, tak je ze seznamu prostě vypustili. To mě ale nijak zvlášť nevadilo. V obchodě kam chodím taky vždycky nějaké věci zrovna nemají.

Jedno placení navíc je co dáte řidiči za ochotu. Nebyla jsem si jistá, kolik mu mám dát. Kdybych měla pětidolarovku, tak bych mu ji asi dala. Nakonec jsem mu dala čtyři dolary, protože tolik jsem zrovna měla u sebe. Je to škudlení? Nerada bych, kdyby si myslel, že ho obírám o peníze nebo si nevážím jeho pomoci.

Dostala jsem ještě pár poukázek na slevu $5 a je možné, že jich využiju. Nabízí taky akci „doporučte nás známým“ kde obě strany dostanou slevu $15 dolarů, což mi přijde jako výborná nabídka. Takže pokud by kdokoli z vás chtěl tuhle službu využívat, dejte mi vědět a ráda vás do toho zapojím.

44    Bottoms Out

Na velkých změnách není nejhorší to, že se na ně těžko zvyká. Nejhorší je, že ještě než k oné změně přikročíme, musíme dopadnout až na dno – obvykle vyčkáváme a váháme a vymýšlíme si pro svou nerozhodnost výmluvy, to všechno až do chvíle, kdy už není na výběr. Než v sobě najdeme odvahu přikročit k činům, ztratíme spoustu cenného času. Mluvím z vlastní zkušenosti. Sám jsem si sáhl na dno během dojíždění ze San Diega do LA. Neměl jsem tenkrát dopustit, aby to zašlo tak daleko.

Když jsem přijímal místo ve firmě kousek od San Diega, byl jsem tak nadšený z toho že budu zase vydělávat, že mi dvouhodinové dojíždění zpátky do LA stálo za to. Nepřišlo mi to jako velký problém, spíše jako drobná nepříjemnost. A asi tři týdny mi dojíždění dokonce přišlo zajímavé.

Pak jsem se začal nudit. Zkoušel jsem poslouchat audioknížky, ale to mi jenom pokazilo zážitek z opravdového čtení. Hodně jsem taky při jízdě telefonoval a následkem toho jsem neustále zapomněl odbočovat a doba dojíždění se mi tak téměř zdvojnásobila.

Práce ale byla natolik dobrá, že jsem u dojíždění vytrval. Z bytu jsem vždycky odcházel ve čtyři ráno, abych se vyhnul ranní dopravní špičce. To znamenalo kratší dobu strávenou na cestě, ale výrazně mi to narušilo společenský život, protože jsem nejpozději v osm musel být v posteli. Jednoho rána jsem usnul za volantem. Nebýt toho kamionu co mi zatroubil za zády, vyboural bych se.

To pro mě byl zlomový moment. Byl jsem ochoten smířit se s dvěmi hodinami v autě tam i zpátky. Když ale pršelo, tak se to protáhlo na tři hodiny. A nakonec jeden den přišla úplná průtrž mračen a ve mně se to pár kilometrů od Disneylandu zlomilo. Přejel jsem ke kraji dálnice, zastavil, a vyházel z auta kusy interiéru do járku u cesty. Pak jsem zašel do Denny’s a snědl tři velké kusy koláče.

Poté jsem postupně zavolal všem svým kamarádům a řekl jim, že v práci končím. Ani jeden z nich nezněl nijak překvapeně. „No konečně“ pověděli mi. Ukázalo se, že všichni přesně ví jak jsem nespokojený, akorát že nikdo z nich neměl odvahu mi to říct. Navíc bych je stejně nejspíš neposlouchal.

Když nad tím dnes přemýšlím, je to jasné jak facka. Ani takhle skvělá práce nestojí za všechnu tu hrůzu, co jsem kvůli ní zakusil. Musel jsem být úplně slepý, že jsem si nevšiml jak mě to dojíždění ubíjí. A tak to u velkých změn chodí. Než se rozhodneme zavřít oči a jít do toho, všichni ostatní už dávno dospěli ke stejnému závěru a jen čekají, až nás taky osvítí.

45    One Good Apple

Dnes ráno mi na Macu kleknul hadr. Hned jsem testnul všecky triky co mě napadly, ale žádný z nich nezabral. Zavolal jsem na linku podpory a během pár vteřin mě spojili s nějakým velice ochotným člověkem. Po telefonu se mnou ta paní prošla různé možnosti, ale nic nezabralo. Nakonec zavolala do místního Apple Store a domluvila mi tam za hodinu a půl schůzku.

Jakmile jsem tam přišel, spustili pár testů, aby zjistili proč hard disk zlobí. Když s tím byli za čtvrt hodiny hotoví, dověděl jsem se že hard disk je víceméně kaput. Přesto jsme spustili program na záchranu dat, abychom zachránili aspoň nějaké soubory. Překvapivě to zafungovalo. I když to nějakou dobu trvalo a já tu i po několika hodinách pořád ještě sedím, většina dat se zálohuje, v což jsem při příchodu ani nedoufal.

Uplynulo několik hodin od chvíle co problém nastal a nikdo tu ze mě nedělá blbce. A nejen to, všichni jsou hrozně ochotní zkusit cokoli, co by mi mohlo pomoct. Nabídli mi, že buď provedou celé zálohování za mě, což by obnášelo doplatek z mé strany, nebo že mi dovolí provést to samotnému u nich v obchodě pomocí jejich hardwaru. Dokonce mi navrhli, ať si u nich sednu k internetu, zatímco oni budou zkoumat možnosti záchrany mých dat.

Vzal jsem je za slovo a teď tu v podstatě sedím jako v kanceláři. Dívám se na svůj email a snažím se stíhat nějaké pracovní věci. Je to jako bych byl doma, akorát mě tu toho tolik nerozptyluje. To jak mi tady vyšli vstříc je úžasné a mile mě to překvapilo.

Pochybuju, že by mi nějaký automechanik dovolil, ať se u něj v opravně hrabu ve svém autě, nebo že by mě jiná počítačová prodejna nechala uvnitř takhle vysedávat zatímco bych čekal, až mi někdo opraví počítač. A kdybych si počítač nechal opravit v klasické prodejně, tak by asi člověk, který by jej opravoval, neměl nijak zvláštní radost z toho, že tam sedím a nakukuju mu přes rameno. Těm lidem z Apple to vůbec nevadí, což je supr. Právě díky tomu je Apple taková bomba.

Štvalo by mě, kdybych musel počítač někam posílat, a tam ho nějaký člověk pomaloučku a v klídku opravoval, zatímco já bych nervózně popocházel doma a čekal na nové informace. Moc by mě nepotěšilo ani to, že bych věděl že platím od hodiny a nijak je nemůžu popohnat. Apple k tomu přistupuje jinak. U nich vždycky přesně víte jak na tom jste a toho si velice cením. V průběhu několika následujících hodin zjistím v čem byl problém, dovím se jak se mu do budoucna vyhnout a budu se moct vrátit domů i se svými daty. No není to úžasné?

46    I Can’t Stand My Stepdad

Je mi 16 a svého nevlastního otce znám asi osm let. Když jsem byla menší, neměla jsem s ním problém. Teď už ano. A mimochodem, nemá to nic společného s tím, že si nedávno vzal mou mámu. Řekla bych vám i datum svatby, ale to mi oni sami neřekli. Až když jsem se jich napřímo zeptala proč si říkají „miláčku“, přiznali že se vzali. Podle všeho k tomu došlo, když jsem byla na návštěvě u svého táty a oni se ani neobtěžovali mi to sdělit.

Před čtyřmi lety se mámě narodila moje nevlastní sestra Sophia. Když se Sophia narodila, otec s ní nechtěl mít co do činění. Máma se mi později přiznala, že po ní chtěl, aby šla na potrat. Jak moje sestra vyrůstala, otec se do jejího života nijak nezapojoval. Samozřejmě si s ní třeba hodinu pohrál, nebo někdy i dvě, když se zadařilo, ale staraly jsme se o ni já s mámou. Musela jsem ji převlékat, musela jsem ji koupat, musela jsem ji dávat spát.

Když je máma na nějaký ten týden služebně pryč, všechny domácí práce jsou na mě. Ten člověk mou sestru nikdy nevykoupal ani ji nepřebalil. Je úplně jasné, že ho nebaví ji hlídat a nechce s ní nic mít. Po návratu z práce sleduje po zbytek dne televizi a na mou sestru úplně kašle. Dokonce ji občas seřve za to, že ho ruší při dívání. Když ho začne obtěžovat, jde nahoru a zamkne ji tam. Už se mi mockrát stalo, že za mnou sestra s pláčem přiběhla a já ji musela uklidňovat.

Toho chlapa už mám plné zuby a nemůžu se dočkat, až se ho zbavíme. Máma si o jeho lenosti taky myslí své, ale bojí se cokoli říct, protože kdyby odešel a my bychom tím pádem přišly o jeho příjem, těžko bychom vycházely s penězi. Máma nedodělala výšku, takže co se práce týče, nemá moc na výběr. Já si práci seženu za tři týdny, až mi bude 17, ale peníze z ní půjdou na moje studium.

Otec mě každé ráno vozí do školy a já s ním v autě hrozně trpím. Chápu, že na něm závisíme finančně, ale pořád si říkám, jestli to stojí za to. Jakmile začnu pracovat a vydělávat, poprosím mámu, aby ho vykopla. Bez něho nám dvěma bude mnohem líp. Obávám se ale, že v dohledné době ten člověk nezmizí. Prozatím se nejspíš budu muset smířit s tím, že tu s námi ještě chvíli bude.

47    Open Letter (By a Landlord)

Dnešek začal stejně jako jakýkoli jiný den. Musel jsem z pár neplatičů vytlouct nájem, ale jinak nic zásadního. Zavolal jsem první holce, nikdo to ale nebral. To už znám a nijak mě to nepřekvapilo. Tak jsem jí šel v osm ráno zatlouct na dveře. Její přítel, který tam michodem nemá co pohledávat, otevřel a povídá mi, ať prý přijdu později. Já na to že klidně, pokud hned teď dostanu nějaké peníze. Jinak se asi nedomluvíme.

Pak ke dveřím přišla ta holka a povídá mi, že nájem už je zaplacený a že prý abych se zklidnil. Minulé úterý mi řekla, že to den předtím poslala poštou. Zas tak dlouho to netrvá, a už vůbec ne když jste ve stejném městě. Tak jí říkám, že je lhářka a že chci aby do konce měsíce vypadla. Začala cosi vybekovat, ale mě mezitím zazvonil telefon, tak jsem ho vzal a šel pryč. Určitě pochopila o co běží.

Odcházel jsem po ulici a ona mi zavolala a že prý ji nemůžu vyhodit, protože má tři děcka. A co jako? Já povídám, že na to jí kašlu, moje děcka to nejsou a na to měla myslet, když přestala platit nájem. Začala na mě křičet a praštila telefonem. Za pár minut jsem jí zavolal předpokládal jsem, že to asi nevezme, ale vzala. Omluvila se mi, že na mě byla nepříjemná, ale to už na mě neplatilo.

Začal jsem procházet všechny zdroje co mě napadly, abych zjistil číslo na její matku, protože ta je na smlouvě taky podepsaná. Nakonec jsem to číslo našel na Internetu a zavolal jí. Řekla mi, že Stacy jí zrovna volala a byla na nervy, protože ji chci vyhodit z bytu. Tak jsem jí povyprávěl všechno kolem toho, což vůbec netušila. Namusím dodávat, že z toho nějak nadšená nebyla, protože to znamená, že její peníze taky vyletí komínem. Slíbila mi, že nájem zaplatí a že odtamtud svou dceru vypakuje. No výborně, plakat kvůli ní nebudu.

Pak jsem se vydal do budovy hned naproti od Stacy vybrat nájem od jednoho fajn nájemce, který je shodou okolností černoch. To jakou máte barvu pleti je mi ukradené, hlavně že se ke mně chováte slušně, chápete? Takže jsem tam zastavil a všude vidím samé policajty. Toho co stál u dveří jsem se zeptal co se děje.

Tak James nám prý exnul u kuchyňského stolu. Takže teď budu mít další prázdný byt, protože chlápek co měl kyslíkový přístroj a přitom hulil jak fabrika se mi vykotil přímo v bytě. K***fix, to si snad někdo dělá prdel. Na zbytek dne si beru volno a jdu se zpytlíkovat. Některé dny by člověk ani neměl vylézat z postele.

48    A Sucker For Dirtbags

S tím klukem jsem se seznámila asi před čtyřmi měsíci, první den co jsem dělala číšnici v jedné restauraci. Byl chytrý, vtipný a tak trochu darebák, ale ne natolik, že by mi to zabránilo se do něj bláznivě zabouchnout. Kluci co jen tak pro zábavu uráží všechny dokola, na ty já jsem odjakživa letěla, a v tomhle ohledu neměl sobě rovného. Takže když mi jeden večer zčistajasna poslal sms jestli s ním nechci někam zajít, okamžitě jsem toho využila a vyrazila na schůzku.

Postupem času jsem se do něj zamilovala, i když mi bylo jasné, že nám to nemůže fungovat. On není ten typ co by mu stačila jedna holka a nikdy se s tím ani netajil. Holek má požehnaně a před kamarády se tím rád chlubí. Občas mě několik týdnů úplně ignoroval a vůbec mi nevysvětlil proč. Přes to všechno jsem s ním vydržela několik měsíců. I dnes, když mě už jenom využívá, spí s kdejakou holkou a pomlouvá mě v práci a další den o tom lže, se nemůžu přimět k tomu, abych ho začala nenávidět.

Vím, že tohle si nezasloužím a mám teď přítele, který se ke mně chová hezky. Mého známého zná z práce a říká o něm, že je to vychcaný odporný hajzlík co chytá holky na otřepané průpovídky a trapné vtipy a pak je bez milosti odkopne. Předstírám, že toho kluka nesnáším stejně tak moc jako můj přítel, ale pravda je taková, že mi každičký den jeho přítomnost chybí. Trápí mě, když vidím jak se v práci dotýká jiných holek a je mi strašně smutno, když ho pozoruju, jak se směje a drbe s ostatními.

Ale nemyslete si, já vím jak jsem hloupá. Proto se namísto toho snažím soustředit na svého přítele a hledat si k němu cestu – už jsem dospěla tak daleko, že se do něj možná i zamiluju. Když ale večer ležím v posteli a on nerušeně spí vedle mě, pořád myslím na to co asi tak dělá můj známý z práce. Kdyby tak vedle mě ležel on, říkám si, i když vím, že by mi nakonec zase jen ublížil.

Cítím se hrozně provinile, že svému příteli lžu a vodím ho za nos. Nejradši bych mu to všechno vyklopila, abych to nemusela nosit v sobě. Ale nevím jak bych zvládla to, jak znechuceně by se tvářil. Když už nic jiného, aspoň jsem ho nikdy nepodvedla, ale nevím do jaké míry by to pro něj byla útěcha. Přemýšlím jestli takovýhle vztah má vůbec nějakou budoucnost. Přece jenom je celý založený na lži a předstírání, které to s námi zůstanou, a jednoho dne se to celé určitě sesype

49    For Whom The Bell Chimes

Zatímco Alice byla na vánočních prázdninách, užili jsme si dvou krásných týdnů. Zůstávali jsme dlouho vzhůru, dívali se na filmy a neřešili domácí úkoly, se kterými jí mimochodem už stejně nemůžu pomáhat, protože vůbec nechápu co se po nás chce.
Každé ráno jsme si pospali až do 8 nebo 9. Ale všechno dobré musí jednou skončit. U nás to nastalo dnes ráno, kdy se Alice vracela do školy. Musela jsem nastavit budík, aby se vzbudila. Obvykle ji to zvonění nevzbudí a mně pak trvá zhruba 20 minut, než ji vypakuju z postele.

Přihlásila se na nultou hodinu, což znamená, že chodí do jedné hodiny navíc a musí být ve škole nejpozději v 7:10. Bydlíme jenom pár set metrů od školy, takže by v podstatě mohla chodit pěšky, ale my to tak tak stíháme autem. Dnes jsem ji vysadila, zaparkovala a šla se projít. Bylo nádherné ráno a hned od začátku procházky jsem měla výborný pocit. Den začal moc hezky.

Už mám za sebou dva z pěti pohovorů naplánovaných na tento měsíc a nabídli mi dvě místa. Jupí. Málem jsem přijala první nabídku, ale pak jsem měla druhý pohovor a poté co jsem uviděla místnost, ve které bych pracovala, je mi jasné, že bych radši tuhle práci. Jde o luxusní salón, ve kterém je zeď s tekoucí vodou. Nebude zákazníka, který by sem zašel a necítil se jako v bavlnce.

Mým cílem bylo zůstat ve městě, dost blízko na to, abych mohla chodit pěšky do práce. A věřte nevěřte, ono se to asi povede. Bydlím ve městě na břehu oceánu, kde několikrát denně vyzvání zvon na radnici. Některým lidem to přijde jako nuda a moc malé, ale mně se tady hrozně líbí. Pokud si potřebuju užít tepu velkoměsta, můžu kdykoli vyrazit přes kopec do San Francisca. Čekají mě ještě tři další pohovory a i když ty se konají trochu dál odsud, chci vědět jaké se mi nabízí možnosti. Budu vás průběžně informovat o tom jak se situace vyvíjí.

AKTUÁLNĚ: Dnes jsem se zastavila v salónu. Dala jsem se do řeči s majitelkou a ta mi v jednu chvíli povídá „No a nová zpráva je, že hlavní majitel se rozhodl přesunout nás do vedlejšího města“. Málem se mi zastavilo srdce. Vždyť tady by se pracovalo úplně úžasně. Přesun proběhne v polovině března a je to jenom o sedm minut delší cesta, takže nic zásadního. Mně se ale líbilo, že bych tam mohla chodit pěšky, takže jsem z toho taková docela rozmrzelá. Na druhé straně můžu být ráda za to, že mi hned po škole a ani ne měsíc od chvíle co jsem získala oprávnění někdo nabídl takovouhle prácičku.

50    Dead Man’s Town

V tomhle městě se toho moc dělat nedá. Nejsou tu třeba skoro žádné kluby a pro člověka pod 18 tu není kam jít za zábavou. Kdyby tady mohli nezletilí někam zajít, ubylo by chlastání a nezpůsobilého chování. Třeba tady do Hank Cove se zajít dá, ale nezletilí sem můžou jenom v neděli. Takže se tu v podstatě nedá dělat vůbec nic, s výjimkou toho, když někomu odjedou rodiče. V takovém případě ten člověk, co mu rodiče odjeli, uspořádá večírek a tam přijde celá škola. Během deseti minut se tam pak objeví policajti a vzápětí už zase všichni sedíme v cukrárně u Mikea.

Lidi co chlastají se neumí nijak jinak zabavit. Podle mě to je docela děsivé. Pak tu máme lidi co jsou tak zažraní do školy, že se alkoholu ani nedotknou. Jiní se zase občas trochu napijí na večírcích. Já nejsem člověk, co by pil každý víkend. Spousta mých spolužáků mívá bouračky protože jezdí opilí. Tihle lidi se ožírají pořád.

Naše škola je rozdělená podle toho jestli člověk pije, případně jede v drogách, nebo ne. Jediné co tady můžeme dělat je chodit do kina, půjčovat si filmy nebo chodit k někomu domů. Večírky se tady pořádají, ale ne každý o víkendu rád někam chodí, aby se tam zhulil. Někdy tu probíhají i dobré večírky, na kterých se nepije a nejsou tam drogy. Člověk si tam nemusí na nic hrát a přitom nepije. Ti z mých kamarádů co nepijí, s těmi je větší zábava než s těmi co pijí.

Lidi co to přeženou s pitím se začnou chovat jako idioti a být otravní. Vím o čem mluvím, v prváku jsem si tím prošel. V drogách jsem nikdy nejel, ale pil jsem fest. Pak mě to prostě přestalo bavit. Dělal jsem to abych líp komunikoval s lidmi. Když jsem pil, připadlo mi všechno tak nějak zábavnější. Jednou to ale dopadlo tak, že jsem se páradně bavil, aniž bych byl opilý a díky tomu jsem si uvědomil, že se bez alkoholu obejdu.

Jednou za měsíc pořádáme u nás na zahradě wrestlingové akce. Na každou přijde zhruba 45 lidí a nějakých 12 skutečných wrestlerů. Jediným smyslem je dokázat lidem, že tu nejsme úplně odřezaní od světa. Celé to natáčíme, abychom se na to potom mohli podívat a zjistit jestli se aspoň trochu zlepšujeme. Lidi co tohle nedělají to nedokážou pochopit. Neví jaké to je, když vás někdo prohodí stolem nebo vezme po hlavě skládacím křeslem.

51    Riding With Bob

Když se s někým svezu, tak se o tom člověku rád dovím co nejvíc můžu. Jelikož o sobě jsem věděl už všechno, nebylo by moc zajímavé poslouchat vlastní příběhy. O tom člověku co mě vzal jsem ale nevěděl nic a už od pohledu vypadal na někoho, kdo by mohl vyprávět zajímavé historky. Začal jsem dotazem na něho a jeho růžový Cadillac. Nevadilo mi, že bude vykládat pořád jenom on, důležité bylo, aby mě to co bude říkat zaujalo.

Dověděl jsem se, že někde za Renem má koňský ranč. Za koníčka měl nákupy starých aut a jejich opravu. Auta vždycky nakupoval na vrakovištích a pak je uváděl do původního stavu. Vzápětí je prodával v Las Vegas a přesně to zamýšlel provést i s tímhle Cadillacem, akorát že na poslední chvíli změnil názor. Když jsem se ho zeptal na důvod, řekl mi, že by to bylo jako prodat vlastní ženu.

Pak se na mě usmál a já mu říkám, že má hezké zuby. On se rozesmál a povídá, „Týjo, ty nejsou opravdové“ a celou čelist si vytáhl ven. Jak mu tak seděly na dlani, už nevypadaly tak hezky jak předtím. Bob si všiml, že mě ten pohled trošku rozhodil a možná i znechutil, tak si zuby zastrčil zase zpátky a říká, „Asi bys rád věděl, jak k tomuhle došlo“.

„Stalo se to tak, že jsem se jednou vsadil s jakýmsi chlapem o 500 dolarů, kdo vyhraje zápas v kulci a úplně férově jsem ho porazil. Když jsem pak sbíral peníze ze stolu, ten hajzl popadl tágo a vyrazil mně s ním zuby. Škoda, že jsem tenkrát u sebe neměl nějakou pořádnou pušku“, řekl a sáhnul pod sedadlo, „jako je třeba tahle“. Bob vytáhl velkou těžkou pušku a podal mi ji. „Neboj,“ říká, „náboje v ní nejsou“.

Podíval jsem se do hlavně a roztočil zásobník, jak jsem viděl, že to dělají kovboji ve filmech. „Supr puška“, povídám. Bob pokývl a já jsem mu pušku podal zpátky. „Sleduj“, říká mi. Úplně jsem ztuhnul. Strčil do zásobníku náboj, namířil pušku z okna a aniž by zpomalil, ustřelil vrch jednoho kaktusu.

Jeli jsme a vykládali si ještě pár hodin, pak Bob prohlásil, že ideální bude, když mi zastaví ještě před Renem, protože jeho ranč už nebyl o moc dál a já si snáz někoho stopnu kousek od Rena. Navíc, pokud by mi nikdo nezastavil, tak bych aspoň neumřel žízní někde úplně ztracený. Vysedl jsem a Bobovi poděkoval za ochotu. Poté co odjel, tak jsem tam stál a říkal si, „Hm, tak jsem potkal opravdového amerického kovboje“.

52    Hurricane Stories

Poté co jsme museli vydržet skoro dva týdny bez televize máme zase kabel – a nejvyšší čas. Těch 13 dnů byla shodou okolností doba, kdy jsme jej potřebovali nejvíc, to kvůli informacím o počasí. Podařilo se nám přežít, ale musím říct, že je nesmírně příjemné, když ta věc zase jede.

I když nám první den vypadla několikrát na krátkou dobu elektrika, dnes už jede několik hodin v kuse, zatím bez jakýchkoli výpadků. Doufejme, že to znamená, že se všechno navrací do normálu, minimálně natolik jak je to za stávajícího počasí možné. Posledních pár dnů nám tady hodně fouká. Včera jsme měli pár přeháněk, ale dnes zatím žádné. Těsně před mší vlastně pršelo, ale trvalo to jenom pár vteřin.

Sid dnes ráno znovu posekal zahradu i předzahrádku a taky vysekal cestičku od sadu k lesu, abychom tudy mohli jezdit a přitom nám do obličeje nelítaly semínka z vysoké trávy. Zatímco Sid pracoval, my jsme se s Randi dívaly na film. Zničehonic jsem zaslechla zvláštní zvuk, trochu jako by kapala voda. Věřte tomu nebo ne, opravdu nám ze stropu kapala voda na křeslo v pokoji s televizí.

Hned jsem zavolala na Sida, jestli by se mohl přijít podívat o co jde. Za chvilku jsme pak vykoumali, že problém je nejspíš v odtoku. Dala jsem na podlahu kýbl, aby voda kapala do něj a Sid řekl, že to pořeší jenom co dodělá práci venku. Když dosekal trávu, vylezl na půdu a podíval se na trubku, která jak se ukázalo byla ucpaná. Zavolal našemu synovci leovi, který se tímhle zabývá a poprosil ho, ať se na to přijde mrknout. Leo přišel, hned to opravil a postaral se aby trubka byla průchozí. Takže teď už zbývá jen aby Sid odstranil vodu co zůstala v žlábku. Díkybohu je po problému.

Dnes se mi zatím nepodařilo dovolat se našim dětem. Zkoušela jsem prozvonit Becky, ale nepodařilo se. Za chvíli se mi pak ozvala a prý se nemám bát. Důvod proč je nešlo zastihnout byl ten, že jim zase vypadl proud. Předpokládám, že ze stejného důvodu se mi nedaří chytit Jess. Snad se mi zítra ozvou. Krátce jsme se dnes bavili s Benem. Toho podle všeho nebaví to co dělá. Co říká, tak tam jenom lepí díry a improvizují a nemají žádný rozvrh, kterého by se mohli držet. Prý se to ale zlepší jakmile vyrazí na cvičiště.

53    A Hard Slut To Crack

Můj manžel se před pár měsíci skamarádil s člověkem, který má přítelkyni. Já jsem k nám tu ženskou nikdy nepozvala, ona se tady začala objevovat sama od sebe. Novou kamarádku jsem nehledala, ale snažila jsem se najít si k ní nějaký vztah. Ona ale v přítomnosti mého manžela i dětí školního věku nosí velmi vyzývavé oblečení a z toho dvakrát nadšená nejsem. Nikdy jsem si taky nebyla jistá, jestli jí nejde o mého manžela. Jednou mi řekla, že něco takového by nikdy neudělala, to ale říká každá ženská, která vám chce sebrat chlapa.

Působilo to tak, že zoufale shání nějakého muže. Kdyby byla trochu hezčí, možná by na chlapy dokázala udělat dojem. Taky by ale musela přestat pořád lhát. Tak třeba mi tvrdí, že crack vůbec nekouří, ale všichni ostatní přísahají, že jo. Brzo mně taky přestalo bavit jak u nás je pečená vařená. Občas sice před příchodem zavolala, ale většinou se prostě zastavila bez ohlášení. Jako kdybych neměla nic lepšího na práci než ji poslouchat jak naříká a pláče.

Člověk z ní měl dojem, že se v jejím životě pořád odehrávají nějaké převratné věci. Ten muž se s ní rozešel, ale ona ke mně na návštěvu chodila dál a doufala, že přitom narazí na něj nebo na mého manžela (nikdy jsem si nebyla jistá o koho jí vlastně jde). Opakovaně mě ujišťovala, že tomu tak není, i když bylo čím dál jasnější, že ve skutečnosti jde. Zastavovala se u nás v podstatě každý den, což se mi nelíbilo a mému manželovi jakbysmet.

Požádali jsme ji teda, ať k nám už nechodí, pokud tady nebude ten druhý muž. Ona to vůbec nevzala na vědomí a dál sem chodila bez ohlášení. Pak tu jednoho dne byl na návštěvě ten muž, ona se jako obvykle zjevila a můj manžel se s kamarádem nenápadně vypařili, aby se s ní nemuseli bavit. Ten den jsem se těšila na příjemné odpoledne a ona mi ho úplně zkazila. Další den jsem jí poslala sms, že je mi líto, ale už k nám nesmí chodit. Zavolala mi, že prý v čem je problém a já jsem jí sdělila, že manžela to, jak tady pořád oxiduje, už docela vytáčí.

Teď z toho mám trochu blbý pocit, ale v té době už jsem těch konverzací s ní měla plné zuby. Ona furt řeší svoje vlastní problémy a trápení a ne že já bych neměla vlastní problémy, které je třeba řešit. A ostatně, já jsem s tím nezačala. Mám se trápit tím, že jsem ji takhle odkopla?

54    Asia On My Mind

Jednou z mých nejoblíbenějších činností je plánování dovolené. To mi z nějakého důvodu vždycky zlepší náladu. Strašně ráda plánuju a vymýšlím to tak, aby všechno proběhlo bez jakýchkoli zádrhelů. Možná jsem v tomhle ohledu trošku moc puntičkářská, ale jakmile pak ulehnu na pláži, úplně se zklidním. Už jednou se mi povedlo naplánovat parádní prázdniny v Asii a přitom jsem se naučila spoustu šikovných věcí. Plánování dovolené v Evropě už chtělo víc příprav a zvykání si, ale mám dojem, že mi to jde pořád líp a líp. Před pár měsíci jsme se sestrou přežily dvoutýdenní dobrodružství na cestách a ohromně si toho užily.

Blbé je, že v létě jsem měla jet s pár studenty do Asie. Všichni jsme se na to strašně těšili a celý rok se snažili o to, aby všechno proběhlo podle plánu. Ředitel ale na poslední chvíli zatáhl za brzdu a nedovolil nám odjet. Výsledkem byly slzy a skřípění zubů. Nenechala jsem si to líbit a snažila se přijít s dalšími způsoby jak ten výlet přece jen uskutečnit, ale ředitel neustoupil. Tušila jsem, že ho nepůjde přesvědčit, ale vzdala jsem to až potom, co jsem vyzkoušela všechno možné.

Pozitivní na tom všem je, že nás učitele jet nechají, samozřejmě na vlastní riziko. Budeme muset na jednodenní návštěvu pracovního projektu, ale jinak si můžeme dělat co budeme chtít. Hodně se na to těším, i když mí dva společníci jsou dost velcí suchaři a nejspíš s nimi moc času trávit nebudu.

Do výletu už zbývá jenom měsíc, takže na poslední chvíli dělám horečnaté přípravy. Ale ono je mnohem zábavnější číst recenze na hotely než sedět a vypisovat vysvědčení. K včerejšímu večeru jsem celý výlet oficiálně zamluvila.
Jsem fakt celá natěšená, protože mám dojem, že se mnou počítají jako s vedoucí zájezdu na příští rok a letošek bude taková zkouška nanečisto, která navíc zahrnuje i úžasnou dovolenou.

Nakonec teda všechno dopadlo jak mělo a navíc mám příležitost vyrazit do Asie! Ta mi fakt strašně chyběla. Teď právě zpracovávám náš cestovní plán do tabulky a vymýšlím seznamy toho co si nabalíme a jak budeme spát… no teda. Za necelý měsíc nás čeká krásný pobyt na pláži, ale vypadá to, že si jej budu muset do posledního zrnka odpracovat.

55    Paying My Dues

U mě teď poslední dobou všecko klape. S Jacobem jsme pořád spolu a výborně to mezi námi funguje. Naprd je, že nemám auto a taky že nemůžu na internet. Tyhle dvě věci musíme pořešit, abych mohla mezi lidi a netvrdla pořád doma. Poslední dobou trávím strašně moc času zavřená doma a pokec s kamarády mi fakt chybí. Ráda bych se nimi vídala častěj, třeba jednou za dva týdny, ale v současné chvíli s tím asi nic nenadělám.

Taky mám teď problémy se spaním. Ve dny, kdy mám být v práci o půl šesté, se celou noc převaluju a nejsem s to usnout. Včera jsem se probudila o půlnoci a od té chvíle asi tak třikrát každou hodinu, pak jsem ve čtyři konečně vstala, oblekla se a vyrazila do práce.

Na neděli jsem si pak vzala noční směnu, což bude pěkný hnus. Samozřejmě bych to nedělala, kdybych nepotřebovala peníze. Plánovala jsem, že celou neděli strávím s Jacobem, ale teď si to nedokážu dost dobře představit. Škola taky nestojí za nic, ale aspoň se snažím a to se počítá. Z písemek mám výsledky dobré, ale nejtěžší je vůbec se donutit tam jít.

Upřímně nesnáším cokoli co zavání školou. I když jsem se tady seznámila s pár milými lidmi, jsou tu i jiní, které z hloubi duše nenávidím. Taky právě splácím všechno co dlužím, což se podle všeho potáhne. Já toho totiž dlužím docela hodně. Ale až bude po všem, budu ze sebe mít mnohem lepší pocit a pak se můžu klidně provdat.

Kvůli všem účtenkám teď přežívám z hrubě osekaného rozpočtu. Že jsem já hloupá před těmi třemi lety, kdy jsem se namočila do dluhů, nezažila trochu rozumu. No co už, teď to nespravím. Na konci června konečně splatím kreditku a pak už zbývá splatit jenom dvě další věci a budu to mít za sebou. To mě opravdu těší a naplňuje hrdostí.

Když jsem se svého času přestěhovala do Vancouveru, trochu jsem se bála jestli se mi tady bude vůbec líbit. Čím déle tady ale žiju, tím víc se mi tu líbí. Měla jsem tu možnost zkusit si věci, ke kterým bych se nikdy nedostala, kdybych se před třemi měsíci najednou nesbalila a nevypadla z Montrealu.

Seznámila jsem se tady s úžasnými lidmi, se kterými doufám zůstanu v kontaktu i nadále. Už teď mi chybí a to jsem ještě ani neodjela. Za půl hodiny vyrážím na letiště a za sedm hodin jsem doma. Leda bych si to špatně spočítala, protože teď si zrovna nedokážu vybavit jestli je Montreal dvě hodiny dopředu nebo zpátky.

56    Kindness, My Weakness

Musím ze sebe rychle něco dostat, jinak co nevidět bouchnu. Včera mi těsně před odchodem z práce jeden člověk řekl něco, co mě docela vykolejilo. Přišel ke mně, když jsem stál u automatu na vodu a povídá, že mě viděl pracovat, a slyšel mě, jak s někým mluvím po telefonu, a že z toho má dojem, že se zaprvé snažím všem maximálně vyjít vstříc, a zadruhé všem hrozně podlézám.

Ten člověk se nesnažil mě urazit, i když to tak v první fázi působilo. Následně řekl, že vždycky vidí jak ostatním pomáhám, ale nezdá se, že by mi to někdo někdy vrátil. Řekl to tak jak to cítil a v mnohém měl pravdu. Každopádně mě to donutilo se nad tím zamyslet. Je pravda, že po mně pořád někdo něco chce a já nikoho nikdy neodmítnu. Jeho zajímalo, jestli jsem vždycky na všechny takhle milý.

Zvláštní na tom je, že to nebylo poprvé co někdo poznamenal, že ostatním dovoluju, aby mě využívali. Když mě někdo požádá o pomoc, nechám rozdělané práce a jdu jim pomoct. Když ale semtam potřebuju pomoct já, obvykle mě odbudou. Věděl jsem tím pádem přesně, na co ten člověk odkazuje.

Zeptal se mě, kdy pro mě naposledy někdo něco udělal, aniž bych jej o to poprosil nebo i pokud jsem poprosil. S hrůzou jsem zjistil, že mě nenapadá jediný případ, kdy by se tak stalo. Takže jsem se samozřejmě naježil a řekl mu, že nepotřebuju, aby si na mě lidi hledali čas a pomáhali mi. Ale od té doby to ve mně nepřetržitě hryže, vůbec na to nedokážu přestat myslet.

Ten člověk má pravdu, já se pro ostatní můžu přetrhnout. Když nad tím tak přemýšlím, obětuju se pro někoho pořád. A co mám z toho, že jsem tak ochotný? Ze všech sil přemýšlím kdy pro mě naposledy někdo udělal něco co by vyžadovalo větší úsilí (s výjimkou mých narozenin).

V hlavě mi utkvěly jenom dvě věci: když mi dlouholetý kamarád koupil vypalovačku, abych mu mohl zkopírovat všechnu svou hudbu a jiný dlouholetý kamarád mi jen tak koupil lístek na film. Nepožádal jsem je o to, ani to od nich nečekal, ale přesto to udělali, což je úžasné. Ale co vím, tak ti dva lidi mě nevyužívali nikdy.

57    Running On Fumes

Nepřepadá vás občas pocit, že se všichni necháváme úplně vyšťavit? Dobře, zapomeňte na všechny ostatní – máte vy sami někdy pocit, že jste se úplně vycucaní? Já teda jo a docela mě to začíná ubíjet. V pátek večer jsme s přítelem byli na prvním vánočním večírku a úplně každý s kým jsme tam mluvili si stěžoval na to samé – totiž že nemá dost času na vlastní věci. Bláhově jsme si mysleli, že jsme jediní, kdo tráví nekonečné hodiny v práci, ale ukazuje se, že většina našich kamarádů se potýká se stejným problémem. Jenom jeden jediný člověk si naopak stěžoval na to, že má volného času až moc.

Nejsem si jistá kvůli čemu se změnila pravidla nebo jak jsme do tohoto bodu dospěli. Pracovní den se prodloužil a stejně tak pracovní týden. Co se nezměnilo je množství domácích prací a naše potřeba chodit mezi lidi. Jak to máme všechno stíhat? Člověk by měl zdravě jíst a cvičit dost často na to, aby se těšil dobrému zdraví, ale zatím jsem nepřišla na to, kde na to vzít čas. Mezitím se na vás zlobí rodina a kamarádi, pokud si nenajdete čas se s nimi stýkat. Pokud se s někým chceme stýkat, tak to obvykle má za následek, že musíme obětovat vlastní potřeby a tužby.

Když už je řeč o nás, připravujeme se na jarní stěhování do nového domu. Bude to náš první dům a oba se na to neskonale těšíme. Koupili jsme si zbrusu nový dům, takže budeme moci krok po kroku sledovat jak roste. Je to 20 minut jízdy od našeho současného bydlení a tím pádem se nám dojíždění do práce prodlouží o 40 minut. Já mám velkou volnost v tom, že si můžu shánět (a nakonec taky seženu) něco blíž domu. Přítele jeho práce baví natolik, že tu prodlouženou dojížďku zkusí. Snad mu budu moct pomáhat tím, že když se moje dojíždění zkrátí, budu schopna si nabrat nějaké domácí práce navíc.

Doufejme jenom, že budeme schopni najít potřebnou rovnováhu k tomu, abychom se úplně neutahali. V současné chvíli jsme bohužel takové rovnováze na hony vzdáleni. Máme pocit, že naše životy jsou celé rozlítané a nějak se nám nedaří najít si čas na jejich urovnání. Nemluvě o tom, že odteď už to bude jenom horší. Krucipísek, takhle jsme si teda život po třicítce nepředstavovali. Měli jsme si užívat před příchodem dětí, což se neděje a to je velké zklamání.

58    Trouble on the Patio

Jednou večer jsme s Becky chtěli zajít do naší oblíbené irské hospody, ta ale byla zavřená kvůli opravám. Nechtělo se nám ještě vracet domů a nechat si přivézt pizzu, jak to občas děláváme a taky jsme neměli chuť na rychlou návštěvu nějakého fast foodu. Brali jsme to tak, že večer teprve začíná.

Prošli jsme si všechny možnosti a nakonec jsme se shodli na jedné italské restauraci, kde jsme už před pár týdny byli. Je tam docela hluk a víc lidí než na co jsme zvyklí, ale no co, projednou to přežijeme.

Po příchodu jsme si sedli u baru, ale pak jsme si všimli, že na zahrádce skoro nikdo není a napadlo nás, že se přesuneme tam. Zrovna když jsme se zvedli ze židlí, vešla na zahrádku další velká grupa. A venku seděla další skupina, kterou ještě neobsloužili. Zdálo se, že číšníci s objednávkami nijak nepospíchají a bylo nám jasné, že si počkáme. Měli jsme docela hlad, protože jsme od oběda nejedli. Zeptali jsme se jestli dělají jídlo, zjistili že ano, a že to bude trvat asi čtvrt hodiny.

Za půl hodiny se přítelkyně zvedla a šla zjistit proč nám ještě nic nepřinesli. Naše pití bylo postavené na baru, takže se nabídla že je odnese sama, ale číšníci jí to nedovolili a tvrdili, že s pitím mohou manipulovat jenom zaměstnanci. Následkem toho se k nám dostalo až za další čtvrthodinu. Ten samý večer jsem zjistil, že pokud vám číšnice neustále nosí misky s čipsy a salsou namísto jídla, je to jednoznačné znamení, že s vámi nejednají na rovinu.

V jednu chvíli jsem to nevydržel a šel si promluvit s vedoucím. Ten mi řekl, že mají všechno pod kontrolou a abych si z toho nedělal hlavu a užíval si čerstvého vzduchu. Vzápětí nám nabídli další čipsy a salsu. Já bych si namísto toho dal spíš pár margarit a navrhl jsem Becky, že si je objednáme. Ta už toho ale tou dobou měla tak akorát dost. Pokývla hlavou směrem k východu, zvedli jsme se a vyrazili ke dveřím. Po cestě jsme minuli číšníka, který nám nesl jídlo. Co si asi tak pomyslel, když přišel k našemu stolu a zjistil, že jsme zmizeli?

59    431 Words About Me

Co nemám ráda: nemám ráda hmyz, hloupost a vedro. Nesnáším, když musím vstávat strašně brzo ráno, což se naštěstí nestává zas až tak často. Nenávidím, když mě lidi rozzlobí děláním něčeho, o čem ví, že mě to vytáčí. Vadí mi, když někdo opakuje moje průpovídky nebo triky a nepřizná, že jsou původně moje. Štvou mě lidi co jsou protivní nebo otravní bez nějakého konkrétního důvodu. Všeobecně nemám ráda slabochy, nesamostatné lidi a lidi co se na vás přilepí a nejde se jich zbavit. Snažím se nikdy nenudit, ale přiznávám, že je to občas docela boj.

Silné stránky: jsem neskutečně tvrdohlavá, což znamená, že jak se jednou do něčeho pustím, nevzdám to. Vydržím dokud v tom o co se snažím nejsem opravdu dobrá. Věřím si, že jsem samostatná a nerada se spoléhám na jiné lidi ve věcech, které si dokážu zařídit sama. Chvíli mi trvá než někomu začnu věřit, nejdřív si ten člověk musí mou důvěru zasloužit.
Je těžké mě naštvat, leda byste přesně věděli co na mě platí. Když se ovšem naštvu, doporučuju se mi vyhýbat. Nekecám. Baví mě, když se lidi smějí něčemu co dělám nebo říkám. Jsem klidná i ve zběsilých situacích, s výjimkou situací, které jsou šíleně vtipné a já vybuchnu smíchy. Někteří lidi mě popisují jako soutěživého člověka. Nevím jestli to mám brát jako silnou nebo slabou stránku.

Slabé stránky: Pořád odkládám to co mám na práci. Mám na to, abych byla fakt dobrá, ale pokud mě k tomu někdo nebo něco netlačí, nemám zájem ze sebe dostat co ve mně je. Umím pěkně žárlit, i když se snažím nedávat to najevo. Skupinovou práci moc nezvládám, radši si dělám to svoje. Jsem docela stydlivá – těžko si nacházím cestu k cizím lidem a moc se nedokážu vcítit do jejich problémů. Těžko se mi soucítí s jinými lidmi. Neumím poradit ani povzbudit. Dlouho v sobě řeším situace, kdy jsem se cítila trapně.

Nechci působit jako typ člověka co pokazí každou zábavu, takový dojem bych nerada vyvolala a taky se tak neberu. I když to tak třeba nevypadá, většinu času jsem spokojená a optimisticky naladěná. Nenávidím, když mám depku, takže se snažím nepříjemné věci odblokovat. Čímž neříkám, že nejsem z ničeho zdrblá, protože občas jsem. Docela často musím sama sobě připomínat, abych si zachovala nadhled a neřešila každou blbost, všechny nepodstatné věci. Život je moc krátký, než abychom se trápili vším co se nám stane.

60    The Old Man and The Bus

Když jsem nasedl do autobusu, bylo v něm ještě pár volných míst. Bylo už šest, ale řidič čekal, až se autobus zaplní. Všiml jsem si jedné ženy středního věku, která si zrovna sedala na druhé straně uličky. Vypadalo to, že pláče a aniž by mluvila k někomu konkrétnímu, začala po usednutí vyprávět svůj příběh, tak aby jej všichni slyšeli.

Podle toho co říkala přijela do města na návštěvu své dcery a po cestě na autobusové nádraží jí ukradli jednu z tašek. Nejhorší na tom bylo, že v té tašce měla polovinu svých peněz. Druhou polovinu měla zabalenou v kapesníku a schovanou pod halenkou, takže aspoň něco jí zbylo. Průvodčí, řidič i ostatní cestující všichni naslouchali a snažili se vyjádřit svůj soucit.

Pak do autobusu nastoupil nějaký starý muž a sednul si přímo před onu plačící ženu. Měl na sobě špinavé oblečení a silně páchnul. Za pár minut už byla všechna místa obsazená, řidič si sednul za volant a nastartoval. Průvodčí vytáhnul blok s lístky a začal se nás ptát kde vysedáme. Když přišel k starému muži, pozorně se na něj podíval a zeptal se, jestli má u sebe nějaké peníze. Muž mu vysvětlil, že všechny své peníze utratil to ráno, když omylem nasedl na špatný autobus.

Průvodčí mu odvětil, že tímhle autobusem nemůže jet, pokud nebude schopen zaplatit. Muž pokrčil rameny a upřel zrak na zem. Průvodčí ho vyzval, aby vysedl, ale muž se odmítal hnout. Když se k tomu přidal i řidič a začal na muže něco volat, žena zasáhla. Požádala oba, aby přestali křičet a nechali toho muže jet. Prohlásila, že to že nemá peníze není dostatečný důvod k tomu, aby jej vykopli do zimy.

Pak se zeptala, kolik má muž platit. Průvodčí zamumlal jakousi částku. Žena si sáhla pod halenku, vytáhla své zbývající peníze, podala je průvodčímu a řekla „Tohle je za něho a za mě. Už ho hlavně nechejte na pokoji. Copak nevidíte, že je starý a zesláblý?“

Když autobus vyjel z nádraží, žena si mužem ještě nějakou dobu vyprávěli a viděl jsem, že mu dala něco na jídlo a jednu desetidolarovku. Po zbytek cesty se žena usmívala. Já taky.

61    Single By Choice

Už se vám někdy stalo, že nějaký váš kamarád co má rodinu pronesl směrem k vám něco co mělo za cíl ve vás vyvolat pocit méněcennosti? Měli jste někdy pocit, že lidi o vás mají špatné mínění jenom na základě toho, že ještě nemáte rodinu? Co to se všema těma lidma je? Pro některé z nás není prostě rodina zas tak důležitá.

S přítelem třeba vůbec nespěcháme na to abychom se vzali. V současné době určitě ne a je možné, že nikdy. Koneckonců jde jenom o nějaký papír a svatbu co stojí šílené peníze, které by se daly utratit líp, třeba za dovolenou. Proč si lidi myslí, že člověk musí projevit svou lásku tím, že se vdá nebo ožení? Úplně mě vytáčí, když vidím, že mě někdo lituje nebo mi projevuje soucit.

Kamarádím se s holkou, která je právě jedním z těch lidí co rádi všechno porovnávají, aby vám mohli dokázat, že jste na tom hůř než oni. Známe se už strašně dlouho, takže jsem na to její vychvalování rodinného života zvyklá. Když se vdávala a já ještě ne, tak to bylo v podstatě to jediné, v čem měla navrch. Přísahám, že mi tím svým zásnubním prstýnkem zamávala před obličejem snad milionkrát. Mně to bylo fuk a v jednu chvíli jsem jí dala jasně najevo, co si o manželství myslím. Mám dojem, že ji to trošku zprudilo.

No, aspoň už nemusím poslouchat ty její řeči o květinách a svatebních róbách.
Teď když se provdala a usadila, nepronáší podobné poznámky až tak často. Ale stačí málo a zase spustí. Onehdá jsem s ní byla nakupovat a když jsme procházely kolem klenotnictví, ukázala na jeden zásnubní prsten a povídá, „Vsadím se, že bys ho brala, co?“ Já na to, že ani ne a ona se zatvářila velmi pochybovačně.

Pak se mě zeptala kdy mě můj přítel požádá o ruku, což mně úplně vyrazilo dech. Z nějakého důvodu má dojem, že může klidně strkat nos do našich plánů. Jak si vůbec dovoluje říkat mi jak mám nakládat se svým životem? Už by se mohla přestat vrtat v mých věcech a starat se sama o sebe.

Pokud se já někdy budu vdávat, slibuju že půjde o krátký obřad bez všech těch šíleností co se odehrávají na normálních svatbách, jako jsou opilí rodinní příslušníci nebo zhulení kamarádi od ženicha. Vím, že malou svatbu avízují úplně všichni a nakonec to vždycky dopadne tak, že se jim tam potácí desítky neznámých lidí a nepříjemní příbuzní, které by tam radši ani neměli a nemuseli se s nimi bavit.

Takže ještě než to sami podotknete, prohlašuju že jsem si těchto úskalí vědoma a pokusím se jim vyhnout, až onen den přijde. Tedy pokud vůbec kdy přijde.

62    That Don’t Make It Junk

Dělat zahradní prodej v podstatě znamená prodávat před svým domem za nízké ceny věci, které už nepotřebujete. S přítelkyní Sarou právě teď jeden pořádáme. Stěhujeme se 800 km odsud a oba jsme se shodli, že by bylo hloupé tahat sebou hromady zbytečností, o kterých víme, že je už stejně nikdy nepoužijeme.

Pokud chcete prodat co nejvíc věcí, je potřeba dát lidem vědět, že nějaký zahradní prodej vůbec proběhne. To lze provést buď tak, že dáte upoutávku do novin, nebo že před dům umístíte ceduli, nebo prostě tak, že chodíte dům od domu a rozdáváte pozvánky. V ideálním případě využijete všech tří možností.

Někteří lidi si řeknou, že jde o dobrou příležitost nakoupit zalevno, jiní pojedou náhodou kolem a zastaví se, aby to omrkli. Některé věci, které budete nabízet, se ukážou jako nepoužitelné (u některých našich jsme věděli, že se asi sotva prodají) a ty pak prostě vyhodíte.

Náš prodej měl začít v osm, ale lidi se začali objevovat ještě předtím. Ti co na tyhle akce chodí podle všeho dobře ví, že ve chvíli, kdy se prodej oficiálně zahájí, jsou už všechny dobré kusy fuč. A taky že jo, většina cenných věcí se prodala během první půl hodiny a v deset už nám toho v nabídce moc nezbylo. Nebo aspoň toho, co by za něco stálo.

Kupci, kteří přijeli později, vypadali trochu zklamaně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že to není naše chyba, měli prostě přijet dřív. Sara se v jednu chvíli bavila s dvěma lidmi co vypadali poměrně naštvaně. Dokonce jsem zaslechl jak jeden z nich prohlásil, že je podvodnice. Cítil jsem se trochu provinile, že jsme tyhle lidi zklamali, ale omlouvat jsem se nehodlal. Koneckonců je už nikdy neuvidím. Za týden budu daleko odsud.

Co se Sary týče, kdybych byl chlap, zajdu tam a zastanu se jí. Já jsem si ale byl jistý, že to zvládne. Navíc by pro ni bylo ponižující, kdybych jí šel pomáhat. Vytvářelo by to dojem, že je slabá a to ona nemá ráda. Je dost silná žena na to, aby se s podobnými lidmi vypořádala sama.

Zhruba od 11 to tady vázne, do té míry, že jsem v jeden moment zvažoval přihodit do placu své staré foťáky. Myslím ale, že je prozatím nechám ve sklepě. Sbírám je už několik let a prodat je jen tak, že se najednou rozhodnu, toho bych později litoval.

Vypadá to, že na téhle akci nezbohatneme, ale to nevadí. My se teď hlavně potřebujeme zbavit co nejvíc krámů, abychom je nemuseli vozit sebou do Georgie.

63    Listen, Tom

Podle toho co říkáš, Tome, máš v práci pěknou honičku. Já teda chápu, že ti dobře platí, ale stejně je škoda, že musíš trávit tolik času bokem od rodiny. Osobně mi přijde neuvěřitelné, že takhle mladý kluk je nucen pracovat 60 hodin týdně, aby vyšel z penězi. Za mě to bylo tak, že si člověk poctivě odpracoval to svoje a tím to haslo. Nejpozděj v pět jsi byl doma a zbytek dne jsi strávil tak, jak jsi zrovna chtěl. To že jsi zmeškal vystoupení své dcery, to je fakt blbé. Vím, že mi do toho nic není, ale být tebou, udělám cokoli abych tam byl a povzbuzoval ji, ať to stojí co to stojí.

Já z toho co říkáš mám dojem, že by sis měl nechat poradit od někoho, kdo si tímhle už prošel. Když jsem byl tak starý jako ty, byl jsem úplně stejný – pořád jsem se někam hnal a nic si pořádně nevychutnal. Řeknu ti co mi pomohlo získat rozumný pohled na věc.
Nejspíš víš, že lidi se v průměru dožívají 75 let. Jednoho dne jsem si sednul a trochu si to propočítal. Vynásobil jsem 75 padesáti dvěma a vyšlo mi 3900, což je počet sobot, které zažije běžný člověk v průběhu svého života. Teď prosím tě chvilku poslouchej, dostávám se k tomu podstatnému.

Podrobně jsem to celé promyslel až když mi bylo 55 a tou dobou už jsem za sebou měl víc než 2,800 sobot. Došlo mi, že pokud se dožiju pětasedmdesátky, už si jich užiju asi jenom tisíc. Tak jsem zašel do hračkářství a skoupil všechny skleněnky co tam měli. Abych dal dohromady tisíc skleněnek, musel jsem nakonec navštívit tři obchody.

Dal jsem je všechny do pytle a od té doby jsem každou sobotu jednu skleněnku vytáhl a vyhodil. Zjistil jsem, že tím jak sleduju jak mizí se začínám zaměřovat na důležité věci v životě, věci na kterých opravdu záleží. Věř mi, pokud si chceš ujasnit co je opravdu podstatné, není nad to sledovat jak ti ubíhá vyměřený čas.

Teď ti s dovolením řeknu ještě jednu poslední věc a pak už se rozloučím a vezmu svou krásnou ženu do města na snídani. Dnes ráno jsem z pytle vytáhnul poslední kuličku. Říkám si, že pokud to dotáhnu do příští soboty, tak mi byl dopřán čas navíc. A pokud se nám něco v životě hodí, tak je to čas, že? Díky žes mě vyslechl, Tome, doufám, že s rodinou budeš trávit víc času a snad se tady zase někdy potkáme.

64    Camp Six Pack

Tábor „Six Pack“ je nejdál od zpevněné cesty jak to na Floridě jde. Když se zadaří, zabere cesta asi tři hodiny, ale už se stalo, že některé trvaly i osm. Stojí takový výlet vůbec za to? To si pište, že jo. Název tábora ve vás asi vyvolá představu lovců křupanů co by nejradši jenom chlastali pivo a stříleli po všem co se hne. Ve skutečnosti to jméno vychází z toho, že chata má šest různých vlastníků. Jsme skupina lidí co mají stejný koníček, totiž že rádi tráví čas venku, i když jinak každý fungujeme trochu jinak (někteří z nás dokonce ani nemají rádi pivo).

Steve je jedním z původních vlastníků chaty. Je odborníkem na auta a díky jeho radám a vědomostem ty naše káry fachčí. Taky má na starosti veškerou důležitou údržbu. Steve je nenápadný, tichý a chytrý. Je původem z Floridy, takže se tady v močálech vyzná. Ale i přes svou inteligenci někdy provede pěknou hloupost, jako třeba když jenom s pistolkou stopoval zraněného kance někam do močálu, nebo když schválně vjel svou károu do nejodpornějšího jezírka plného slizu v kterém se to navíc hemžilo aligátory „aby zjistil co to zvládne“.

Už jsem byl svědkem toho, jak tenhle chlapík v teniskách honil jedenapůlmetrové aligátory. Když nějakého chytne, hodí ho na káru, čistě proto aby vyděsil zbytek posádky. Steve nás taky rád zesměšňuje tím, že skolí nějakou srnu, dotáhne ji do tábora, rozčtvrtí a maso dá do mražáku ještě než se my ostatní vůbec stihneme vrátit. Má rád kanadské žertíky, ale zároveň zná svoje hranice. Steve je v pohodě a ví o tom. Nikdy se ale nechvástá.

Don se Stevem se před ostatními rádi navzájem pošťuchují, ale ti dva se kamarádí odjakživa a dávají velký pozor, aby se tomu druhému nic nestalo. Don má jedinečnou schopnost někoho urazit, aniž by to ten člověk vůbec postřehl. Je to ten typ člověka co by se pro ostatní rozkrájel, zároveň mu to velice pálí a taky je manuálně zručný. Všechny tyhle vlastnosti se v močále hodí. Don rád loví, nebo to aspoň tvrdí. Ostatní členové skupiny ho už ale minimálně dvacetkrát přistihli, jak na svém stanovišti odchrupuje. K tomu všemu je Don hlavní táborový kuchař a tuhle práci zvládá skvěle.

Don se Stevem mají při údržbě našich vozítek největší zápřah. Don si ze Steva často dělá srandu a říká mu, že ho do těch bažin pořád dokola vozí proto, že doufá, že tam buď umře nebo se ztratí. Ale slovy Dona, „ten starý páprda z bažin do tábora vždycky trefí a my ho pak máme na krku další rok“.

65    Just a Perfect Day

S Jeffem jsme právě vlezli do postele a shodně prohlásili, že dnešek byl naprosto dokonalý den. Samozřejmě, že nebyl ve skutečnosti dokonalý, ale lepší už to asi být nemůže. Všechno to myslím začalo včera večer. Jeff měl zápas na 9, což znamenalo že doma bude až o půl jedenácté. Tento týden byl každý večer pryč a protože mám dojem, že je důležité abychom dělali co nejvíc věcí spolu jako rodina, rozhodla jsem se, že se nebudu nijak žinýrovat a vezmu děcka na zápas, i když tou dobou už měly být dávno v posteli.

Okoupali jsme se, vzali si jídlo, plenky a všechno dokola a nasáčkovali se do auta. Měli byste asi vědět, že moje děti v autě nikdy nespí. Nikdy. Přišly k tomu přirozenou cestou, protože já jsem v autě taky nikdy nedokázala spát. Po pěti minutách jízdy jsem se otočila a říkám, „Teda, Dutchi, dnes můžeš zůstat vzhůru pěkně dlouho, co? No není to zábava?“ Dutch ovšem, jak se ukázalo, ve své sedačce mezitím úplně vytuhnul. Fakt vtipné. Horší chvíli si nemohl vybrat. Co mám teď jako dělat?

Tak jsem Jeffovi navrhla, že bychom třeba mohli zaparkovat poblíž hřiště a já bych ten zápas sledovala z auta. Takhle jsem si to sice nepředstavovala, ale nemohla jsem si moc vymýšlet. Přijeli jsme na parkoviště, to bylo přecpané a já si uvědomila, že možná vůbec nenajdeme místo, natož nějaké blízko hřiště.

Nemluvě o tom, že je tam těch hřišť pět a parkovat se dá jenom vedle jednoho z nich. Pak, zrovna když jsme se otočili, vyjelo jedno auto které parkovalo hned za hlavním hřištěm (jediným, u kterého se parkuje). Jeff si toho všiml, rychle tam zajel, podíval se na číslo hřiště a povídá, „Tak tady dnes hrajeme“.

Předpokládala jsem, že jakmile zaparkujeme, děti se probudí, ale k mému úžasu obě celou dobu prospaly a já si mohla jen tak postávat venku, hned za tribunami, hned vedle auta a sledovat celý zápas. Děti spaly i celou cestu domů, tak jsme je uložili do postele a dali si trochu zmrzliny.

Důvodem proč tohle všechno píšu je, že chci vyjádřit jak vděčná jsem za každý takový den. Po nabitém týdnu, kdy v práci člověk neví kde mu hlava stojí, jsme měli pocit, že potřebujeme dobít baterky a aspoň na hoďku nebo dvě z toho kolotoče vypadnout. Což se nám podařilo.

66    Down On the Ground

Bylo mi sotva osmnáct když před naši garáž přijel kamarád s velkým stěhovákem. Ten jsme naložili nábytkem, oblečením, různými bazmeky a vyrazili jsme do Atlanty. Čtyři roky předtím se moje máma s mým nevlastním otcem přestěhovali z Atlanty na malé město, aby jejich děti mohly žít jiným životem.

Chodil jsem na místní vysokou školu a navštěvoval kursy IT. Měl jsem samé jedničky a učení mi šlo úplně samo. Ale ještě před svými osmnáctinami jsem dospěl k rozhodnutí, že chci zpátky do Atlanty. A nejenom to, rozhodnul jsem se tam přesunout jakmile mi skončí semestr.

Měl jsem v sobě všechny tužby a sny člověka, který se poprvé staví na vlastní nohy a vyráží do světa. S kámošem jsme si sehnali byt, zařídili si jej a on začal pracovat. Já jsem si sebou přivezl nějakých 15 000 dolarů, peníze co jsem zdědil po dědovi. Nemusel jsem si práci najít hned, tak jsem se rozhodnul si ještě pár týdnů užívat a nikam se nehnat.

Seznámil jsem se s nějakými lidmi, co mě jednoho večera nechali zkusit kokain. Nebál jsem se toho, protože jsem věděl, že jsem jiný než oni. Už jsem v životě cosi zažil a všechno jsem dokázal zvládnout. Říkal jsem si, že si možná občas nějakou tu dávku dám, ale nenechám si tím pokazit život.

Návyk se získává rychle. Během několika dnů mě začalo zajímat jediné, kde sehnat další kokain. Klidně jsem i několik dnů v kuse nespal. Přestal jsem jíst. Můj spolubydlící se odstěhoval. Máma mě přijela zkontrolovat a úplně se zděsila. Celý byt byl jeden velký svinčík.

Taky jsem začal být paranoidní. Pobýval jsem jenom ve vzdáleném koutu svého pokoje, na mattraci, která byla tak strašně špinavá, že ji rodiče vyhodili. Většina oblečení se mi někam ztratila. Prodal jsem všechno co mělo nějakou hodnotu a přišel o polovinu peněz. Práci jsem si nesháněl, nestálo mi to za to.

Všude jsem viděl bílé dodávky, o kterých jsem věděl, že jsou plné lidí, kteří se mě snaží polapit. Seznámil jsem se s jednou holkou a spolu jsme žili na ulici. Ještě jsem v Atlantě nebyl ani půl roku a z kluka, který měl 15 000 dolarů se stal člověk bez domova, bez peněz, s podlomeným zdravím, který žebrá u kolemjdoucích o peníze.

Když přišly chladné noci, obvykle jsem volal rodičům a semtam se mi podařilo je ukecat, aby mi zaplatili noc v hotelu. Oni mě vždycky prosili, ať už se vrátím domů a dám se zase do pořádku, ale to jsem nedokázal. Jednou jsem domů přijel na Díkůvzdání, spal čtyři dny v kuse a probouzel se jenom když jsem potřeboval jít na záchod nebo se napít vody.

67    My Little Commute

Rozhodnutí jezdit ráno do práce vlakem pro mě nejdřív bylo velmi uklidňující. Hrozně se mi líbila představa, jak zahájím ráno hezkou pohodovou procházkou, pak naskočím na vlak s novinami co si chci přečíst a následovat bude rychlý přesun autobusem do práce. Potíž byla v tom, že to všechno nebylo tak rychlé, jak jsem doufala. Ani zdaleka. Taky to znamenalo, že jsem trávila moc času bokem od své dcery.

Já rozumím tomu, že jezdit hromadnou dopravou prodlouží dobu dojíždění. A chápala jsem, že občas nastanou zpoždění oproti jízdnímu řádu. A že v případě, kdy mi ujede vlak, můj časový plán výrazně utrpí. Snažila jsem se to brát i jako určitou příležitost. A pravdou je, že jsem díky tomu mimo jiné získala čas na přemýšlení, umožnilo mi to sepsat si úkoly na daný den a zadat si dlouhodobější cíle. Brzy jsem ale začala být otrávená z toho, v jakou úmornou prudu se to celé zvrhlo.

Cesta do práce má ode mě z domu 28 kilometrů. Hromadnou dopravou to zabere celkem hodinu a půl. První půlka je moje chyba. Chodím pomalu a trvá mi skoro 20 minut vůbec dojít na nádraží. Na vlak v 9 si taky nemůžu stěžovat. Místo na sednutí se vždycky najde a nikdo tam nehuláká do mobilu. Kdykoli předtím jsou vlaky narvané a připomínají plechovku sardinek. V takových podmínkách je čtení nemožné. Každopádně cesta vlakem trvá 26 minut.

Poslední úsek cesty zabere polovinu času. Když přijdete na nádraží, je tam už plno lidí. Autobus jezdí každých deset minut, ale do prvních dvou co přijedou se nejde dostat. Řidiči neberou žádné ohledy na stojící pasažéry a zatáčky vybírají jako by jeli závod. Cesta domů je ještě horší. Je úplně jedno, o kolik dopředu přijdu na autobus, stejně mi pak vždycky vlak o pár minut ujede. A můj konkrétní spoj jezdívá jenom jednou za půl hodiny.

Ani jsem se nezmínila, jak strašná zima tady v Anglii je. Čekat na vlaky nebo autobusy není žádná legrace. A já jsem to opravdu poctivě tři měsíce zkoušela. Experimentovala jsem s různými časy a pořád jsem měnila svůj pracovní program, ale nejlepší uspořený čas byl čtvrt hodiny. Abych to neprodlužovala – rozhodla jsem se, že na to nemám nervy. Tento rok si pod stromeček nadělíme auto.

68    Things I Wish I’d Known

Je mi už skoro 35 a ve svém životě jsem se dopustil několika omylů, o kterých občas píšu. Já osobně na „co by kdyby“ moc nedám, takže se netrápím přemýšlením, co jsem kdy měl udělat jinak. Ale věřím, že jsem se z každého průšvihu poučil a díky tomu se můj život v této fázi vyvíjí velmi příjemně. Na druhé straně určitě lituju toho, že když jsem vycházel ze střední školy a pouštěl se do života, tak jsem nevěděl určité věci, které by mi tento přechod usnadnily.

Pár roků před a po dvacítce jsem byl úplně v háji a nějaké dobře míněné rady by se mi určitě hodily. Ale bohužel jsem ve své blízkosti neměl nikoho, kdo by mi je dal. Následujících deset let jsem se tudíž trápil, zoufale se snažil zorganizovat si život a přijít na to, jak v tomto světě přežít. Zjištění, že pouhých pár rad a tipů může mít pro mladého člověka obrovský význam, je docela depresivní. Pokud máte to štěstí, že vaši rodiče jsou schopni vás provést tímto drsným obdobím, važte si toho.

Otázka ale zní: kdybych se mohl vrátit v čase, udělal bych to? Přes všechno co zde zmiňuju si tím nejsem úplně jistý. Na jedné straně bych nikdy nespadl do obrovských dluhů, ale na druhé straně bych nepoznal ten úžasný pocit uspokojení, když se z nich člověk vyhrabe. Je možné, že bych svou kariéru svého času nasměroval výrazně jinak, ale v tom případě bych teď zase neměl o čem psát.

Navíc, kdybych se poprvé neoženil, pak bych se možná nemusel potýkat se stresem kvůli vztahu, u kterého bylo od začátku jasné, že nemůže fungovat a který se vlastně začal rozpadat ještě před svatbou. Zároveň bych ale přišel o radost z toho, že jsem otcem dvou úžasných dětí z tohoto nepodařeného manželství. Upřímně řečeno bych nic z toho neměnil.

Mimochodem, tyto nepříjemné vzpomínky s vámi sdílím ne proto, abych se z nich vypsal, ulevil si a celou tu nechutnou kapitolu uzavřel. Dělám to proto, aby se jiní mladí lidé, kteří právě vstupují do života, a kteří náhodou narazí na tento příběh, mohli poučit z mých chyb. Vyhnou se tak tomu, že by je udělali sami a potýkali se s jejich následky. Seznam, který zde poskytuju, není vyčerpávajícím návodem k pohodovému životu, ale doufám, že aspoň někomu bude nakonec užitečný.

69    The Dive

Šok ze studené vody mě na chvilku rozhodil, nepodařilo se mi ze šipky dostat dost rychle a hlavou jsem v plné rychlosti narazil do kamenů na dně řeky. Zůstal jsem při vědomí a rychle vyplaval na povrch, kde jsem zavolal na ostatní, že jsem narazil do dna a potřebuju pomoc. Pak jsem začal ztrácet vědomí. Probral jsem se až za půl hodiny a tou dobou jsem už byl v nemocnici.

Jakmile jsme přijeli do nemocnice, musel jsem odpovědět na spoustu otázek, vyplnit nějaké formuláře a ležet na nosítkách na chodbě, kde jsem se třepal zimou. Měl jsem na sobě jenom plavky a v nemocnici měli velmi výkonnou klimatizaci. Joe mi nakonec během čekání na doktora našel nějakou přikrývku. Taky jsem potřeboval jít na záchod, což mi dovolili. Když jsem byl hotový, zkusil jsem se podívat na zrcadla, abych zjistil škody. Joe ale vtrhnul dovnitř a odvlekl mě pryč ještě dřív, než jsem mohl zhodnotit situaci.

Po zbytek dne mě Joe nepouštěl k zrcadlům, abych neuviděl svůj obličej. Matně si vybavuju, že mě vzali na rentgen, že jsem pak nějakou dobu čekal a vzápětí se mě snad dvacetkrát ptali jak k těm zraněním došlo. Buď si ti doktoři ani nepřečetli můj list, nebo mě podezřívali z toho, že jsem k tomu přišel během nějaké podloudné činnosti, třeba pouliční bitky nebo vloupání.

Bez brýlí jsem nebyl schopný určit kolik je hodin, kde jsem nebo kde jsem právě byl nebo kam jdu, a lidi jsem poznal, až když byli metr nebo dva ode mě. Ale stejně jsem tam skoro nikoho neznal. Joe si vykládal s doktorem a řeč se stočila na žaloby za nedbalost. Nakonec jsem jim musel říct, ať už zmlknou. To téma mě v danou chvíli vzhledem k mé situaci moc neoslovovalo.

Na sešití kůže pod nosem bylo potřeba deseti stehů. Doktor mi pak řekl, že většina pacientů, které přijímají s podobnými zraněními, stráví zbytek života na vozíčku. Tedy ti šťastnější z nich. Sestřička mi dala tetanovku, Neville přivezl auto a my s Joem jsme nasedli dozadu. Ujeli jsme asi půl kilometru a Neville musel zastavit a jít se vyzvracet do kanálu. Zřejmě jsem nevypadal moc hezky. A takhle jsem strávil své čtyřiadvacáté narozeniny.

70    Lump On The Couch

No to byl zase úžasný týden. Vlastně ne, myslela jsem to ironicky. Mám za sebou úplně příšerný týden a ve chvíli kdy už se zdálo, že se všechno konečně dá do pořádku, se to celé úplně podělalo. V neděli večer jsem pořádala večírek, kde jsme se měli všichni dívat na předávání Oskara, a přišel tam i kluk co s ním asi půl roku chodím. Těšila jsem se, že ho seznámím se svými kamarády a myslela jsem, že on se taky těší. To jsem teda fakt neodhadla. Ten kluk furt jenom seděl na gauči jak pecka a celou dobu neřekl ani slovo. Kromě toho, že se vůbec nebavil s mými kamarády, tak neměl vůbec žádný zájem o to, co se děje kolem něj.

Když jedna holka měla alergickou reakci na něco v pití, zůstal vylepený u televize a ani se nezeptal co se děje. Pro to podle mě není žádná omluva. Potom co všichni odešli jsem mu řekla, že pokud byl moc unavený na to, aby se choval jako správný host, tak sem neměl vůbec chodit. On jenom pokrčil rameny a odešel. Když nad tím teď tak přemýšlím, prošlo mu to až moc snadno. Během následujících deseti minut se ve mně probudil hrozný vztek. Měl štěstí, že tou dobou už byl pryč, jinak bych mu pěkně od plic vynadala, že mi pokazil celý večírek.

Další ráno (když jsem věděla, že už je vzhůru) jsem mu poslala sms, že mezi náma je konec a že už ho nebudu obtěžovat. Na to jsem nedostala odpověď. Od té doby se nic dalšího nestalo, tedy kromě toho, že já brečím a jsem ze všeho pěkně znechucená. Myslím, že teď už mám nejhorší za sebou, akorát budeme ještě muset dořešit pár věcí. Sice jenom drobností, ale stejně.
Tak třeba si ode mě půjčil polštářek kolem krku, ten co se dává do mikrovlnky a používá se na zmírnění bolesti. On nějakou velkou hodnotu nemá, ale parádně zabírá na ztuhlý krk. Musela bych si kupovat nový a tyhle výdaje navíc si v této chvíli nemůžu dovolit. Nebo mi možná prostě vadí představa, že jej používá. Tak či onak jej chci zpátky.

Taky nám minulý týden koupil lístky na jeden koncert. Za ten můj jsem mu dala 75 dolarů a on ty peníze vybral ještě než jsme se pohádali. Jasně, klasická rada zní, že nejlepší je tyhle věci už neřešit, člověk by se měl snažit udělat za minulostí tlustou čáru. Všichni ví, že čím víc toho po rozchodu musíte řešit s tím druhým člověkem, tím víc se to celé zamotává. Ale někdy se tomu prostě nejde vyhnout.

71    Mom On The Water (Fire In The Sky)

Stejně jako skoro všichni chlapi v kempu měl i můj otec motorový člun a v době kdy mi bylo osm mě už naučil jezdit na vodních lyžích. V deseti letech jsem jednu z těch lyží nechal na břehu a když jsem volně klouzal tam a zpátky za lodí, život mi připadal nádherný.

Jediný, kdo v naší rodině neplaval ani nejezdil na vodních lyžích, byla máma, která se vody bála. Jednou mi vyprávěla, že jako malá se málem utopila a i když se o mámě vědělo, že si občas trošku vymýšlí, tomu příběhu o skoro-utopení jsem věřil. Mrazivá hrůza co se jí zračila v očích, kdykoli se ocitla v hlubší vodě, byla nepřehlédnutelná. Otec byl naproti tomu na střední škole přeborníkem v plavání a přestože s mámou trpělivě pracoval, jí plavání prostě nešlo. Nakonec to vzdal a nechal ji, ať se plácá u břehu ve velké žluté nafukovací duši.

Jednu teplou slunečnou sobotu se otec ráno vypravil na ryby. O něco později, když jsme se všichni hráli a chechtali se ve vodě, jsem si všiml, že jeden chlap z kempu mluví s mámou. Slyšel jsem, jak jí říká „Ale no tak, Lanie, bude to sranda“. Máma se ale mračila a kroutila hlavou, zatímco ten chlap naopak usilovně kýval, ukazoval na jezero a rozhazoval rukama. Byl jsem čím dál zvědavější, až jsem najednou slyšel jak máma povídá, „Tak jo, Stane, jdu do toho“, na což Stan zareagoval radostným objetím.

To co jsem spatřil v následující chvíli mě málem složilo. Stan a pár dalších chlapů navlekli na mámu záchrannou vestu, takovou tu obrovskou oranžovou, co vypadá jako by byla vyrobena pro slona, a máma kráčela k pobřeží a nesla si vodní lyže. Nejdřív jsem zamrkal, pak se štípnul, ale opravdu se mi to nezdálo. Tohle byla skutečnost, máma se chystala na projížďku na vodních lyžích. Ukázalo se, že Stan s ostatními chlapy přišli s vtipným nápadem, že ji celý den budou učit lyžovat, aby mohla po návratu překvapit tátu.

Máma vlezla do vody a Stan jí nasadil lyže. Pak jí začal objasňovat úplné základy vodního lyžování, že má být jako by v sedu, ohnout kolena, držet špičky lyží u sebe a na vodě, pevně se držet lana, a až ji člun vytáhne tak se trošku naklonit dopředu. Sledoval jsem si jak to máma pořád dokola zkouší – pokaždé, když Stan zavolal „Jedem!“ na člověka co řídil člun, máma na všechna pravidla zapomněla, narovnala kolena a vyvrátila se dozadu.

72    Bad Blood

Všechno to začalo když mi bylo osm nebo devět, i když jsem si to ze začátku vůbec neuvědomovala. Ve škole jsem dělala přespolní běh a najednou jsem zjistila, že se mi špatně běhá. Prostě jsem nedokázala dát jednu nohu před druhou. Nemohla jsem ani chodit na procházky s mámou. Po chvilce jsem si vždycky musela sednout, jinak se mi zatočila hlava a omdlela jsem. Neměla jsem vůbec žádnou energii.

Rodiče si sice všimli, že jsem nějaká bledá, to je ale u pihatých zrzků běžné. Nakonec mi jeden kamarád navrhnul, abych šla k dokotorovi na kontrolu. Tak jsem tam zašla a poslali mě do nemocnice na odběr krve. I když jsem zaslechla, že říkají, že my mohlo jít o nějaký typ rakoviny, v té době mě to úplně moc netrápilo – měla jsem pocit, že to jde zvládnout.

Že mám leukémii jsme se dověděli 24. prosince. Chtěli si mě tam hned nechat, aby začali s chemoterapií, ale protože byly vánoce, dovolili mi jít domů. Rozhodli jsme se, že si tou nemocí nenecháme pokazit vánoce. Jakmile vánoce skončily, začala jsem v nemocnici s léčbou.

Brzy mi chemoterapie přestala připadat divná. Už i předtím mi stejně bývalo špatně a všichni mi říkali, že než se to zlepší, bude ještě chvíli hůř. Nejvíc ze všeho jsem nesnášela steroidy, protože z těch je člověk rozmrzelý a má hlad a přibírá na váze. Říká se, že s těmihle léky se špatně spí a člověk se taky hůř ovládá. To můžu potvrdit. Úplně bezdůvodně jsem ve škole nadávala spolužákům. Jedna z mých nejlepších kamarádek se se mnou přestala bavit, ale pak jí jiná kamarádka vysvětlila jak se věci mají, načež přišla a objala mě. Ukázalo se, že se o mě velice bála.

Ve škole jsem zmeškala skoro celé pololetí a pak jsem s velkými problémy všechno doháněla. Úplně nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem přišla o vlasy. Když se nemůžete schovat za vlasy, musíte holt nabýt víc sebevědomí. No, aspoň jsem si mohla na hlavu začít vázat malé šátky, to bylo supr. Na rakovině je dobré to, že si díky ní začnete vážit různých drobných věcí a přestanete je brát jako samozřejmost.

Uplynuly dva roky, já mám léčbu za sebou a už nemusím brát steroidy, i když pořád ještě musím chodit na pravidelné kontroly. Člověku, který si prochází tím co já, bych řekla dvě věci. Zaprvé, nepanikařte, to vám nijak neprospěje. Zadruhé, pokud se necítíte šíleně nemocní, nedělejte to že byste jenom leželi a naříkali. Postavte se na nohy a fungujte, budete pak ze sebe mít mnohem lepší pocit.

73    Booster Bag Thief

Je kolem sedmé, venku je tma a fouká vítr. Sbírám na podlaze CD, která spadla z regálů, když si najednou všimnu, že ve frontě u pokladny čeká nějaký vysoký černoch s velkou taškou z obchodňáku. Přijde k němu, abych tu tašku zkontroloval. On mi povídá, “Jenom potřebuju rozměnit dvacku, abych měl na autobus.” Natáhne levou ruku a v ní má dvacetidolarovku. Mrknu se na pravou ruku a vidím, že tašku má plnou DVD. Nejvtipnější je, že každé DVD je obalené izolepou a na boku pořád ještě má nálepku proti krádeži. Navíc v okruhu asi patnácti kilometrů od nás žádné obchodňáky nejsou.

Uvědomil jsem si, že nás ten člověk přistihl v nedbalkách pomocí tašky vyložené alobalem, kterou jsme mu nezkontrolovali. A teď po nás ten hlupák chtěl drobné, aby mohl vyjít ze dveří a stihnout autobus. Jako prodavač můžu otevřít pokladnu jen pokud si někdo něco kupuje, tak jsem mu řekl, že bude muset počkat, až můj nadřízený dořeší jiného zákazníka. Bylo to neuvěřitelné, ale on poslechl. No, úplný k***t.

Utíkal jsem za druhým prodavačem a zeptal se ho jestli viděl toho chlapa vejít dovnitř. Že prý ne. Vyrazili jsme k východu, abychom jej u dveří mohli zastavit. Tou dobou už zloději docvaklo o co se snažíme a vyrazil stejným směrem. Ještě nebyl ani půl metru od dveří, když se spustil alarm. Zarazil se a zůstal stát.

Důrazně jsme mu řekli, “Pane, ať vás ani nenapadne odcházet. Musíte nám dovolit abychom nahlédli do vaší tašky, jinak zavoláme policii”. Chlapík vypadal, že se z toho úplně podělal. Když udělal další krok směrem ke dveřím, zopakoval jsem, “Doporučuju vám zastavit. Takhle budeme muset opravdu zavolat policii”. Chlap měl v tu chvíli dvě možnosti, buď otočit se a utíkat s taškou plnou věcí jako o život někam do tmy, nebo tašku pustit na zem a pak utéct, případně na nás zaútočit a pak utéct s tím, co mu z nezdařeného pokusu o krádež zbyde.

Nevybral si ani jednu z těchto možností. Namísto toho naše opakovaná varování odbýval se slovy, “Já jsem s tou taškou už přišel, není tu co řešit”. Celou tu dobu se pomalu sunul dozadu skrze východ a přitom nás klidně ubezpečoval, že v tašce nic nemá a tvrdil, že s alarmem je určitě něco v nepořádku.

Nevěděli jsme co přesně dělat. Zhlédli jsme sice spoustu instruktážních videí, ale tuto konkrétní situaci ani jedno z nich neřešilo. Nakonec druhý prodavač zakroutil hlavou a říká “Serem na to, pojďme na něj”. A vzápětí jsme všichni v hrozné zimě sprintovali přes parkoviště.

74    B4 U Move Here

S přítelem v tomto domě bydlíme od roku 2005 a zažili jsme si tu svoje. Nebýt té výhody, že bydlíme jenom deset kilometrů od mé práce (nesrovnatelné s šíleným dojížděním, které jsem zažívala dřív), dávno bychom odsud odešli. Při nastěhování vás nikdo nezavede do bytu, ani to tady s vámi neprojde. Všechno musíte udělat sami, abyste později mohli říct, že někde byla díra ve zdi nebo tak. Hned po přistěhování jsme měli problémy s klimatizací. Trvalo tři dny, než ji někdo přišel opravit.

Co tady bydlíme, byli jsme už několikrát bez vody. I když je voda součástí nájmu, můžete počítat s tím, že vám skoro každý týden na pár hodin přestane téct. Pokaždé když zavoláte co se teda děje, buď se vám neozvou nebo řeknou, že se nemůžou dovolat svým nadřízeným. Nikdo se nenabídne, že by vám dal kanystry s vodou. Jednoho člověka jsem se zeptala jestli je náhoda, že každý měsíc ve stejnou dobu přestane téct voda, nebo jestli to je proto, že neplatí včas složenky. Smáli se tomu, protože měli dojem, že si dělám srandu.

Potuluje se tu snad víc zaběhlých koček než lidí. V kuchyních není dost úložného prostoru, ani žádná spíž. Apropos úložný prostor – toho je prostě málo, tečka. Pokud bydlíte dole, slyšíte jak lidi nad vámi chodí na záchod, zavírají kredence, kýchají nebo kašlou. V jakoukoli danou chvíli bych vám dokázala říct, co můj soused nahoře zrovna dělá.

Co se týče parkování, někdy seženete místo poblíž budovy, většinou ale ne. Pokud chcete bezpečné bydlení, běžte někam jinam. Brána je absolutně nespolehlivá, někdy funguje a jindy zase ne.

Pokud se někdy budete chtít prospat, zrovna na to zapomeňte, obzvláště pokud máte byt blízko kontejnerů na odpadky nebo pokud se ten den seká trávník. Ticho tady neexistuje. Lidi si pouští muziku tak nahlas, že se otřásají zdi, a když si stěžujete, tak to nikdo neřeší. A poslední věc – vedené je to tady příšerně. Na zprávy ti lidi nereagují, nikde je nezastihnete a zajímá je víc naplnit byty než to, aby poskytovali zákaznické služby pro lidi, co tady bydlí.

75    Mercury Rising

Poslední dobou se cítím fakt mizerně. Ráno se mi hodně těžko vstává. Když si sáhnu na obličej, je horký a taky se občas z ničeho nic začnu hrozně potit. Bolí mě pravá ruka a rameno a hlavu mám úplně ucpanou. Podle mě nejde o deprese – když mám moc práce, tak se obvykle cítím nejšťastnější, a zrovna teď mám práce až nad hlavu.

Když toho mám moc, nemám čas přemýšlet nad tím co bych radši v životě dělal. Jediné co mě zajímá je jak dodělat to co je potřeba dodělat. Obě nejdůležitější věci v mém životě – práce a hledání partnerky – se teď vyvíjí docela pozitivně, i když je dost dobře možné, že se obojí nakonec nějak strašlivě zašmodrchá, jak se to stalo už mockrát.

Minulý víkend jsem celý den pracoval po domě. Věděl jsem, že nic z toho nestihnu tento víkend, protože jedu do Tulsy navštívit rodiče. Tudíž jsem neměl čas dospat se, ani si odpočinout. Přemýšlím jestli mé problémy neplynou částečně z nedostatku spánku. Navíc jsem teď v práci pod velkým tlakem. Když je klid, obvykle pracuju u stolu, poslední dobou ale musím pořád někam běhat a dělat věci co po mě nikdy dřív nechtěli.

Nemám teď čas být nemocný. Za celý rok není horší doba na to onemocnět. S tím jak začíná školní rok máme šíleně moc práce a já mám pár svých projektů, které musím rozjet. Ani mimo práci to nevypadá, že by se rýsovalo nějaké klidnější období. Nutím se chodit do posilovny a dělat svoje klasické jedenapůlhodinové cviky, což mi možná pomáhá snížit obvod pasu, ale při nachlazení nebo chřipce to není úplně ono.

Doufám, že nemám něco, čím bych mohl nakazit rodiče, kteří mají už bez toho dost zdravotních problémů. Návštěva doma není úplně taková pohoda jak to bývalo dřív. Většinu času tam trávím tím, že pomáhám s domácími pracemi nebo někde běhám a něco zařizuju. Nic proti tomu – rodiče potřebují, abych jim pomohl a vzhledem k tomu, kolik toho udělali oni pro mě, je tohle minimum co můžu udělat. Znamená to ale zároveň, že o dovolenou se rozhodně nejedná.

Cítím se teď hodně blbě, až do té míry že jsem tento týden dvakrát odmítl přesčas – teď se proklínám, že nic nevydržím, když přece ty peníze hrozně potřebuju. Doufám, že mi brzy začne být líp, ale nesázím na to.

Co se osobního života týče, volám si teď s jednou ženou, se kterou jsem se seznámil přes internet. Nevím jestli z toho něco bude, ale musím si na to vyčlenit nějaký čas, abych měl naději, že to třeba dobře dopadne.

76    Gone Daddy Gone

Jamese co nevidět odvelí do války. Odlétá v sobotu kolem jedenácté dopoledne. Můžeme být rádi, že neodlétá v pět ráno jako většina ostatních. Bude hezké, že ráno nebudeme mít celé uspěchané. Navíc si děti užijí ještě trochu času s tatínkem. Poté co přiletí do Fort Jackson, odjede James taxíkem na základnu poblíž. Tam zůstane přes noc a v neděli odletí do Iráku. Bude mu nejspíš ještě nějaký ten den trvat, než se dostane až do samotného Kirkúku.

Loučení s Jamesem mě vždycky hrozně rozesmutní, ale úplně nejsmutnější je sledovat, jak se loučí s dětmi. Bude to tady bez něj těžkého půl roku, o tom není pochyb. Dnes večer, potom co děti šly spát, jsme mu postupně sbalili všechny bágly. Tehdy mi konečně došlo, že opravdu odjíždí. Ještě musí dořešit pár věcí, ale z větší části už nebude po zbytek týdne trávit moc času v práci.

Kylee do určité míry chápe, že tatínek odjíždí. Bavili jsme se o tom, že tatínek bude pryč a co bude dělat a proč nebude nějakou dobu doma. James už poslední dobou byl dvakrát pryč, pokaždé ale jenom na dva týdny, takže si nejsem jistá, jestli Kylee chápe, že tohle bude něco úplně jiného. Tatínek tu nebude několik měsíců a to se na dítěti nevyhnutelně podepíše.

AKTUÁLNĚ: James dnes ráno odletěl. Na letiště jsme přijeli kolem 9:50, James se odbavil a pak nás posadil zpátky do auta. Rozhodli jsme se, že se jenom bleskově rozloučíme, namísto toho, abychom to celé zbytečně protahovali čekáním na letišti. Přesně jak jsem předpokládala, Kylee to moc nezvládal – teď se bojím, jak se s tím bude srovnávat po zbytek času.

S dětmi jsme jeli něco zařídit do města, pak jsme se vrátili na letiště a sledovali jak letadlo odlétá. James mi před chvílí volal, že už se na noc ubytoval v hotelu. Zítra odpoledne odlétá do Iráku. Do Kirkúku dojede nejdřív až za několik dnů, ale nejpozději do konce týdne by tam snad už měl být.

AKTUÁLNĚ: James mi dnes zavolal zrovna když jsem běhala v posilovně. Jelikož skončila škola, chodím teď posilovat každý den. Prvních pár minut jsem byla docela udýchaná a tak mluvil hlavně on. Děti byly u toho a taky s ním prohodily pár slov. Byly nadšené, že slyší jeho hlas, stejně jako já. Touhle dobou už by James měl být v Kirkúku. Doufám, že tam dorazil živý a zdravý a začíná se zabydlovat. Nevím, kdy se mi zase ozve, ale jakmile se tak stane, dám vám všem vědět.

77    Resolution Nr. 9

RAY: Novoroční předsevzetí jsem si přestal dávat před několika lety. Už mě nebavilo pořád je porušovat a rok co rok sám sebe zklamávat. V jednu chvíli jsem si řekl, že to prostě nestojí za to. Jedno předsevzetí ale tento rok mám, že přečtu aspoň jednu knížku za měsíc. Je možné, že to bude časem potřeba změnit na jednu knížku každé tři měsíce, podle toho kolik budu mít práce. Každopádně jsem odhodlaný to vydržet co možná nejdéle. Upřímně řečeno by mě ale nepřekvapilo, kdybych na to do poloviny ledna úplně zapomněl.

EMILY: Konečně přijdu na to jak funguje vysavač. Přiznávám, že od ženské to nezní jako zásadní krok, ale ve skutečnosti je tomu tak. Nedávno mně došlo, že můj manžel už toho po domě umí dělat víc než já. I když jsem to tušila už dlouho, nikdy jsem v tom směru nic nepodnikala. Poslední dobou mě to ale začíná tížit a už to dál nemůžu přehlížet. I když Jim sám nic neříká, mě začíná štvát sledovat jej jak doma pracuje. Ženy by neměly být nuceny při domácím úklidu žádat o pomoc své manžely, a už vůbec ne od nich chtít, aby všechnu práci odvedli sami.

MAE: Naučím se dělat citrónové hubičky. Od různých lidí jsem na ně slyšela ohromnou chválu a už se těším jak je sama ochutnám. Že zápasím s nadváhou – no a co? Dát si jednou za pár týdnů nějaké cukroví je přece v pořádku, že? Vždyť i lidi co drží dietu si sem tam dají oraz. Najdu tady nějaké zastání? Aspoň nějaké?

Nechci se cítit provinile, pokaždé když si dám něco sladkého na zub. A já taky nehodlám z těch pusinek udělat zásadní součást mého jídelníčku. To ale kecám. Jakmile se je naučím dělat, nebudu už jíst nic jiného. Během chvilky se nafouknu jako balón a lidi si mě budou plést s mou tchyní. A už se loučím se zbytky své sebeúcty.

K povzbudivějším věcem: přemýšlím, že bych se od někoho nechala naučit jak se stahují všechny ty rozhlasové pořady, které pořád nestíhám poslouchat. Podle všeho existují miliony lidí, kteří tohle dokážou, a ne všichni z nich jsou počítačové mágové. Člověk jako jsem já, jehož největším úspěchem je vypnout počítač, aniž by přitom musel vytahovat šňůru ze zdi, s tím asi bude mít trošku problémy, ale za pokus to podle mě stojí.

78    Dazed and Confused

I tehdy, když nemusím nutně vyskakovat z postele o půl páté ráno, se ze zásady (aspoň co to jde) snažím vstávat brzy. Nebyla jsem vždycky ranní ptáče, ale před 12 lety jsem si vzala muže, který pracoval na rodinném ranči, což obnáší vstávání před šestou ranní. Přizpůsobila jsem se a postupem času jsem si brzké ráno oblíbila.

Speciálně na jaře – kdy se toho tady děje hodně a kdy několikrát týdně vstáváme před pátou – se člověk musí naučit mít ráno rád, jinak nepřežije. Pravda, hodně se při tom pláče a kleje. Člověk se cítí hrozně a říká si jestli by mu nebylo líp v pohodlném bytečku ve městě. Obzvláště teď, uprostřed zimy, je běžné, že nám naskočí režim zimního spánku a všichni odpadneme a spíme klidně i do půl osmé. Na druhé straně je ale takových ranních zážitků poskrovnu.

Minulý týden jsme si s Floydem na svatbě mého bráchy dopřáli ten luxus, že jsme zůstali vzhůru tak dlouho jak jsme chtěli a do hotelu se vrátili až po půlnoci. A jelikož náš pokoj měl takové ty úžasné neprůhledné rolety, které jsem duchapřítomně zatáhla ještě než jsme vlezli do postele, probudili jsme se až hodně po osmé. Měla jsem pocit, že jsem po smrti, tak dobře jsem se už dlouho neprospala. Po Dallasu jsem se pak potácela celá omámená. Na nákupech jeden policajt zabránil tomu, že bych napochodovala přímo do protijdoucích lidí. Začínalo to celé být hodně nebezpečné.

Ten víkend mě pochopitelně zničil. Zpátky na ranči bych spala až do poledne, kdyby se v osm neprobudili naši malí darebáci a nezačali vyžadovat lívance, a kdyby mě Floyd nedloubnul ukazováčkem mezi žebra. Vypotácela jsem se z postele, protřela si napuchlé oči a zjistila, že jsem úplně mimo. Stejně jsem se cítila po celý zbytek dne. Bylo to jako bych postrádala jakýkoli pořádek nebo smysl – ne že bych je snad někdy měla, ale stejně – a včera večer v pět už jsem nesplňovala většinu podmínek k tomu, aby mě šlo brát jako lidského tvora. Což by mohl být problém, protože tento týden toho ještě musím docela dost zvládnout, různě cestovat a chodit na návštěvy.

Dnes ráno jsem se proto donutila vylézt z postele v pět a uvědomila si, že stejně tak jako existují lidé, kteří oceňují noční ticho a klid, já si daleko radši dám klid ranní. A po probuzení jsem toho vlastně ani moc nedělala. Prostě jsem jenom seděla venku a dívala se na východ slunce. Zabralo to víc než několik hrnků kávy. Cítila jsem se osvěžená a celá natěšená poprat se s problémy nového týdne. Pak jsem si zívla, protáhla se, vklopýtala zpátky dovnitř a zalezla pod pokrývky. Probudila jsem se v 8:57, s napuchlýma očima a úplně rozhozená. Mám dojem, že tohle nebude jen tak.

79    The Big Budapest Rip-Off

Po dnu stráveném prohlížením památek a sbližováním se s ostatními baťůžkáři jsem se rozhodl, že spolu se skupinou tří dalších lidí vyrazím někam ven. Už docela dlouho jsem nebyl ve společnosti jiných Amíků a zdálo se mi, že nadešel čas si s nějakými zajít za zábavou.

Hned jak jsme přišli do tanečního klubu, který nám doporučila jedna místní holka, se mi v hlavě spustil poplašný signál. Ukázalo se, že slečna nás poslala do jakéhosi zapadlého striptýzového podniku. Jelikož jsme byli čtyři, přesvědčil jsem sám sebe, že ať se stane cokoli, nějak to zvládneme. S každou uplynulou minutou jsem se ale cítil víc a víc nesvůj.

Dopil jsem pivo, popadl jednoho z kluků a povídám, „Odsud musíme pryč, je to nějaká past“. Souhlasil a všichni jsme vyrazili směrem ke dveřím. Něco mi ale říkalo, že ještě nekončíme. A taky že jo, cestu nám u dveří zahradili tři urostlí vyhazovači. Jednomu klukovi se podařilo odejít, ale zbytek zadrželi.

Pustili jsme se do sebe kvůli tomu, kolik po nás chtějí peněz. Vycházelo to zhruba na 1 000 dolarů. Fakt, tolik jsme měli platit. Zřejmě tam existovala nějaká tajná přirážka, o níž nás nikdo neinformoval, a k tomu nám ještě naúčtovali šílené množství alkoholu.

Začali jsme se hádat s majiteli klubu a spustilo se strašné tóčo. Poprosil jsem o rozpis všeho co jsme vypili a požadoval jsem, ať zavolají policii. Když to odmítli, vzal jsem telefon, ale ten mi vzápětí sebrali. „Tak takhle to bude“, pomyslel jsem si. „My teda strach nemáme. Jestli si nás chcete podat, tak se předveďte“. Ty chlapy jsem měl přečtené, věděl jsem o co jim jde. Předložili nám přemrštěný účet, aby nás načali a pak bychom jednali, až bychom dospěli k nějaké nižší sumě, třeba 200 dolarů. Na tom jsem se teda podílet nehodlal.

Začal jsem nadávat ochrance, obtěžovat ostatní hosty, urážet striptérky a shazovat věci ze stolů. Nakonec jsem si všimnul, že na baru leží něčí mobil. Nenápadně jsem se tam přesunul a strčil si ho do zadní kapsy u kalhot. Uvědomil jsem si totiž, že je dost dobře možné, že nás odtattud vůbec nepustí a jediný způsob jak se dostat ven by byl ten, že zavoláme policii.

Telefon ovšem najednou začal zvonit. Aby si toho nikdo nevšimnul, začal jsem hulákat na vyhazovače, dokud zvonění nepřestalo. Pak jsem zašel na záchod a naťukal tam nějaká čísla. Bohužel ani jedno z nich nefungovalo. To mě tak naštvalo, že jsem telefon rozmlátil na kousky a co nejvíc jich spláchnul do záchodu, včetně té karty co jsou na ní uložené všechny informace. Co nešlo spláchnout jsem strčil do nádržky na splachování.

80    A Break-Up In Time

Můj vztah s Edem haproval na jediné věci a totiž, že Ed chlastal. Pokaždé když se opil, děly se věci. Stres, který z toho vznikal, na mě začal doléhat a navíc do mě pořád ryla moje máma, že prý mi tenhle chlap zničí život. Nakonec jsem se rozhodla to ukončit. Když se Ed chystal požádat mě o ruku, řekla jsem mu, že je konec a vysvětlila mu, že nejsem připravená na tak zásadní rozhodnutí. Zaskočilo ho to, ale nemohl s tím nic dělat. Občas jsme se potom ještě vídali a prohodili nějaké to slovo, ale bylo to mezi námi napjaté.

Pár týdnů potom, co jsme se rozešli, mi zazvonil telefon. Byl to Ed a ptal se, jestli bychom se nemohli dát zase dohromady. Prý si nedovede představit, že bych byla s někým jiným. Řekla jsem mu, že to co jsem mu řekla posledně, bylo míněno úplně vážně a že to mezi námi nemůže fungovat. Znovu jsme se rozloučili a já jsem zavěsila.

Ten večer jsme si s kamarády půjčili pár filmů a dívali jsme se na ně až do půl třetí ráno. Pak jsem hned šla spát. Probudilo mě klepání na okno. Řekla jsem své spolubydlící, ať se jde podívat, kdo to je. Můj bývalý přítel stál venku u okna, byl opilý a tekla mu krev.

Měla jsem pocit, jako by mi někdo dal facku. Ukázalo se, že byl pít, pak se někde pobil a kdosi ho bodnul. Řekla jsem mu, ať tam počká a slíbila jsem, že se hned vrátím. Když jsem se vrátila, zeptal se mě, co jsem šla dělat. „Šla jsem zavolat sanitku“, říkám mu. On zpanikařil a utekl. Byla jsem v šoku. Co to jako mělo být? Když sanitka přijela, a s ní i policejní auto, snažili se ho najít, ale nepodařilo se jim to.

Policisté mi později řekli, že Ed měl spoustu záznamů v trestním rejstříku za držení rukojmí a násilné trestné činy. To přece nemůže být on, říkala jsem si, to je určitě nějaký omyl. Prý jej ale hledali už několik let. Našli jej o něco později v jednom motelu, kde držel majitele jako rukojmí. Teď je na doživotí ve vězení.

Ponaučení z tohoto příběhu nejspíš zní, že člověk by se neměl na nikoho okamžitě vázat, protože nikdy úplně nevíte do čeho jdete. Nejdřív se se svým partnerem blíž poznejte. Sice to může trvat roky, ale vyplatí se to. Klidně to mohlo dopadnout tak, že tím rukojmím v motelu bych byla já. Ještě že jsem to ukončila, kdy jsem to ukončila.

81    Diszipline Muss Sein

Jsem svobodná matka pětiletého syna. Stejně jako všechny ostatní děti i on naříká a stěžuje si, když se mu nechce něco dělat, ale s tím se počítá. Děcka prostě zlobí, tak to je, tak to v životě chodí. Jako rodič si na to musíte zvyknout a naučit se s tím vypořádat. Když jsem byla malá, byla jsem úplně stejná.

Akorát že teď, když je syn o něco starší, toho chování přibývá a mám dojem, že to přestávám zvládat. Snažím se jej naučit jak ve chvílích smutku nebo zloby ovládat své emoce, ale mám dojem, že mě vůbec nevnímá. Zkouším mu vysvětlit jak se dá hněv zvládat i jinak než tím, že po mě ječí a něco rozbije, ale tahle zkušenost se přenáší mnohem hůř než jsem si kdy myslela.

Zatím to vypadá jako běh na dlouhou trať a nejsem si úplně jistá jestli mám na to, abych tohle nějak dotáhla do konce. Občas mu poradím, že by možná namísto toho prskání a vztekání se a kopání do všeho dokola mohl jít a probrat to se mnou. Chtěla bych, aby mi konkrétně sdělil co vlastně chce, abych mu to buď mohla dovolit nebo mu vysvětlila proč bych radši aby to nedělal.

Někdy se prostě jen tak svalí na zem, jako by mu byly dva roky. Jak mu v tom mám zabránit? Zkusila jsem klasický postup typu ‘prostě dělej co ti říkám a nestěžuj si!’, ale zpětně je mi jasné, že ten nemohl fungovat. Ale pozor, ne že bych ho pokaždé předem nevarovala. Varuju, a dostatečně. Není to tak, že bych na něj z ničeho nic vybalila nějakou novou informaci když si zrovna hraje.

Problém mám i s jeho odmlouváním. Jak mám dosáhnout toho, aby pochopil, že tímhle tónem se prostě mluvit nesmí? Teoreticky samozřejmě vím co mám dělat. Děcka chtějí pořád něco dělat a nechtějí se nudit. Čím víc se v průběhu dne zabaví, tím míň energie mu zbude na zlobení a odmlouvání.

Vím, že když zlobí, tak bych si ho prostě neměla všímat. Očekává ode mě nějakou reakci a když se jí nedočká, najde si jinou zábavu. Dril je mi jasný, ale ono se to snadno řekne. Taky si musím dávat pozor na to, co jí. Říká se, že z přemíry cukru jsou děcka jak urvané z řetězu.

Potíž je v tom, že tady nemáme dost mužských vzorů, které by mě mohly podpořit. Je tu můj nevlastní otec a brácha, ale ty vídáme jenom o víkendu. Můj přítel, se kterým jsme dva roky, se na výchově nepodílí tak moc jak bych chtěla. Takže vlastně nevím kudy kam.

Nedávno jsem sestavila takovou tabulku věcí, které syn nesmí dělat a v ní jsou jak pravidla pro hraní (třeba že do kuchyně se hračky nenosí) tak i zásady správného chování. Modlím se k bohu aby to zabralo, jinak mi z toho jednoho dne fakt hrábne.

82    The Great Zucchini

Velká Cuketa není pochopitelně vaše rodné jméno. Jaké je vaše rodné jméno a proč jste si vybral zrovna tohle přízvisko? Ve skutečnosti se jmenuju Eric Knaus, což na rozdíl od Velké Cukety není jméno, které by u dětí vyvolávalo salvy smíchu. Nevzpomínám si, kde jsem na tu přezdívku poprvé narazil. Nejspíš jsem ji zaslechl v nějakém filmu. Nebo se tak možná jmenuje nějaké jídlo. Tak či onak, líbilo se mi jak zní a už jsem u ní zůstal.

Čím se přesně živíte? Poslyšte, neměli vy byste si na tyhle rozhovory dělat nějakou přípravu? Jsem kouzelník. Teda, ne ten typ kouzelníka jako třeba David Copperfield, i když toho si velice vážím. Ten člověk je fakt někde úplně jinde než všichni ostatní. Byl bych rád, kdybych jednou byl tak dobrý jako on, ale nevidím to moc reálně. Já se osobně specializuju na poskytování zábavy pro děcka ve věku 2 až 6 let.

Chtějí po vás někdy, abyste vystupoval pro starší děti? Semtam se mi stane, že mě požádají, abych udělal vystoupení pro desetileté děcka a já je odmítnu, protože vím, že by to dopadlo strašně. Problém je v tom, že já vůbec nezvládám většinu triků, které by opravdový kouzelník měl v pohodě zvládnout. Vždyť já neumím ani žonglovat, to je totální trapas. Neumím ani nechat něco zmizet nebo naopak z čista jasna objevit. V mém vystoupení nenajdete žádné králíky, natož takové co se mění na jiná zvířata. Jediné co umím je zakopávat a předstírat, že jsem se zranil.

No a to nestačí? Pokud máte co do činění s hordou desetiletých děcek, pak ne. Starší děti už poznají pokud jste mizerný bavič a postarají se, aby vám to neprošlo. Podívejte, já znám své přednosti i nedostatky. Docela dobře umím zahrát starého nešikovného šaška. Však víte, toho týpka co bez ohledu na to kolikrát spadne na prdel, tak se vždycky zvedne a kráčí dál. Tuhle roli hraju rád, té se nechci zbavovat. Malým děckám se to podle všeho hrozně líbí. Starší by se u toho ale nudily.

Máte hrozně nabitý program. Chlubí se někdy rodiče tím, že si vás najali na party svých dětí? Přesně naopak, podle mě se za to spíš trochu stydí. Raději by tam měli někoho známějšího aby pak to jméno mohli nenápadně zmínit před svými kamarády. Pak se ale ukáže, že jejich děti nemají zájem sledovat nějakého umělce. Ony se chtějí smát tomu, jak se jim po pokoji potácí starý smutný klaun, skopává si palce o jejich skříně a naráží do zdí. Mně vůbec nevadí tohodle ubožáka dělat, pokud za to dostanu zaplaceno.

83    Christmas Gone Wrong

No já vám teda řeknu, to byly zase jednou vánoce. I když začaly docela v klidu, pak už to celé šlo z kopce. Z dnešního pohledu odhadnu docela přesně okamžik, kdy se to všechno začalo srát. Bylo to ve chvíli, kdy šla moje máma na záchod. Všimla si tam, že záchod nesplachuje a zkusila na to použít zvon. Já jsem se mezitím vydal na druhý záchod a tam jsem uviděl, že se do vany i do záchodové mísy vrací splašky.

Zavolali jsme instalatéry, které jsme tu už několikrát měli a zhruba za hodinu přišel kdosi zjistit v čem je problém. Pak nám řekl, že je to buď žumpa (kterou jsme zrovna minulé jaro odčerpali) nebo se to možná někde uvnitř ucpalo. Pokud by to opravdu bylo ucpané, pak by se muselo vrtat a to by znamenalo vodu v prádelně. Tak jsem mu řekli, že si to ještě necháme projít hlavou a dáme jim vědět. Ještě ten den jsme jim zavolali a řekli, ať přijdou zítra.

Dnes ráno jsme trochu uklízeli a přitom čekali, až se nám ozve ten instalatér. Těsně před polednem se objevil chlap s obrovskou krabicí plnou nářadí, bez řeči se pustil do práce a ani ne za půl hodiny to měl hotové. Žumpa byla v pořádku a nebylo potřeba s ní nic dělat. Pak jsme museli čekat na někoho jiného, kdo měl přijít a pročistit odtok.

Netrvalo to moc dlouho a když sem ten člověk přišel, hned se dal do práce a taky to poměrně rychle dokončil. Ukázalo se, že se to ucpalo v místě, kde voda odtéká do žumpy. Trubka tam byla buď pokřivená nebo naprasklá a kvůli tomu jí nemohly větší chuchvalce papíru pořádně projít.

Instalatér pomocí lepící pásky vyspravil jednu trubku co protékala a řekl mámě, že trubku co vede do žumpy je potřeba opravit. Takže zítra sem přijde další člověk, co se na to podívá a zjistí škody. Nejsem si jistý kolik nás to bude stát, ale oprava ucpaného potrubí a vypuštění žumpy stály přes 300 dolarů.

V době kdy první z těch opravářů odcházel, už byl vánoční oběd v podstatě pokažený a my si řekli, že nejlepší bude někam vypadnout. Den ještě nekončil a chtěli jsme si jeho zbytku co nejvíc užít. Celkově vzato to možná nebyly vánoce podle našich představ, ale předpokládám, že to mohlo dopadnout i hůř.

84    Eggs and Baskets

Mám pocit, že posledních 20 let pro mě byla úplná ztráta času – jenom jsem dřela jak kůň a přitom si toho nikdo nevážil a ani mně za to pořádně neplatili. I když mě učení hrozně baví a vydělávám docela slušné peníze, vadí mi, že pokud chci mít vlastní dům a žít si pohodlně, pak musím mít partnera nebo pracovat přesčas. Peníze kdysi byly. Teď namísto nich mám nezaplacené účty a topím se v dluzích.

Co nevidět tu budou vánoce a já jsem úplně bez peněz. Jednou musím nějak zbohatnout a přenechat ty peníze svým dětem, aby nad těmihle věcmi nemusely přemýšlet, protože to je hrůza. Jsem na bodě nula, bez jakýchkoli vyhlídek, ničeho. Jediné co v tuto chvíli mám je svůj potenciál.

Nerada bych takhle prožila zbytek života. Když nad tím tak přemýšlím, asi by se mi hodil nějaký finanční poradce, který by dohlédl, abych fungovala jak mám. Ale vzhledem k tomu, co podobní lidi stojí, si nedovedu představit, že bych si nějakého mohla dovolit. Asi se pokusím prodat svůj dům, abych mohla splatit dluhy. Ale za současné situace na trhu podle mě ten dům nemá vůbec žádnou hodnotu.

Aby toho nebylo málo, tak ještě hrozně riskuju tím, že sahám na peníze na účtu, abych mohla platit Rickovi jeho výdaje. Tohle se nejvíc podobá tomu jak jsem kdysi zaplatila dovolenou na Havaji ze své kreditky, protože můj předchozí přítel na ten pobyt nedokázal sehnat peníze a já jsem moc chtěla, abychom tam společně jeli.

Z toho, že Ricka živím, mám trapný pocit a stydím se za to. On plánuje, že prodá svůj dům, což by nám mělo vynést půl milionu dolarů, ale nějak si nedokážu představit, že by k tomu v dohledné době opravdu došlo. Nechci, aby se ten samý proces opakoval pořád dokola. Nechci mít pocit, že platím za to, abych měla společníka. To je sakra vysoká cena. Být v podobném vztahu je vyčerpávající. Pořád teď přemýšlím nad tím, jaký to vlastně má celé smysl.

Proč se z těch problému s penězi nedokážu vymotat? Proč, když mám na účtu víc než 30 000 dolarů, panikařím z představy, že Rick potřebuje, abych ho měsíc živila, když přece na konci té doby bude mít obrovské prachy, ke kterým budu mít přístup? Asi se bojím, že jakmile spotřebujeme všechny moje peníze, uteče (a ani mi nevadí, že třeba uteče s jinou ženskou) a já tu zůstanu a budu se muset vypořádat s hanbou z toho, že mě zase někdo převezl, že nemám žádné peníze a že musím dřít v nějaké mizerné práci.

Když se o tom snažíme spolu mluvit, nikam to nevede, protože se buď časem naseru nebo on prostě vypne a přestane poslouchat. Snažím se v něm vyvolat pocit viny za to, že nás dostal do téhle situace, ale popravdě řečeno je to moje vina. Kdybych chtěla odejít, udělala bych to. Pravda je taková, že nechci. A štve mě, že se k tomu stavím právě tímhle způsobem.

85    Bar Fight (Sort Of)

Nedávno jsem se zúčastnil čehosi, co by se dalo označit za mou první hospodskou bitku. No, „účastnil“ je možná silné slovo. Spíš jsem přihlížel, stál poblíž a všechno sledoval. Pravda o tom, co se toho večera událo, zní následovně. S Robem jsme večer vyrazili do města a přidala se k nám naše kamarádka Caroline, stejně jako pár dalších spolupracovníků. Celkem nás bylo asi deset kluků a pár holek. Byli jsme v poměrně malé hospůdce a s Robem jsme seděli u baru otočeni zády ke zbytku hospody.

S výjimkou jednoho stolu, kde seděli tři Korejci kterým bylo kolem pětadvaceti, všichni ostatní patřili k naší skupině. Po nějaké době se Korejci opili a začali dělat randál. To se děje běžně a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Pak začali křičet něco k hudbě co tam hrála a zdáli se být docela přinasraní. Najednou jsem cítil, jak mě něco udeřilo do nohy. Podíval jsem se dolů, na zemi uviděl kousek ledu a pomyslel si „Možná prostě spadl ze stolu“. Až na to, že to nebyl led, ale sklenička na whisky.

Povídám Robovi, „Ty, nehodili po mě ti kluci skleničku?“ Ani jsem se nenadál a už lítaly sklenice úplně všude. Byl to útok na nás. Dva z těch tří si tou dobou stoupli a zaujali postoj typu „No jo, to jsem byl já co házel, a co s tím chceš jako dělat?“ Vzpomínám si, že jsem zakřičel něco ve smyslu „zasr**í zm**i“, ale ještě než jsem se zvednul ze židle (stejně nevím co bych pak dělal) se pár našich kluků do těch tří zhurta pustilo.

Nešlo moc poznat kdo se bije a kdo se snaží dostat ty co se bijí od sebe, a ani jsem si nebyl úplně jistý, kteří z těch Korejců patří k nám. Jedna holka mě chytla za svetr a křičela, ať se do toho nemíchám, ale já bych se do toho asi tak jako tak nezapojoval. Držel jsem v ruce láhev pro případ, že bych se ocitl v bezvýchodné situaci. Vždycky jsem snil o tom, že jednou někoho vezmu po hlavě flaškou od piva (navíc to byl Sam Adams, což by do toho dokonale zapadlo).

Jak tomu bývá u většiny hospodských bitek, tak i tahle skončila hromadným nadáváním, ale větší škody nezpůsobila. Jeden z těch borců se nám při odchodu dokonce omluvil. Caroline a Rob se mezitím vypařili, takže o všechnu tu bžundu přišli. Dobře jim tak, zbabělcům.

86    Weed, School and I

Během školního volna jsem hodně hulil trávu a docela to se mnou zamávalo, lítal jsem nahoru dolů. Když volno skončilo a přišla zase řada na školu, měl jsem z toho čirý děs. Ale nastalo něco úplně neočekávaného. Při všem tom hulení se ve mně nějakým způsobem probudil zájem o různé věci včetně učení. Protože mě chození do školy nikdy nebavilo a vůbec nic mě na tom nepřitahovalo, trochu mě ta změna zaskočila.

Když začala škola, zajímalo mě, jestli můj zájem o ni opadne. První den školy se strašlivě táhnul a já jsem zmíral nudou. Přesně podle očekávání. Druhý den už ale byl mnohem lepší. Hodně mě bavila politická věda, i když je pravda, že ještě ten samý den jsem se pro změnu vykašlal na tělocvik, jinak bych neměl šanci zvládnout všechny úkoly co jsem měl na doma.

Dnes jsem se probudil v 7, zhruba po čtyřech hodinách spánku (a celkem asi deseti hodinách v součtu za poslední tři dny, z čehož většina byly krátké šlofíky v průběhu dne). Předpokládal jsem, že budu vyčerpaný a nebudu schopný dávat pozor. Ale stalo se něco úplně jiného. Hodina se rozjela, napsali jsme si každodenní test a začala přednáška.

Za normálních okolností bych nebyl schopen přečkat hodinovou přednášku bez toho, aniž bych si každých pár minut na chvilku dáchnul. Dnes jsem se ale z nějakého důvodu soustředil víc než kdykoli jindy. Všechno co jsme se učili pro mě bylo ryze fascinující. Navíc nám učitel dokonale vysvětlil proč témata, o nichž je řeč, jsou důležitá. Jasně nám taky sdělil, že s nimi musíme být obeznámeni, jinak budeme v debatách znít jako hlupáci. Byla to prostě skvělá hodina, tečka.

Den začal výborně a já jsem vzápětí šel na hodinu literatury a i tentokrát mě to velice zaujalo a vstřebával jsem všechno, co nám učitel sděloval. Po čtvrté hodině mi obvykle vypíná hlava, tentokrát to ale neplatilo.

Po škole mi docvaklo, že se mi během volna změnily myšlenkové pochody. A nebylo to tím, že by se mi přihodilo něco mimořádného. Prostě jsem si uvědomil, že mě baví učit se novým věcem. Přijde mi to neuvěřitelné. Možná si to všechno jenom namlouvám, ale v této chvíli mám dojem, že zbytek roku bude úplně super.

87    Bedtime Stories

Vždycky jsem měla ráda, když mi někdo četl. Jako děcku mi rodiče četli každý večer před usnutím. Moje oblíbené příběhy byly ty, který si vymysleli na místě. Mamka mi třeba už i něco přečetla, ale já jsem ji poprosila, aby ještě chvilku zůstala a tak slíbila, že poté co zhasne mi povypráví krátkou pohádku. Pak si obvykle vymyslela něco o takových jedněch dvojčatech jménem Clara a Tara, které se permanentně hádaly.

Pokud si to správně vybavuju, nešlo o to, že by se ty dvě nesnášely. Akorát je prostě nenapadl žádný lepší způsob trávení volného času než ten, že si budou navzájem lézt na nervy. Škoda, že jsem tehdy ještě nemohla vědět, že jednou budu sama mít dvojčata. To by mi bezesporu přišlo nesmírně vtipné. I když, co já vím, jistá si tím nejsem. Kdybych měla tušení, že se budou chovat jako Clara a Tara, možná bych to těhotenství radši přerušila. Jak šlo o vyjadřování svých názorů nebo vzájemné ohrožování, ty holky fakt neměly žádné zábrany. Občas z toho šla docela hrůza.

Vzpomínám si třeba, že jednou mi máma vyprávěla o tom jak Clara dala Taře do jejího šamponu nějakou lepkavou hmotu. Ta Taře úplně zničila vlasy, což ji příšerně vytočilo. Spustila se ohromná hádka a jedna z nich, teď nevím která, skončila mrtvá. Tak takové příběhy mi vyprávěla moje máma. Byly sice pěkně ujeté, ale mě moc bavily. A velice jsem se na ně těšila. Čím podivnější a děsivější, tím líp.

Semtam za mámu zaskočil táta, ale jeho příběhy už nebyly tak zábavné. V těch jeho se obě holky nesnažily navzájem přechytračit nebo se nějak trýznit. Namísto toho spolupracovaly, aby něčeho společně dosáhly nebo aby byly obě spokojené. Dělala jsem, že mě tátovy příběhy baví a snažila se nedávat najevo jak se ve skutečnosti nudím. Máminy byly nesrovnatelně lepší. Doufám, že až budu sama matkou, tak budu stejná a budu svým dětem číst příběhy nevhodné pro děti v jejich věku a doufat, že si je nebudou pamatovat.

Číst nahlas je vždycky dobré, i pokud děcka trošku vyděsíte. A víte co, já dětem začnu číst nahlas hned teď. Tak jo, nezačnu. Ale když jsme v autě sami, tak jim zpívám a doufám, že mě slyší. Možná jednou, až budou starší, zaslechnou nějakou melodii, která jim bude připadat povědomá, ale nebudou schopni si ji zařadit. Já je budu sledovat jak si lámou hlavu a snaží se přijít na to, kde ji poprvé slyšeli. Nakonec jim to asi povím.

88    Once There Was a Cake

Z pozice ředitelky jsem učinila rozhodnutí, že v práci obnovíme oslavy narozenin. Požádala jsem svou sekretářku, aby sepsala seznam narozenin všech lidí a pak jsem oznámila, že odteď se každému oslavenci bude dávat dort podle jeho výběru. Jednoduché, že? Evidentně ne. Včera jsem měla narozeniny já a dnes jedna naše revizní účetní. Sekretářka šla do města a koupila každé z nás přání a kytici. Milé. Nebo taky ne.

Včera proběhla půlhodinová schůzka kvůli dozvukům dotyčné kytice a přání. Věřte tomu nebo ne, druhá revizní účetní na to přání, co nebylo moje, napsala, „Jak to, že já jsem k narozeninám žádné přání nedostala?“ No chápete to? Pak si šla stěžovat mé šéfové kvůli květinám. Když tahle účetní měla narozeniny, spolu se skeretářkou jsme skoro celé dva dny sháněly přesně ten dort, o který si řekla. Nejenom, že se téměř nedal sehnat, ale navíc byl zatraceně drahý. Nakonec jsme na něj ale káply a nechaly jej doručit do firmy.

Teď teda rušíme jak přáníčka, tak i dorty. Já jsem trvala na tom, že pro mě se dort pořizovat nemá, ale pro druhou oslavenkyni jsme jej už mezitím objednali a ten se teď musel zrušit. Poté co jsem se zklidnila (ne že bych byla naštvaná, že mi někdo zkazil narozeniny, ale otrávilo mě, že k tomu vůbec došlo a že já to musím řešit) jsem si šla promluvit s paní co si stěžovala.

V klidu jsem jí vysvětlila jak k tomu všemu došlo a ona se celá naježila a řekla, že někteří lidé v práci se protěžují a jiní na to zase doplácí a že to ona teda trpět nebude. Tož tak. Poukázala jsem na to, že její chování je nezdvořilé a nevhodné a že celá ta situace s ní nemá nic společného.

Ona mi na to odpověděla „No a co jsem teda dostala k narozeninám já?“ a v tu chvíli jsem málem vyletěla z kůže. Nicméně jsem se ovládla a sdělila jí, že k narozeninám dostala tři dny mého času, které jsem strávila tím, že jsem pátrala po jejím dortu. To ji umlčelo. Aby to bylo ještě zábavnější, dodala jsem, že moje sekretářka, která se snaží pořád být milá a pomáhat, má teď pocit, že udělala něco špatně.

Úplně nejlepší ale bylo, že když jsem jí řekla, že odteď už dort nedostane nikdo a všichni budou dostávat jenom květiny (nejdřív jsem byla v pokušení to úplně celé zrušit), odpověděla, „A to jako znamená, že kvůli mě nikdo nedostane dort?“ Tak tak, milá drahá.

89    What Does a Writer Look Like

Otec už se nemůže dočkat, až vypadne z nemocnice. Je tam dva týdny a během té doby měl co do činění s několika otravnými spolupacienty. Mimo jiné tam byl stařík co měl obrovské problémy s prděním. Jsem ráda, že ten už zmizel, protože na něj jsem fakt neměla nervy. Když si poprvé párkrát prdl na povel, byla to docela sranda, ale za chvíli se nám to omrzelo. Nejenom, že to už nebylo vtipné, ale začalo to být pěkně nechutné. S otcem je teď na pokoji jeden mladý kluk jménem Mark. Mark je v pohodě, chová se slušně, a co je nejdůležitější, nechrápe. S otcem spolu vychází a když ani jeden nemají žádnou návštěvu, tak si dělají společnost.

Včera večer jsem za otcem zašla a protože jsem věděla, že tam na chvilku ztvrdnu, vzala jsem sebou notebook a doufala, že si najdu čas něco napsat. Otec s mámou si hned začali sdělovat co se kterému z nich ten den přihodilo a já jsem se po očku dívala na fotbal co šel v televizi. Protože mě fotbal moc nebaví, nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Jediné co si pamatuju je, že New Orleans měli touchdown, ale bylo mi v podstatě jedno, kdo vede. Duší jsem už byla v čekárně a snažila se najít zásuvku, kam bych si zapnula notebook.

Zatímco jsem zápasila s notebookem, zeptal se mě Mark jestli na něm dělám hodně práce. Pokrčila jsem rameny a odpověděla, „Ani moc ne. Jakože teď zrovna dělám na jednom příběhu co se mi honí hlavou kvůli spisovatelské soutěži a chybí mi už jenom asi 20 tisíc slov, abych dosáhla cíle. Ten notebook sebou nosím všude kam jdu, abych vždycky, když se naskytne volná chvíle, něco napsala.“ Zíral na mě a když jsem všechno objasnila, zeptal se „Ty píšeš? To je teda zvláštní.“ Ta otázka mě zaskočila. Co je na tom tak překvapivého, říkala jsem si. Nenechal mě moc dlouho hádat, měl k tomu tématu fakt hodně co říct.

„Tebe bych teda nikdy na spisovatelku netipoval,“ povídá. „Nevypadáš tak“. Divné, co? Donutilo mě to zamyslet se, jak přesně taková spisovatelka vypadá. Je vysoká, má blond vlasy a je to totální sexbomba? Protože pokud takhle vypadá správná spisovatelka, pak já jí rozhodně nejsem. Měla by spisovatelka být malá krásná temperamentní rudovláska u níž se muži mohou přetrhnout, aby jí mohli zapálit cigaretu? Pokud je tomu tak, asi bych si měla přestat říkat spisovatelka. Ani jeden z těch dvou popisků na mě nesedí. Zásadní otázka zůstává nezodpovězena. Jak vypadá spisovatel?

90    Sneaking Out

Když jsem byl malý, chodívali jsme s kamarády v noci tajně ven. Šlo nám to tak dobře, že když šli naši rodiče večer spát, vůbec netušili co mají jejich děti v plánu. Jednoho večera jsme se rozhodli jít si zaplavat do bazénu. Dováděli jsme ve vodě a parádně se bavili a zpátky domů jsme vyrazili až o půlnoci. Po cestě jsme se vždycky schovali, kdykoli jsme uslyšeli, že se k nám blíží nějaké auto. Z dálky nešlo nikdy poznat o jaké auto jde. Klidně to mohli být policajti a my věděli, že na ty si musíme dávat bacha.

Té noci jsme zhruba v polovině cesty domů najednou nějaké auto zaslechli. Napadlo nás jestli to nebudou poliši a brzy se ukázalo, že opravdu jsou. Auto nás dostihlo na nejhorším možném místě z celé trasy. Zrovna jsme procházeli kolem parkoviště u kostela, takže se nebylo moc kam schovat. Jakmile jsme spatřili blikající světla, rozběhli jsme se jak o život přes parkoviště. Auto ale taky přidalo a bleskově mířilo k nám. Já jsem byl z celé skupiny nejmladší a nejmíň zkušený, takže je asi pochopitelné, že chytili zrovna mě.

Ve všem tom zmatku jsem se rozhodnul schovat se za parkovací zábranu. Všichni ostatní utíkali co nejrychlej pryč od světel a zmizeli někde za kostelem. Auto prudce zabrzdilo uprostřed parkoviště. Říkal jsem si, že třeba ten policajt neví, že se za zábranou někdo schovává. Možná se ani nebude obtěžovat vylézat z auta. Pak jsem slyšel, jak se u auta otevřely dveře a viděl jsem jak nade mnou přechází paprsek světla a pak ten policajt říká, „Ty, tam za tím betonovým čímsi, vím o tobě“. Byl jsem strachy bez sebe. Vyskočil jsem, zvedl ruce a zakřičel „Prosím, nestřílejte na mě!“

Policajt mě posadil do auta a odvezl mě na stanici. Když jsme tam přijeli, zvedl telefon a zavolal mým rodičům. Byl jsem polomrtvý strachy a přemýšlel jsem, jestli mě tentokrát otec opravdu zabije. Ale stalo se něco úplně jiného. Otec si tam pro mě přijel a po cestě domů chvíli mlčel. Pak se rozesmál a povídá, „Tak tě chytili, co? Máš moc krátké nohy, než abys utekl policajtům?“ Bylo mi tehdy asi jenom devět let, ale pochopil jsem v čem byla chyba. Z domu jsem utíkal dál, ale dával jsem si moc velký pozor, aby mě už nechytili.

91    Autumn in The Winter

Jak u vás všech probíhají vánoce? Vůbec nedokážu popsat jak parádní rok za sebou máme my. I když jsme úplně švorc, žijeme od výplaty k výplatě a občas máme problém vůbec vyjít s penězi, byl tenhle rok zatím nejlepší co pamatujeme. Ale kam se poděla jeho druhá polovina? Ta se nám jenom mihla před očima a byla pryč.

Autumn začíná přicházet na to, jak funguje plazení. Díkybohu není ještě úplně pohyblivá. Jakmile nám tady začne pochodovat, budeme muset přikročit k zásadním úpravám, aby se nám nezranila. Moc se těším na oslavu jejích prvních narozenin, akorát jsem si přitom uvědomila, že to taky znamená, že mi brzo bude 30. Čas opravdu letí. Vedle toho, že se cítím být stará, tak se ze mě navíc za posledních pět let stal jiný člověk. Ani jedno z toho bych neměnila.

S Autumn se nám nedávno podařilo uvidět na nákupech Santa Clause a vyfotila jsem ji, jak mu sedí na klíně. Autumn je hrozně rozkošná a já se nemůžu udržet, abych ji pořád nefotila. Já sama na žádné z těch fotek nejsem, což je v této chvíli nejspíš jenom dobře. Na druhé straně, minulý týden se při vážení ukázalo, že jsem zhubla o pět kilo. Uvidíme jak dopadnu tuhle sobotu. Ať se snažím jak se snažím, okolnosti mi prostě nepřejí. Tento týden máme dva svátky, takže nejspíš zase naberu něco z toho, co jsem poslední dobou shodila.

Snažím se ale vytrvat. I když jsem oproti plánu nabrala lehké zpoždění, nestresuju se kvůli tomu. Mám dojem, že na to, že právě probíhají vánoce, mi to jde docela dobře. Když už je řeč o vánocích, je zvláštní, že jakmile máte dítě, nedostáváte už vůbec žádné dárky k vánocům. Lidi vám jenom něco podají a řeknou „Tohle je pro malého nebo malou“. Což je vlastně skvělé, protože jí aspoň nemusím kupovat žádné šaty. Autumn roste tak rychle, že ani nemá příležitost vynosit všechny šaty a už postoupí k další velikosti.

Právě teď se snažíme našetřit dost peněz na to, abychom se mohli nastěhovat do bytu. Nějakého, kde berou psy. Mysleli jsme, že ušetříme spoustu peněz tím, že budeme bydlet u mámy mé nejlepší kamarádky, ale nakonec je to tak, že nás to stojí zhruba stejně. Neber to jako urážku, Yolando, ale je prostě mnohem příjemnější být ve svém. Budeme si připadat víc jako rodina. Pokud víte o nějakém dobrém bydlení tady blízko, kde nabízí pronájem (nebo o bydlení, kterému se máme vyhnout), určitě nám dejte vědět.

92    Fun Times Down Under

Jednou z věcí, které mě na Austrálii nejvíc baví, jsou volné grilovací prostory. Narážíte tu na ně úplně všude, třeba i na kraji silnice. Celá tahle země je zařízena tak, aby se vycházelo vstříc potřebám rodin, které chtějí trávit čas někde venku. Taky tady hrozně rád pozoruju zvířata v přírodě. Pokaždé když spatřím klokana, chci si ho vyfotit, i když jsem jich touhle dobou už určitě viděl stovky.

Málokdo si Austrálii spojuje s dějinami, ale podle všeho se to tady docela dramaticky mění. Rád poslouchám příběhy o tom, kde všude býval nějaký most, vlaková zastávka nebo třeba i nákupní středisko. Lidi, kterým je sotva 40, říkají „No, už to není co to bývalo“. Nejdřív jsem se musel smát, když jsem slyšel nějakého třicátníka vzpomínat na staré dobré časy, ale teď už vím, že si z nich nesmím dělat legraci.

Skamarádili jsme se tu převážně s Brity, které bych nikdy nepotkal, kdybych z Anglie neodjel. Naše setkání a akce jsou vždycky hrozná prdel. První akce, na kterou jsme šli, se odehrála v jedné kavárně v parku. Tam jsme se seznámili – a vzápětí spřátelili – s Markem a Jeannie. Těm dvěma budeme navěky vděčni, že nám pomohli pochopit, jak to tady v Austrálii funguje.

Po prvním setkání jsem si dal za cíl vytvořit prostředí, kde by i ostatní lidi měli ty samé možnosti co my. Původně jsme je chtěli sblížit tím, že budeme organizovat malá setkání. Ta se ale bleskově rozrostla na obrovské celodenní akce v přírodě, na nichž se podílela celá řada lidí. Po přestěhování na sever jsem v tom chtěl pokračovat a tak jsem začal organizovat podobná setkání na pobřeží. První se konalo v místní hospodě a šokovalo nás, kolik lidí tam dorazilo. Na dalším se účast zdvojnásobila a hospoda přestala stačit.

Přesunuli jsme akci na pláž, aby nás neomezoval prostor. Objevila se tam spousta lidí, kteří se do té doby bavili jen po internetu a tady se poprvé setkali osobně. Na tomhle srazu někdo zmínil fotbalový zápas mezi dvěma skupinami cizinců, kteří tady žijí. Ten nápad mě zaujal. Řekl jsem si, že to zkusím a uvidím, co se z toho vylíhne.

Kdybyste se mě zeptali co říkám na Austrálii během prvního roku mého pobytu, asi bych celý večer naříkal a vzdychal. Měl jsem pocit, že sem nikdy nezapadnu. Lidem z Británie chvíli trvá, než se přizpůsobí prostředí a najdou si tady to svoje. Musím ale zároveň podotknout, že pár věcí mě tady pořád ještě leze krkem. Třeba ten zdejší ležérní přístup mě pěkně vytáčí. Ale nic z toho co si vybavuju by mě k návratu nedohnalo.

93    Wedding Hell

Když mě bolí hlava, chci se z toho hlavně vyspat. Zrovna teď mám hrozné bolení a ani zaboha nemůžu usnout. Obvykle nemám s usínáním problém, usnu i hned po probuzení, ale jak se teď blíží svatba, tak mi to v hlavě pekelně šrotuje. Al chrápe (tiše) a já pořád přemýšlím nad vším, co tento týden může bouchnout. Řekl Al Johnovi a Kathy, že jsou zvaní na zkušební oběd? Bude schopen zařídit, aby na svatbě číšník nebo servírka prováděli hosty?

Rozhodli jsme se vůbec kam dáme stůl s jídlem a jakou barvu budou mít všechny ubrusy a prostírky? Co když nám Juliana v pondělí onemocní a mně se nepodaří pořídit překlad všeho toho co chceme, aby DJ říkal česky? Kdybych ji požádala, aby to všecko přeložila do angličtiny, bylo by to ode mě sprosté? Je možné, že diskžokeji nedáváme dost času na to, aby se naučil, co má říkat? Kde je můj závoj? Přijde sem do čtvrtka, kdy si mám vyzvedávat šaty? Co když nepřivezou dort?

Zrovna teď je mi na zvracení a nedokážu rozpoznat, jestli se jedná o migrénu nebo to mám z nervů. Z toho, že se vdávám, nervózní nejsem. Z čeho ovšem jsem šíleně nervózní je představa, že se nám nepodaří tu svatbu ukočírovat. Pořád si říkám, že se nesmím bát. To že nějaká svatba nesplní něčí očekávání ještě neznamená, že je nesplní ani následné manželství. Po zbytek života budeme moct každý víkend věnovat společnému vyklízení garáže, předělávání podlahy v kuchyni, sázení květin a návštěv známých – ale pravda je, že v tuto chvíli máme jenom omezené množství času na zvládnutí pár konkrétních úkolů.

Musíme dořešit všechno potřebné s obchodníky, poshánět zbývající dárky pro účastníky, dodat cateringové společnosti konečný počet hostů (věřte tomu nebo ne, ale někteří lidi ještě pořád neodpověděli na pozvánku, přestože na to měli skoro měsíc), obstarat DJ-ovi seznam skladeb, které musí zahrát a těch, které naopak pouštět nesmí, najít přehrávač co nepípá při každém stisknutí tlačítka play nebo stop, vyzvednout dodatečné jídlo pro svatební hostinu, zadat někomu úkol aby vyzvedl sushi… Nejspíš mě teď nenapadá dalších deset věcí co máme udělat. Není divu, že jsem z toho na prášky.

94    Moving Violation

Včera večer jsem dostal pokutu za rychlou jízdu, druhou za zhruba rok a něco. Policajti tam měli radar a lapli mě, když jsem při vjezdu do dědiny kde se může čtyřicítkou okamžitě nezpomalil. Teď mám strach, že dostanu moc bodů a přijdu o řidičák. Ještě před deseti lety by mi to sice nevadilo, teď už ale jo.

Od doby kdy mi bylo dvacet až do sedmatřiceti jsem autem vůbec nejezdil. Pak jsem si vzal jednu paní s autem. Nejdřív jsem jezdil tím jejím a pak po rozvodu mým vlastním. Ohromně mi to obohatilo život, opravdu mě to osvobodilo. Zjistil jsem, že existuje spousta míst která stojí za vidění, čtvrti v Clevelandu, o jejichž existenci jsem do té doby neměl potuchy.

Je to neuvěřitelné, ale několik let se mi dařilo pokutám úplně vyhýbat. Nejsem nebezpečný řidiič, jsem nicméně řidič popleta a taky jsem hyperaktivní, takže občas lehce překročím povolenou rychlost. Ale za tři roky jsem dostal stejný počet pokut, všechny z toho, že mě vyfotil radar.

Věc se ale má tak, že rychlost občas překračují všichni, s tím prostě nic nenaděláte. Stačí, abyste se na chvilku nad něčím zamysleli. Pokud vás přitom náhodou přistihne policie, což se stává častěji než bychom si přáli, máte problém. Přesně to se mi včera večer přihodilo.

Teď mám teda čtyři body. Pokud dostanu ještě dva, zvýší se mi pojištění. Pokud jich dostanu 12, přijdu o řidičák a nebudu moct jezdit autem. Všude budu muset chodit pěšky nebo jezdit autobusem, čemuž bych se radši vyhnul, protože hromadná doprava je u nás upřímně řečeno příšerná. A taky nechci o půl sedmé ráno utíkat za autobusem, abych stihl dojít do práce.

Představa, jak mě v přecpaném autobuse strkají ze strany na stranu a všichni cestující jsou přinasraní, protože před sebou mají dlouhý pracovní den, ta mě dost děsí. Udělám cokoli bude potřeba, abych takhle nedopadl. Na řízení se budu soustředit jako nikdy předtím a budu si dávat pozor, abych nejezdil neopatrně a neporušil žádné předpisy. Jak se ale mám koncentrovat v každý daný moment? Nějak to holt budu muset zvládnout.

95    An Old Wife’s Tale

Poslední dobou se toho moc nového neděje, což je asi celkově vzato dobře. Rozhodla jsem se, že se pokusím trochu zhubnout, pokud možno nějakých deset kilo. když jsem byla mladší, tak jsem z ničeho nepřibírala. Jako děcko jsem dokonce byla vysloveně hubená, ale zhruba od pětadvaceti je běžné, že každý rok nějaké to kilo přiberu. Nejdřív mi to nevadilo, ale teď už mě nebaví pořád tloustnout a nějak to omlouvat.

Přihlásila jsem se na internetu do skupiny známých, kteří se snaží udržovat v kondici a nechala jsem si zřídit stránku, na které budu moct sledovat své pokroky. Nejtěžší ze všeho je najít si čas na cvičení, ale docela se mi teď daří vstávat ráno dost brzo na to, abych stihla aspoň chvilku posilovat. Dalším problémem jsou kardio cvičení, protože na ně nemám vhodné místo, s výjimkou posilovacího kola v garáži. Ale pokaždé, když se rozhodnu si na něj sednout, tak je buď moc horko nebo moc zima a já obvykle vyměknu a zalezu zase zpátky domů.

Navíc se teď ještě potýkám s bolestmi zad. Před pár týdny jsem si s nimi něco udělala a od té doby mě pořád bolí. Došlo to tak daleko, že když teď v práci nějakou dobu sedím u počítače, následně tak tak že vstanu ze židle a musím chvíli chodit, abych se pohybovala aspoň relativně normálně. Teď už je to nicméně mnohem lepší. Pořád cítím, že jsem trochu ztuhlá, ale aspoň už nemám pocit, že je mi devadesát. Je hrozné jak málo stačí – jedno špatné pootočení, nepovedený krok – a celé tělo se vám úplně sesype a trvá několik dnů nebo týdnů, než se zase vrátí do normálu. Holt asi stárnu.

Začíná nám tu přituhovat a v následujících dnech to vypadá na sníh. Zatím nehlásí žádné sněhové vichřice, to ale neznamená, že nebude hnusně. A netrpím tím jenom já. Pes se teď v zimě pohybuje jen s velkými problémy. Má to špatný vliv především na jeho záda a kyčle. Semtam se už stalo, že jsme byli na procházce a on prostě nikam nedošel, pokud si co chvíli neodpočinul. Letos to na něj ještě nepřišlo, ale budu na něj muset dávat trochu větší pozor.

Příští úterý mám naplánovaný rentgen a týden potom mám schůzku s onkologem. Někdy jsem přesvědčená, že všechno bude v pohodě a jindy o tom zase pochybuju. Asi to tak teď bude pokaždé, když se bude blížit kontrola. Možnost, že by se rakovina mohla vrátit, je v mých myšlenkách přítomná pořád.

96    My Best Friend’s Birthday

Včera měla moje kamarádka Carmela narozeniny a my jsme podnikly to co vždycky, když má někdo narozeniny – šly jsme posedět do našeho oblíbeného baru. Když jsme tam přišly, daly jsme si rundu na rozjezd. Já jsem si objednala nějaké Mai Tai. Myslím, že to je takzvané dámské pití, protože je to sladší než všechno ostatní. Ale obsah alkoholu v něm není radno podceňovat. Což jsem zjistila na vlastní kůži.

Po dvou dalších rundách jsme vyrazili k oslavenkyni domů. Carmela má pohodovou sestru, která nám řekla, že oslavenkyni je třeba opít, bez ohledu na to, že z toho může mít kocovinu. Pak sestra odešla na oslavu někoho jiného a Carmela prohlásila, že si můžeme brát jakýkoli alkohol co v domě najdeme. A my ji vzaly za slovo. Alkoholu tam měli mrtě. Jak říkám, měli, už nemají.

Nejdřív jsme vzali absolutku a smíchali ji s kolou a pak jsme přešli na pití samotné vodky. Na začátku nás tam bylo asi osm. Některé holky odešly dřív, jiné šly spát, další zase odpadly. S kamarádkou Irenou jsme pily a pily, až jsme na nohou zůstaly jediné dvě. Vzpomínám si, že v jednu chvíli jsem si říkala, že vlastně nejsem opilá, jsem jenom lehce lízlá. Pokusila jsem se to vysvětlit i Irene, ale pochybuju, že mi věřila. A pokud mi nevěřila, ani se jí nedivím.

Nakonec jsem se skutečně opila. Vybavuju si jenom zhruba polovinu věcí co se ten večer odehrály. Pamatuju se, že jsem všechny obcházela a líbala je na tvář a říkala jim, že jsou moje úplně nejlepší kamarádky a pak je objímala jako bychom se už v životě neměly vidět. Jenom na okraj, všechno to byly holky. A já je pochopitelně mám moc ráda, akorát bych k nim nikdy nebyla tak upřímná, kdybych toho předtím tolik nevypila.

Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně vtipné. Nejspíš jsem myslela na to, že nám končí školní rok a proto jsem všechno tak prožívala. Dopadlo to tak, že jsem líbala nějaký obrázek, co visel na zdi. Netuším proč, ani co za obrázek to vůbec byl, nebo kdo nebo co na něm bylo nakresleno. Pod vlivem alkoholu dělá člověk divné věci. Byla bych radši, kdybych to měla víc pod kontrolou, ale to už neovlivním. První moje pusa byla s obrázkem na zdi. Ten koho políbím příště bude navěky druhý.

97    My Volvo, My Enemy

Můj kombík Volvo z roku 2000 má najeto 200 000 km a teď začal vydávat nějaké divné zvuky. Asi bych jej měla vyměnit za něco nového. Ale za co? Nejenom že se tím vydám z peněz, ale taky platí, že auto hodně vypovídá o svém majiteli, ať už se to dotyčnému líbí nebo ne.

Mým prvním autem byl Ford Escort, který jsem si koupila, protože měli prodejnu poblíž. Auto bylo červené a byla s ním zábava. Aspoň jsem měla ten dojem, dokud k nám na návštěvu nepřijel táta a neřekl mi, že má pocit jako by jezdil v plechovce.
Našim dalším autem byla Toyota Camry. To bylo auto oholené na kost, ale taky to nebyla žádná plechovka. Festovní a spolehlivé jako Mercedes. Nikdy se nepokazilo, mělo nízkou spotřebu a zastavilo na místě. Proč jsem je proboha dávala pryč?

Podle mě se na svá bývala auta dívá spousta lidí podobně. Stejně jako u oblíbených svetrů si říkáte – co se s ním asi tak stalo? Myslím, že Toyotu jsem prodala z toho důvodu, že se blížila k 300 000 ujetým kilometrům a někdo mi poradil, abych se jí zbavila, dokud to ještě jde.

Zpětně vidím, že jsem toho člověka neměla poslouchat. To auto by klidně ještě pár dalších let vydrželo. Lituju, že jsem mu víc nevěřila. Toyotu jsem vyměnila za kombík Volvo. V danou chvíli se to jevilo jako správné rozhodnutí. Žila jsem klasickým životem člověka z předměstí. Měli jsme dvě děti a psa a myslím, že přesně pro tuto variantu naše Volvo vymysleli. Děcka už jsou ale z domu pryč a pes umřel.

Musím říct, že Volvo mě zklamalo. Lidi za mnou chodí a ptají se, „Tak co říkáš na Volvo?“ Já odpovím „Jo, je fajn“ a vidím, jak jim klesla brada. Čeká se, že své Volvo budu milovat. To auto ale k pomilování prostě není. Celé je nudné a člověku leze na nervy. Jezdí dobře, ale ne skvěle. Nějaké vážné nedostatky nemá, zato má spoustu drobných chyb: výstražné indikátory na palubní desce, které se spouští jak se jim zachce; reflektory, které pravidelně odchází, mizerné držáky na pití.

Navíc má na naši štěrkovou příjezdovou cestu moc nízko podvozek. Nárazník trčí ven, což vede k tomu, že neustále narážím do chodníků a obrubníků. Je v něm zabudovaný servisní indikátor, který se každých pár měsíců rozsvítí a pak nejde vypnout – dokáží to jedině lidi od Volva, kteří přitom najdou pět šest dalších věcí, které je potřeba draze opravit. Automatická páčka na zadní okno je pokažená už dva roky, protože oprava by stála majlant. Zvláštní je, že dokud se nepokazila, tak nikoho ani nenapadlo ji použít.

98    Meet Mrs. Right

Proč byste se se mnou měli seznámit? Jednoduše proto, že pokud tak neučiníte, necháte si ujít skvělou příležitost. Něco vám o sobě povím, abyste věděli s kým máte tu čest. V životě si užívám drobných radostí, třeba toho že se někde bavím ve společnosti svých kamarádů. Kamarádství pro mě znamená opravdu hodně a nejvíc ze všeho si užívám dámských jízd (ty bývají fakt úžasné, teda pokud žádná z nás před ostatními nic netají). Myslím si, že se hodně snažím dělat radost lidem kolem sebe. Kamarádi by o mě nejspíš řekli, že jsem beznadějná romantička, milá, věrná, chápavá a se srdcem na dlani.

Jsem přesvědčena, že život by se měl brát tak jak jde, den ode dne. Ráda dělám věci pořádně a před těžkými úkoly neutíkám. Tím pádem si nejen započítám víc úspěchů, ale k tomu ještě se snáz vzpamatovávám z neúspěchů a vyrovnávám s porážkami. Nevadí mi riskovat, ale do nesmyslných rizik bych už nešla. Nevidím žádný smysl v tom, když se něco dělá narychlo, pokud si to člověk pořádně nevychutná. Když mám co do činění s člověkem, pro kterého jsou důležité jiné věci než pro mě, snažím se k tomu přistupovat s rozumem. Při jednání hledám zlatou střední cestu a kompromis neberu jako neúspěch ani jako porážku. Jsem prostě jedinečná osoba a mám jasno v tom, co od života chci.

Podle mého názoru není nic špatného na tom, když je člověk trošku staromódní, pokud se o sebe v dnešním světě přesto dokáže postarat. Zároveň bez mučení přiznávám, že jsem tak trochu maminčin mazánek. Máma v mém životě vždycky nějakým způsobem figurovala a hodně věcí mě naučila. Často mi třeba říkala, že se nemám upínat na kdejakou blbost a že nesmím být spokojená, dokud nedostanu všechno co si zasloužím. Máma pro mě vždycky bude můj největší vzor. Můj život je plný zvratů a změn k lepšímu i horšímu, ale já to zvládám dobře. Varuju vás ovšem, že se mnou si moc poklidných chvil neužijete.

Hledám muže, který by byl upřímný, nic neskrýval a nelhal mi. Všechny tyto vlastnosti jsou ve vztahu důležité. Budu od něj očekávat, že když se proti mně spikne celý svět, on mě bude utěšovat. A co je úplně nejdůležitější, potřebuju, aby se pro mě dokázal obětovat. Muž kterého hledám, musí brát vážně tu část svatebního slibu, kde se říká „v dobrém i ve zlém“ a „v nemoci i ve zdraví“. I po letech společného života si musí vážit toho, že mě má. Nehledám dokonalého muže; hledám muže, který ví, že v životě nejde o to mít obrovský barák, šperky a luxusní auta, nýbrž o společnou radost, vzájemné zastání a stárnutí po boku nejbližšího člověka.

99    Mia’s Birthday Party

Potom, co jsem všude doma vysála, jsem okoupala Miu, obě nás oblekla a šla si vyzvednout dort k narozeninám. Chvilku jim trvalo, než jej našli, načež se ukázalo, že není ani tak fialový jako spíše růžový. Fialová je Miina oblíbená barva, takže mě to trošku naštvalo. Když jsem si stoupla do fronty, uviděla jsem, že tam jsou jenom dva pokladní. Tohle nebyla klasická prodejna, byl to takový ten ohromný sklad, takže si dovedete představit, kolik toho lidi měli v košících. Ach jo.

Během oslavy přišla na Miu jedna krize. Stalo se tak ve chvíli, kdy zjistila, že CD s karaoke – jediné, které mi přišlo, že je vhodné pro děti jejího věku, se před pár dny pokazilo. (Právě kvůli karaoke jsme si tohle místo vybrali.) Pak jsem zjistila, že tam není dost místa na to, aby všichni mohli sedět u stolu a že u zdi, od které byl stůl jenom kousek, je ještě řada židlí. Pokud chtěl člověk odejít, bylo potřeba přesunout hodně židlí. Řekli nám, že se o to postarají, ale nakonec s tím nic neudělali.

Pak začaly dvě holky roznášet pizzu, talíř po talíři, a trvalo jim to hrozně dlouho. Rick nakonec zavrtěl hlavou, přešel na druhou stranu, otevřel všechny krabice s pizzou a rozložil je na stole, aby si všichni mohli brát, kdykoli se jim zachce. Polovina z nás ještě dojídala pizzu, když začali roznášet dort. Jedna servírka mě poprosila o kousek cukroví. Mně nevadí, když si trochu vezme, ale nejdřív prosím rozneste všem ostatním. Nakonec jsme se dostali k otvírání dárků. Tady jsem ocenila, že hostitelka předem všechny dárky očíslovala. Tohle by mělo jít hladce, pomyslela jsem si.

Samozřejmě jsem si nehlídala čas. Předpokládala jsem, že když bude zbývat posledních pět nebo deset minut, tak nám snad dají vědět. Namísto toho kdosi zamumlal něco o tom, že už bude konec a navrhnul, že zbytek dárků bychom si mohli otevřít doma. Předpokládala jsem, že žertuje a dceři jsem řekla, ať pokračuje v rozbalování. Mezitím jsem pro každý případ posbírala všechny věci a začala je balit a přitom sbírala věci na vyhození.

Brzy se ukázalo, že nám doslova říkají, že už máme vypadnout. Taky si přestali zapisovat čísla, takže teď mám dárky, u kterých nevím od koho jsou. Pak mi odmítli dát pití, které jsem už zaplatila. Za balónky jsem platila navíc, ty přitom ani neměly správnou barvu a oni je prostě rozvázali a vyšoupli dveřmi ven. Máma je tam naštěstí chytla.

100        A Singapore Chill-Out

Jelikož jsem pořád ještě v Singapuru a osobně se docela dlouho s nikým neuvidím, asi bych vám měl sdělit co je u mě nového. Začnu s dovolením tím, že vysvětlím co to tady vlastně dělám. Krátce řečeno, není toho moc. Každé ráno vstávám dřív než bych chtěl. Hned vedle mé budovy se staví a dělníci mě podle všeho nenávidí natolik, že jim přijde jako supr nápad začít bušit pneumatickým kladivem v osm ráno. A pozor, není to tak, že by to kladivo pak jelo celý den. Po zbytek dne se staví v relativním tichu, aspoň ve srovnání s časným ránem. Můžu se jenom domnívat, že chtějí mít jistotu, že vylezu z postele dost brzo na to, abych nepřišel pozdě do práce. Akorát že mě začíná práce až o hodně později.

Potom co nějakou dobu bezmyšlenkovitě klikám na počítači, tak si obvykle vyrazím zaběhat. Doufám, že se mi podaří dostat do takové kondice, abych do konce roku zaběhnul pětikilák. Je to poměrně vzdálený cíl, ale vzhledem k tomu kolik mám volného času (teď když nemarním život studiem), není úplně vyloučeno, že se to povede. Po doběhnutí si jdu skočit do bazénu na střeše budovy. Jak se zdá, jsem jediný člověk, který toho bazénu využívá. Lidem v Singapuru zřejmě zatím nikdo neřekl, jaká paráda je mít vlastní střešní bazén.

Kolem druhé musím odcházet do práce, protože mi to tam trvá asi hodinu (když sečtu příchod na vlak, přesednutí na linku sever-jih a pak přechod z nádraží do školy). Když tam přijdu, začnu s doučováním středoškoláků z matiky. Tohle se odehrává každý den od tří do šesti (aspoň prozatím – brzo převezmu víc hodin a budu vydělávat mnohem víc peněz) a pak vyrážím domů.

Hodně často si pak jdu ještě jednou zaplavat, abych se trochu zchladil a docenil jak úžasnou výsadou je mít střešní bazén. Večery obvykle trávím tak, že s někým vykecávám po internetu, posílám maily rodičům svých studentů a s lidmi doma si sděluju si co je nového. Semtam se mi ještě zadaří zajít na nějaké to pivo s Lukem a dokonce mě občas i odněkud vyhodí. Ne, nekecám. Singapur je fakt totálně v pohodě, takže mě doma nečekejte. Užívejte si svého otřesného zdravotnictví, které přivede celou zemi ke krachu a těch vašich šílených daní.

101        Chores, Duties, Routines

Doma to teď poslední dobou zvládám jen s velkými obtížemi. Časové nezvládám dělat všechno co mám a mám pocit, že totálně selhávám. Když trávím moc času mimo domov, tak prostě nestíhám všechno to praní, vaření a mytí nádobí. Chodit den co den někam ven mě vyčerpává. Stejně tak mě vyčerpává pokud zůstanu dlouho vzhůru a pak další den brzo vstávám. Musím dodat, že chodit ven s kamarády mě moc baví, ale ukazuje se, že člověk nemůže chtít mít všechno. V současné době zůstanu většinou radši doma, abych si trochu odpočinula.

Minulý týden měla mamka narozeniny, tak jsme spolu zašly na snídani. Po ní jsem malého vysadila u známých na dětské odpoledne. Zapomněla jsem tam ale nechat sedačku, tak jsem jej pak musela jet vyzvednout. S kamarádkou jsme se daly do řeči a nějakou dobu jsem tam ztvrdla. Po zbytek odpoledne jsem pak už samozřejmě nic neudělala. Včera jsem jela hodinu tam a zpátky k sestřenici pomoct jí doma něco udělat, protože si zlomila kotník. Kvůli tomu jsme zase nestihli žádné učení.

Včera večer nás synovec pozval k sobě domů na dort. Jelikož se už asi deset dnů snažím vyladit usínání děcek, nepřišlo mi jako moc dobrý nápad tam jít. Fredovi jsem řekla, že i když si se synovcem ráda kdykoli povykládám, tak bych tam tentokrát radši nešla. Dávat děti večer spát je už beztak dost honička. Fred mi řekl, že se tím nemám trápit. Prý vezme všechny čtyři děcka sebou, abych zvládla udělat něco doma nebo si odpočinula, cokoli budu chtít. Poslední dobou mě ve všem velice podporuje, ani nevím jak mu to vynahradit.

Sama sobě říkám, že takhle to přece normálně nechodí, ale ve skutečnosti se furt něco děje. Pravidelně mě někam zvou a já si nedokážu ujasnit co je důležitější. Asi by to mělo být udržování dobrých vztahů, ale mě nebaví být večer co večer úplně vyřízená. Nemluvě o tom jaký binec pak máme v domě.

Pořád říkám, že všechny začnu nutit, aby si svoje ranní povinnosti odvedli hned po probuzení, začnu nasedat do auta půl hodiny před odjezdem a udělám si seznamy toho co musíme kam přivézt a v těch pak budu odškrtávat. Tyhle věci se ale dlouhodobě těžko udržují. Zjišťuju, že nesmím dopustit, abych byla celý den ve spěchu. A pořád nad tím musím přemýšlet – mám narušit zaběhlý program, jenom proto abych si mohla někam vyrazit? Mají ostatní lidé s podobným rozhodování stejné problémy? Myslím tím, když si musí vybrat jestli půjdou někoho navštívit nebo jestli zůstanou u předem stanoveného programu.

102        Baby Chicks

V přírodovědě se teď snažíme o to, aby se nám vylíhly kuřátka. Zatímco naše třída jich měla 22, třída slečny Jeffersonové měla jenom jedno, které se zrovna začínalo klubat. Ke konci dne už bylo jasné, že s ním něco není v pořádku. Hrozně se snažilo, ale nešel vidět žádný pokrok. Slečna Jeffersonová mě požádala, abych jí s tím pomohl. To se sice nemá, ale už jsem viděl, jak pár kuřat ve vajíčku uhynulo, tak jsem se rozhodl pomoct.

Velice opatrně jsem odlamoval malé kousíčky skořápky a kuře najednou vystrčilo hlavičku. Slečně Jeffersonové se velice ulevilo. Rozhodl jsem se, že tam ještě počkám dokud to kuře z vajíčka úplně nevyleze, kdyby se náhodou ještě něco pokazilo. Což se samozřejmě stalo. Byl to pěkný průser. Kuře se vypotácelo z vajíčka a táhlo za sebou své vnitřnosti. Bylo zřejmé, že ještě nebylo úplně vylíhlé a proto se z vajíčka nedokázalo samo dostat. Slečna Jeffersonové jej tam chtěla nechat přes noc, že se třeba ještě dá dokupy.

V pátek ráno bylo kuře naživu, ale házelo sebou ze strany na stranu a vypadalo, že má velké bolesti. Slečně Jeffersonové jsem řekl, že jej nemůžeme nechat takhle trpět a že pokud ona nemůže, tak to provedu já. Nechtěla u toho být a tak odešla ze třídy. Opatrně jsem kuře zvednul a kroutil mu krkem, dokud v něm neruplo. Pak jsem vzal jedno zdravé kuře a umístil jej do inkubátoru slečny Jeffersonové. Děcka nic netušily.

Bylo to ale správné? Udělal jsem dobře, že jsem to před dětmi zatajil? Mohla to být skvělá příležitost jak je něco naučit. Mají ale na to, aby něco podobného zvládly pochopit? A co jejich rodiče, ti by proti tomu taky nic neměli? Slečny Jeffersonové je mi mimochodem líto. Příští rok už tady s námi nebude. Školní rada s ní neprodloužila smlouvu kvůli jednomu střetu, který tady měla a v němž hrála roli i dívka jménem Arome.

Arome bývala přesně na hranici mezi tím, kdy projde do dalšího ročníku a kdy propadne. V současné chvíli tvrdě propadá. Výsledná známka jí závisí na tom jak dopadne v tomto čtvrtletí a ona stejně na všechno kašle. Mohla by mít celé léto volno, ale ona mně radši bude ztěžovat život.

Dnes jsem své třídě řekl, ať se rozdělí do skupin po dvou. Arome si vytvořila trojici a když jsem jí řekl, že takhle to nebude fungovat, rozkřičela se na mě. Když jsem jí začal vysvětlovat proč, strčila si prsty do uší a začala si něco broukat. Po celý zbytek hodiny nás všechny vyrušovala od práce. Jsem vůči tomu naprosto bezmocný.

Mimochodem, hlavní vinu na tom nese vedení školy. To oni tuhle situaci vytvořili – tím, že dopustili, aby Arome procházelo, když mi vyhrožuje. Nedávno měla konflikt se slečnou Ligerovou a řekla jí, „Copak vy nevíte, co jsem řekla panu Moorovi?“

103        The Cost Of Living

Je mi 33, mám tři děti a jako jediná v naší domácnosti vydělávám. Mám za sebou dva roky vedení jedné domácnosti a donedávna jsem v jednom hotelu v Atlantě vydělávala $6.75 na hodinu. Pracovala jsem 40 hodin týdně, ale protože jsem musela jezdit autobusem, tak se mé pracovní dny ještě prodloužily a byly ještě únavnější.

Kvůli dlouhé pracovní době jsem se vůbec nevídala s dětmi. Nakonec jsem musela podat výpověď, protože jsem neměla nárok na zdravotní dovolenou ani placené volno a přitom jsem potřebovala jít v pracovní době s děckem k doktorovi. V současné době sháním práci.

Když jsem ještě pracovala, moje dítě trávilo veškerý čas v jeslích a když jsem se vrátila domů z práce, měla jsem tolik různého chystání a uspávání, že jsem dětem ani nemohla pomoct s domácími úkoly nebo se přeptat na to, jak se ten den měly. Děti chodí do školy pěšky a mně hrozně vadí, že ani nedokážu zajistit, aby se tam dostaly v pořádku. Dalo by se říct, že mé děti vychovala ulice.

Práci co dělám jsem si zvolila, protože ráda uklízím a taky jsem měla ráda lidi, se kterými jsem se tam potkávala. Navíc jsem se kvůli přežití nemusela spoléhat na podporu v nezaměstnanosti. Ale to, že jsem měla nízký plat znamenalo, že jsem závisela na potravinových lístcích, hlídání dětí a občas jsem musela využít lístků na autobus, které mi dali v útulku pro bezdomovce.

S platem $6.75 na hodinu jsem v podstatě žila od výplaty k výplatě. Pořád jsem musela řešit nějaké problémy, třeba že se v našem jednopokojovém bytě netopilo. Kdybych za hodinu měla aspoň $10.50, pak bych se minimálně nemusela strachovat, že nám doma dojdou základní věci. Děcka by si víc užily mámy a měly by lepší život. Mohly by se víc zapojit do různých akcí ve škole i mimo ni.

Namísto toho jsem byla ráda, když se mi vůbec podařilo přežít do další výplaty a nemusela jsem si půjčovat peníze od sestry. Chci být pro své děti dobrým vzorem a postarat se o ně, tak aby měly všechno co potřebují. Životní náklady jsou ale v současné době hrozně vysoké a rodiny mívají problém vůbec nějak vyjít s penězi. Ta moje je jen jednou z mnoha.

104        When The Towers Came Down

Být v druháku na škole někde na Floridě znamená upocenost a nudu. Seděla jsem tehdy na atletické dráze, nevšímala si toho, že nám tělocvikář dává pokyn protáhnout si nohy a najednou jsem zaslechla jak nějaký kluk říká, že v New Yorku vybuchla bomba. Pamatuju si, že mě napadlo, „To jakože atomovka? Kdo by na nás chtěl shodit bombu? Vždyť my už žádné nepřátele nemáme, ne? Nestalo se něco strýčkovi? To asi závisí na tom jak ta bomba byla velká. To je jedno, stejně si to ten kluk nejspíš vymýšlí. Prý mu to říkal učitel zěmědělství. To je fakt křupan. Vtipkovat o takových věcech může jenom úplný z**d. Já se teda hned po škole stěhuju do New Yorku a že by tam bouchaly nějaké bomby, to teda nehrozí.“

Tělocvikář nám řekl, ať ztichneme a zaběhneme si kilák a půl. Stoupla jsem si, oprášila si beton z dlaní a zeptala se „Jestli se tam opravdu něco stalo, ohlásí nám to?“ Odsud dál už si moc podrobností nepamatuju. Sledovala jsem jak k nám přiběhli dva další učitelé, kteří byli celí rozčilení a něco křičeli do svých vysílaček. Napadlo mě, jestli se náhodou fakt něco neděje. Pak si pamatuju, že jsem šla do další hodiny a uslyšela, že do jedné z věží WTC narazilo letadlo.

Jako děcko jsem snila o tom, že jednou WTC navštívím. Děda mi říkal, že do něj kdysi narazilo letadlo, ale ono nespadlo. To mě dočasně uklidnilo – určitě to byla jenom nějaká nehoda. Dál si pamatuju jak jsem seděla u stolu a dívala se jak se hroutí první věž. Angličtinářka nám řekla, ať si vezmeme kousek papíru a napíšeme na něj co nás v tu chvíli napadá. Řekla, že tohle nám jednou provždy změní život a až budeme starší, tak si na to rádi vzpomeneme. Měla pravdu. Zajímalo by mě jestli si rodiče ten papír nechali.

Ve svých snech jsem vždycky sedávala hned u WTC a jedla přeložený plátek feferonkové pizzy. Po bradě mi tekl omastek a já jsem upírala zrak nahoru na těch víc než sto pater. Vzpomínám si, že pod WTC bylo obchodní středisko, kam jsem s dědou chodívala nakupovat a přemýšlela jsem jestli tam pořád ještě je. Pak řekli, že Pentagon taky zasáhli. Měla přijít ještě nějaká další letadla? Půjčila jsem si od učitelky španějštiny mobil a zavolala mámě. Ta plakala, ale prý už mluvila se strýcem Lancem a ten byl v pořádku. Myslím, že jsem se zeptala, „To jsme teď jako ve válce?“ „Já nevím, zlato. Ale radši přijď hned po škole domů“. Určitě jsem přišla.

105        How They Fixed The Door

Když jsem se nastěhoval do mého současného bydlení, jednou z výhod bylo to, že v ulici kde je málo prostoru na parkování, jsme měli vlastní garáž. Nevýhodou pak bylo, že dveře od garáže byly rozbité a víceméně nepoužitelné. Jakmile jsem se začal finančně vzpamatovávat z výdajů spojených se stěhováním, rozhodl jsem se je vyměnit. Zavolal jsem hned do několika firem, aby přišli a dali mi cenovou nabídku a ve všech ohledech u mě nakonec zvítězila firma GDC.

Jednotlivé firmy měly své webové stránky a na nich buď online formuláře nebo email, přes který si šlo objednat schůzku. Emaily jsem rozeslal v neděli odpoledne a v pondělí těsně po půl desáté ráno mi zavolali z GDC, aby domluvili schůzku. Ze zbývajících dvou firem mi jedni odpověděli mailem, že jim budu muset zavolat (a to i přesto, že měli moje číslo a mohli zavolat oni mě). Jedni vůbec neodpověděli a musel jsem jim zavolat sám, abych se něčeho dobral.

Když došlo na domlouvání schůzek, byly výsledky opět všelijaké. Jedni nemohli přijít víc než tři týdny, zatímco ti druzí (ti co jim nestálo za to ani mi odpovědět na email) zase frflali a stěžovali si, že nemají žádné míry a řekli, ať jim zavolám, až budu mít nějaké cenové nabídky, a oni uvidí jestli dokážou jít s cenou níž. Především z posledně zmíněné firmy nevyzněl první dojem vůbec příznivě, zvláště pak ve srovnání s příjemnými a solidními službami poskytovanými GDC.

Co se týče nabídky, i tam ta jejich zvítězila – a to nejen cenově (i když byli nejlevnější), ale i pokud jde o přístup k zákazníkovi. Jejich zástupce byl mimořádně přátelský, ochotný a důkladný. Stávající dveře pečlivě prozkoumal a řekl nám, že jsou v podstatě v pořádku; akorát jsou špatně zasazené a šly by snadno vyměnit. Dal nám dvě cenové nabídky – jednu za zbrusu nové dveře a druhou za opravu stávajících – a nechal na nás, pro kterou variantu se rozhodneme.

Příjemně nás překvapilo jak rychle i poctivě ke všemu přistupovali. Nesnažili se nás dotlačit k tomu, abychom si zadraho pořídili nějaké doplňky typu dálkového ovládání. Namísto toho, aby se nám snažili prodat kompletní nové zařízení, řekli že stávající dveře jsou festovní a ještě dobrých deset let nám poslouží. S tím se ostatní firmy nedaly srovnat: jedni nám tvrdili, že současné dveře opravit nejde a ti protivní o tuhle zakázku neprojevili lautr žádný zájem.

106        Camping At Last

Tento rok máme trošku skluz, ale konečně jsme si našli čas na výlet do přírody. Plán byl takový, že se potkáme v táboře, dáme menší túru, utáboříme se a v neděli vyrazíme domů. Zavolal jsem do tábora a zjistil, že mají plno, ale pokud tam prý přijedeme dostatečně brzo ráno, možná se nám podaří uchytit nějaké místo (v případě, že někdo se rozhodne tam na druhou noc nezůstat).

Vyzbrojeni touto informací jsme odjeli o něco dřív oproti původnímu plánu a do tábora jsme nakonec dorazili kolem půl desáté. Zapsal jsem nás do seznamu – už na něm bylo zhruba osm lidí – a vzal Kiki na krátkou procházku. Mezitím jsme čekali až zjistí kolik volných míst bude vlastně k dispozici.

Hned u hlavní budovy byla hezká, uzounká, i když trochu strmá, stezka. Kiki byla v sedmém nebi a cákala se v malém potůčku. Na cestě se mi podařilo najít jakýs takýs signál pro mobil a tak jsem zavolal Callie a řekl jí všechno podstatné.

Posílaly se vždycky tři skupinky najednou, se seznamem volných míst – když jsme našli nějaké co se nám líbilo, měli jsme se vrátit a zapsat se. Nás zavolali jako čtvrté. Okamžitě jsme se vydali na jeden plac, který byl dost blízko záchodkům, vlezlo se na něj několik stanů a byl odvrácenou stranou k lesu. Plac přes cestu byl taky hezký, takže příští rok si možná zkusíme zamluvit ten.

Postavili jsme stan, vybalili se a trochu si zadechli a čekali na příjezd Sama s Callie. Ti se objevili kolem jedné odpoledne a jakmile se nachystali, šli jsme pro nějaké dřevo na oheň. Callie narazila na hezký pařez ideální velikosti, což bylo nakonec naprosto klíčové. Zmínil jsem už jak hrozná tam byla zima? Mrzlo, a to doslova.

Opekli jsme si pár karbanátků a celý večer se choulili u ohně. Spát jsme šli až ve chvíli, kdy došlo dřevo. Během noci spadly teploty někam kolem nuly. Bylo by mi větší teplo, kdybych si všimnul, že spodek spacáku, který jsem si vypůjčil od S+C, byl rozepnutý. Jelikož jsem si toho nevšimnul, celou noc jsem klepal kosu.

Bál jsem se o Kiki, která sebou pořád vrtěla a shazovala ze sebe přikrývku. Pokud ještě někdy půjdeme tábořit v takovouhle roční dobu, potřebujeme rozhodně lepší vybavení do podobné zimy. I když Kiki se nejdřív ve stanu vůbec nelíbilo, po probuzení už byla celá čiperná a vylezla na nafukovací matraci, aby se k nám mohla přitulit.

I přes tu zimu jsme si toho nakonec užili, jenom škoda, že jsme tam nejeli už o nějaký ten měsíc dřív. No co už, pojedeme příští rok. Po cestě domů se nic zajímavého nestalo, i když z té túry nás oba bolelo celé tělo.

107        Wonderful Married Life

S Leem jsme svoji asi deset dnů a zatím je všechno úplně v pohodě. Samotná svatba proběhla bez komplikací, až na to, že se nějak zapomněl fotograf. Situaci naštěstí zachránila kamarádka Clarissa tím, že sama udělala spoustu fotek. Stejně tak i pár dalších kamarádů, takže celkově by se tam pár dobrých kousků mělo najít. I když je pravda, že teď když nad tím tak přemýšlím, při focení zásnub jsem se pořád nějak šklebila, takže jakmile vyhodíme tyhle fotky, už jich na výběr zas tak moc nezbude. No co nadělám.

Svatební hostina se povedla – moje rodina se postarala o veškerou výzdobu, dolévala pití a dělala všechno možné. Všichni to zvládli úplně skvěle a ani nevím, jak jim poděkovat. Ze svatby si moc podrobností nevybavuju, takže tady zmíním jenom pár hlavních momentů, na které si vzpomínám. Třeba to jak jsem dostala pokutu za rychlou jízdu, když jsem se vracela od Leeho domů. Nic jsem neskrývala, byla jsem moc milá a ten policajt mi stejně dal pokutu.

Úspěšné dokončení studia v pátek ráno a poznámka, kterou jsem pronesla směrem k holce co seděla vedle mě. Týkalo se to učitele, který mi přípomínal jednu postavu z Harryho Pottera. Jasně si vybavuju jak se na mě ta holka podívala, jako bych byla úplný cvok. / Jak jsme s Leem uháněli přes Costco a házeli do košíku jídlo na hostinu, abychom ten večer ještě stihli přijít na rodinnou večeři. / Jak šílené bylo parkování u Dinneru; všichni si parkovali kde se jim zachtělo a těm z nás, co měli podpatky, to docela ztížilo situaci. / Jak jsem se ráno před svatbou celá rozklepala a při balení věcí jsem ani nemohla popadnout dech.

Ruce se mi v životě nepotily tolik jako během obřadu. Navíc bylo příšerné vedro, což taky nebylo úplně ideální. / Jak mi otec během hostiny přinesl něco na pití, kdybych náhodou dostala žízeň. To mi přišlo moc milé. / Jak nás s Leem hned po skončení hostiny Aaron s Clayem vykopli a nedovolili nám se s nikým bavit. Mysleli to dobře, kluci – chtěli, abychom si po všem tom rozruchu užili trochu klidu. / Tak to je pár věcí, které mi z toho všeho vyčnívají. Doufám, že se mi brzo podaří vystavit nějaké fotky.

108        The Seventh Beer

Joey, víš jak je ta velká tyč, co se ve větru houpe tam a zpátky? Jo, ta co je připojena k té velké plachtě. Ono je to vlastně naopak, ta plachta je připojená… no to je jedno. Jde o to, že ta tyč už vážně zranila poměrně hodně lidí, takže si radši dávej pozor když se k ní přiblížíš, jo? Varuju tě proto, že ty když si dáš nějaké to pivo, obvykle trochu polevíš v opatrnosti. Ty o tom víš, že jo? No, dnes jsi jich měl už šest a pokud se na lodi chováš takhle neopatrně, může z toho být pěkný průser.

Podívej, já se nesnažím dělat z tebe blbce. Akorát jsem už párkrát sledovala jak přecházíš z jedné strany lodi na druhou a vždycky jsi přitom takový zamyšlený, ponořený do sebe, nebo se prostě díváš po věcech co plavou na vodě. Chápej, já se ti nesměju, nic takového. Jde jenom o to, že si prostě musíš dávat bacha kam jdeš, víš?

Taky musíš dávat pozor na to, co se ti odehrává nad hlavou. Pokud se tady budeš tímhle způsobem potulovat, klidně se může stát, že tě ta tyč trefí. A bacha na to, to je pěkně těžká tyč. Ta tě může omráčit, ani o tom nebudeš vědět. Doslova, tak jak to říkám. Nebo ještě hůř, může tě klidně srazit z lodi přímo do vody. Co když zrovna v tu chvíli nebudu poblíž a nezachráním tě? Mohl by ses utopit a já bych o tom ani nevěděla.

Jinými slovy, já se tě snažím chránit. Důvod, proč jsem sem před chvilinkou přiběhla a srazila tě k zemi, byl ten, aby tě ta tyč nesrazila. Je mně líto, že jsem ti přitom vyrazila to pivo z ruky. To jsem fakt neměla v úmyslu. Vím, že ses těšil až si jej dáš. Evidentně jsi k němu měl zvláštní vztah, na rozdíl od těch předchozích šesti.

Ale chci abys věděl, že jediný důvod proč jsem to udělala byl ten, aby se ti něco nestalo. Mně na tobě záleží a byla bych velice nerada, kdyby se ti něco stalo, obzvláště když ti teď dělám instruktorku. Podívej, zkus se na chvilku vžít do mé role. Kdybys skončil v nemocnici, cítila bych se provinile, že za to nesu odpovědnost, i kdybych věděla, že za to vlastně nemůžu. Prostě tě nechci mít na svědomí. Nechci, aby se ti na téhle lodi cokoli stalo, ano? S tím pivem je mi to líto, už se to nebude opakovat. Ale jsem přesvědčená, že hluboko uvnitř tušíš, že jsem to udělat musela.

109        Mr. Israel

Svého učitele angličtiny v osmé třídě, pana Israele, jsem měla moc ráda. Byl to pěkný drsňák a když mluvil, všichni dávali pozor na to co říká. Trošku jsem se ho i bála, ale hlavně jsem se před ním chtěla předvést. Nebyl to takový ten typ učitele, co vám dá najevo, že vás má rád. U některých učitelů to bylo jasné, jeho ale nešlo tak snadno přečíst. Zdálo se, že nemá zájem mít nějaké oblíbence a na rozdíl od většiny učitelů mu nijak nelichotilo, že k němu studenti vzhlížejí.

Bylo mu taky úplně jedno jak špatně vám to jde v ostatních předmětech, hlavně že jste se u něj snažili. Každému dal jasně najevo, že pohrdá patolízaly a my jsme měli dost rozumu na to, abychom se mu nesnažili podlézat. Choval se k nám spravedlivě a nikdy se nad nikoho nepovyšoval. Díky tomu byl jedním z mých oblíbených učitelů.

Pamatuju se, že jsme se u něho v hodinách učili hlavně gramatiku. Vždycky vymýšlel takové různé hry a testy a byl schopen podávat gramatiku zábavnou formou. Jednou po nás chtěl, abychom napsali nejkratší možnou větu. Poté co odmítl většinu našich návrhů prohlásil, že správná odpověď zní „Jsem“. Řekl, že „Ne“ nelze brát jako větu. Tvrdil nám, že každá věta potřebuje podmět. Mohla jsem se s ním přít, stejně jako jsem se přela s většinou učitelů. Většina spolužáků to ode mě dokonce čekala. Ale z úcty k němu jsem si své námitky nechala pro sebe. A taky proto, že by mě v debatě převálcoval.

Když bylo po hodině, vždycky tiše vyklouzl ze třídy a přitom táhl ruku podél zdi jako by byl ve svém vlastním světě, poté co právě unikl z toho našeho. Vždycky mě zajímalo jestli ví, že ho přitom sledujeme, ale nikdy jsem nenašla odvahu se jej na to zeptat. Jak se vůbec na něco takového dá zeptat, aby přitom člověk nezněl jako nějaký pitomý slídil? A taky nám do toho samozřejmě nic nebylo.

Vždycky jsem ale měla pocit, že my dva máme něco společného. Některé věci co řekl v hodině ostatní děcka vůbec nezaznamenaly nebo je nepochopily, ale já jsem si je od té doby pamatovala. Pan Israel kdysi jedné třídě osmáků řekl, že skvělé výsledky u závěrečných testů závisí na tom, jak moc nám rodiče jako malým dětem všechno vysvětlovali. „Pokud vám rodiče předčítali nahlas, pak dopadnete dobře“. Určitě to myslel všeobecně, nejenom co se týče výsledků testů.

110        News From The Backyard

Konečně mám sudy na dešťovou vodu, a to hned dva. Jenom ještě musím nějaký ten den nechat zatuhnout beton kolem kohoutku a pak už budou provozuschopné. Takže ať prší! I když vlastně ještě pár dnů ne. Hlásí nám tady horko a sucho, i když to vypadá, že na obloze se stahují bouřková mračna. Já každopádně musím nachystat cihlové bloky na ten sud co bude stát u severovýchodního rohu domu. Ale venku je ještě vedro, tak se k tomu možná dostanu až někdy večer.

Na tohle čekám… no v podstatě od té doby co jsem ten dům koupila. Měla bych poděkovat kamarádce Caitlin, která si před pár měsíci seskládala vlastní sudy, za to že mě nakopla k akci, nemluvě o tom že mi přinesla úžasné 200-litrové sudy, kterých teď můžu využít.

Když jsem dnes ráno pracovala venku, trochu mě v jednom záhonku polekal had. Nejspíš se jenom opaloval a v mé přítomnosti se mu nelíbilo. Když jsem na něj zasyčela (nemělo by to být naopak?), zalezl do díry pod garáží. Takže mami, pokud někdy brzo ráno přijdeš trhat plevel, nejdřív se radši pořádně rozhlédni.

Co se dalších škůdců týče, v garáži jsem už nějakou dobu nezaznamenala žádné stopy po myších. Nicméně jak v garáži tak i kolem ní se to jenom hemží vosami. Já se sice řídím heslem „žij a nech žít“ a pár bych jich i snesla, ale bylo jich tam tolik, že vůči sobě začínaly být agresívní, což není dobře pro poblíž stojícího člověka ani psa.

Takže dnes ráno vedla první cesta do obchodu na nákup postřiku proti vosám. V garáži jsem našla pár hnízd a před chvilkou jsem je rychle postříkala. Teď doufám, že to zabere brzo, abych si mohla užít klidného večera v zahradě.

Onehdá jsem v nádobě na odkapávání, co ji mám pod kohoutkem u venkovního posezení, našla malou ještěrku. Bylo to rozkošné zvířátko, ale nepodařilo se mi na internetu najít žádné obrázky ničeho podobného, takže nemám tušení jak se jmenuje. Vypustila jsem ji na svobodu v zahradě za domem.

Taky jsem dnes opravila dveře od sprchového kouta. Minulý týden mi vyjelo jedno z koleček u posuvných dveří, tak jsem je radši nepoužívala. Když jsem se na to pořádně mrkla a zjistila co je třeba udělat, bylo to za chvilku hotové. Jsem na sebe pyšná a cítím se jako opravdový opravář. Což neznamená, že bych se hned teď chystala instalovat dvířka pro psa nebo tak.

111        Thumbs Up For Summer Classes

Včerejšek byl pravděpodobně jedním z nejúžasnějších dnů mého života. Hádáte správně, byl to poslední den letních kursů. A ještě než se zeptáte, zrovna vám povím, že vůbec nelituju toho, že jsem do nich chodil. Kdykoli někomu řeknu, že jsem v létě chodil do školy, tak na mě dotyčný zírá a říká „To myslíš vážně?“ Já jsem nicméně přesvědčen o tom, že škola v létě je docela rozumná věc, a to hned z několika důvodů.

Kdybych nebyl ve škole, pěkně bych se nudil. Všichni moji kámoši pracovali na plný úvazek, takže bych s nimi stejně nemohl nikam chodit. / Dohnal jsem všechno co jsem předtím zameškal. Díky chození do školy jsem držel krok se svým plánem na získání 30 kreditů za rok. Kdybych nikam nechodil, přišel bych o tolik kreditů, že bych studium nemohl dokončit v řádném termínu a musel bych to odložit na později.

Mám pocit, že jsem něco dokázal. Dokonce i někteří mojí známí připustili, že se na podzim do školy těšili; všichni se nudili a chyběl jím nějaký jasný cíl a smysl toho co dělají. / Doučování byla další zkušenost, která mi hodně dala. Díky němu jsem se seznámil s úžasnými lidmi, pomohl některým studentům a pro určité lidi byla moje pomoc zcela zásadní. Když víte, že jste někomu pomohli, máte dojem že všechno má smysl; podle mě by se lidé měli v životě upínat právě na tohle.

Na podzim se mi bude snáze naskakovat zpátky do vyučování. Kdybych si celé léto hrál a pracoval, těžko bych se toho potom vzdával a nastupoval zpátky do školy. / Při tom všem jsem ještě potkal pár zajímavých lidí. S některými jsem se skamarádil a v průběhu semestru jsme si navzájem pomáhali.

Částečně mě samozřejmě láká moci celé léto pracovat a našetřit si nějaké ty „peníze“ co o nich všichni tolik mluví. Na druhé straně mi ale kdysi kdosi řekl, „Pracovat můžeš celý život, to teď neřeš“. Navíc, vzdělání je nevyčíslitelná hodnota, že jo? Až mi bude 40, budou se mi nové věci učit blbě, ale měl bych být schopen se uživit díky dovednostem, které získávám a rozvíjím právě teď.

112        My Raging Ex

Tohle byl jeden z nejhorších víkendů co jsem poslední dobou zažila. Mého bývalého chytl strašný rapl kvůli něčemu co se mě vůbec netýkalo, ale on to stejně celé svalil na mě, řval po mě a vyhrožoval mi a nadával mi před dcerou. Tohle se nestalo už dlouho.

Po té hádce jsme se oba rozhodli strávit nějaký čas mimo náš dům. Dcera šla za babičkou, což bylo tak jako tak v plánu, a já jsem přespala u sousedky na gauči. Celou noc jsem byla vzhůru, snažila se na celou věc dívat s odstupem a přemýšlela jak se z toho vyhrabat ven. Vím, že tohle už říkám poněkolikáté a nikdy se tím nakonec neřídím. Tentokrát je ale opravdu třeba něco provést. V danou chvíli mě tu drží jenom špatné načasování a peníze.

Ne, ruku na mě nikdy nevztáhnul, opravdu nikdy, ale jeho nenávist ke mně je tak silná, že se dcera bojí, že k tomu jednoho dne dojde. Jí by nikdy neublížil. U ní je to jiné, to je jeho dceruška. Dřív jsem si lámala hlavu čím ho tak hrozně štvu, ale to už je teď pasé. I pokud mě z nějakého důvodu nenávidí, takhle se ke mně chovat nemusí. Občas mám pocit, že si na mě vylévá vztek na své dvě bývalé příšerné manželky. Vím, že mám své chyby, to máme všichni, ale není to dostatečný důvod pro to, aby mnou tak hrozně pohrdal.

To že náš vztah skončil vím už nějakou dobu. Proč mě tak nesnáší, na to jsem ale zatím nepřišla. Osobně si myslím, že to není kvůli ničemu, co bych provedla. Vím, že existuje pár věcí, které se mu na mě nelíbí (nejsem moc dobrá hospodářka), včetně toho jak vypadám (dost velká nadváha) a co jsem za matku. Vím, že mám na víc, ale někdy jsem ráda za to, že vůbec přežiju den a v takových chvílích se on vždycky tváří znechuceně, že se víc nesnažím.

Dnes jsem jak uzlíček nervů. Je zvláštní jak někdy řeším podobné problémy přejídáním a jindy zase nemůžu jíst vůbec, jinak mě rozbolí žaludek. Dnes večer jsem psychicky a emocionálně úplně vyčerpaná. Navíc jsem se vůbec nevyspala, celkem nějaké tři hodiny s přestávkami. Je tady úplné ticho, až z toho jde hrůza, a já tu zatím čekám, až to celé bouchne.

113        Squeezing In a Vote

Vážení poslanci, těší mě, že jste se zde všichni shromáždili, ale obávám se, že mám špatnou zprávu. Hlasování budeme muset ještě jednou odložit. Problém je v tom, že dnes jdu k holiči a to nějakou dobu zabere. Vím, že to zní jako ubohá výmluva, ale je to opravdu tak. Vždyť proč bych vám lhal? Kdybych si to vymýšlel, poznali byste to. Pokaždé když vám lžu, celý zrudnu a začnu koktat. Vy jste si toho nikdy nevšimli? Tak nic, zapomeňte na to.

Zítřek taky nepůjde, protože nám sem přiletí nějaký chlápek z Mali, co s ním mám strávit pár hodin. Chtěl by si to se mnou někdo prohodit? No tak vidíte. Příští pondělí je taky špatné, protože žena domluvila návštěvu veterináře ohledně naší kočky a vypadávání chlupů a tak. Ona tu kočku nezvládá, takže to v podstatě zůstalo na mě. Nedívejte se na mě tak – říkám to jak to je. Kdybych potřeboval nějakou lepší výmluvu, tak bych si ji vymyslel. Proboha, kočičí chlupy? Tak hluboko jsem snad ještě neklesl.

Takže jak sami vidíte, pondělí nepřichází v úvahu. V úterý jedu do Brisbane za královnou Alžbětou. Nečekáte snad, že odvolám schůzku s královnou, že? Existuje možnost, že bych vás do svého programu ještě nějak vměstnal, akorát že spojení s Brisbane je příšerné a je možné, že na to budu potřebovat celé dva dny. Pokud to bude vypadat, že bych se mohl vrátit do středečního poledne, dám vám vědět a to hlasování zorganizujeme, ano? Je to nicméně nepravděpodobné, tak s tím moc nepočítejte.

Takže nám zbývá příští čtvrtek. Ten bohužel taky není nic moc, protože mám naplánovaný velký golfový turnaj. Ten je pro mě fakt zásadní. Stejně tak zásadní je pro mě samozřejmě i rozpočet a proto kvůli vám ten golf odsunu. Slyšíte dobře, kvůli tomu aby proběhlo tady to s tím hlasováním jsem ochoten přijít o golf. Něco za to ale chci. Udělám to pro vás, za předpokladu, že vy mi taky poskytnete nějaké úlevy. Nic velkého, jenom že už mám dost všech těch obvinění z vydírání, korupce a podplácení. Stačí když občas trošku uberete. Co říkáte, platí?

114        Let The Stormy Clouds

V pondělí mi začínal další hektický týden a já jsem měl problémy zapnout hlavu a začít fungovat. Luke měl ten den zápas a Abby mi pomáhala vybudit v něm nějaké nadšení pro hru. Celý týden bylo vedro a dnešek nebyl výjimkou. Vlhkost díkybohu nebyla tak vysoká, aby pokazila podmínky pro hezký baseballový večer. V úterý bylo dusno, ale až do začátku zápasu bylo aspoň sucho. Nicméně ve chvíli, kdy jsme přijeli ke hřišti, začalo pršet.

Než skončila první směna, už vytrvale mrholilo a s Mattem jsme vyrazili zpátky k autu. Přijel jsem k plotu na pravé straně uprostřed hřiště, abychom se mohli dál dívat. Déšť mezitím nabíral na síle. Za pár minut přiběhla i Abby, ale Ann se překonala a zůstala sedět na tribuně. Kluci ještě ani nedohráli druhou směnu, když je konečně stáhli. Asi čtvrt hodiny seděli v krytém prostoru vedle hřiště a pak se zápas definitivně odvolal. Než se Ann a Lukovi podařilo doběhnout k autu, byli promočeni na kost.

Doma nám Ann udělala popcorn, aby nám bylo hezky teplo a sucho. Čekal jsem, že nám ten večer přijdou fotky z průvodu z předchozí soboty, ale ukázalo se, že Dee je ještě neposlala. Mezitím jsem narazil na pár supr fotek, které Ann vyfotila na festivalu co má probíhat až do této soboty. A poslední věc, Mattovy fotky z baseballu už taky přišly v pořádku domů. Děcka se nicméně podle všeho rozhodly se při focení neusmívat. Hrozné trdla.

Abby měla ve středu zápas a ten se jí parádně povedl. Měla možnost hrát nalevo i napravo v poli a taky dělat catchera. Ve vnějším poli se nic zasádního nestalo, ale na metě jí to šlo mnohem líp. Útočení, to je její, tam fakt září, a dokonce získala rozhodující bod. Měla z toho hroznou radost a my s Ann jsme taky byli úplně u vytržení. Po zápase ji všichni velice chválili a dokonce se mluvilo o tom, že by mohla hrát fast-pitch softball, který začíná hned po téhle sezóně. Tohle byl vlastně její poslední normální zápas. Ann zkoumá jak by bylo možné ji zapsat, i když nám bylo řečeno, že termín pro zápis už vypršel.

115        My Brother’s Lies

Na Štědrý večer jsme s Timem museli jít spát dřív. Kvůli své sestře Kate jsme měli za úkol chovat se jako by Santa Claus opravdu existoval. Rodiče nás chtěli mít v posteli brzo, aby se mohli pustit do skládání dárků pod stromeček. Viděl jsem na Timovi, že mi moc chce něco říct, ale nechtěl jsem se ho ptát o co jde.

Když jsme si vlezli do postele, byl jsem zticha a čekal, až uslyším co Tima trápí. A opravdu, netrvalo dlouho a začal mi vykládat, že ví co dostanu k vánocům. “Viděl jsem to na půdě nad garáží,” prohlásil. “Táta mě ale donutil slíbit, že to neřeknu.“ Nejdřív jsem mu nevěřil. “Cos dělal nahoře nad garáží?” zeptal jsem se ho.

Chvíli nic neříkal. Vypadalo to, že se snaží vymyslet nějakou přesvědčivou lež a na nic nemůže přijít. Pak povídá, “Slib mi, že to neřekneš. Myslel jsem, že tam možná schovali moje dárky. Otec mě chytil, když jsem lezl ven a já jsem mu řekl, že jsem hledal to rádio, co jsi ho kdysi sestrojil.” “A on ti jako věřil? Vždyť já sám jsem to rádio neviděl už několik let.” “Jasně, že mi věřil. Lhát přece docela umím, ne? Ty mi na to ale neskočíš.” “No, na takovýhle příběh rozhodně ne.”

“Jak jsi vůbec vylezl nahoru nad garáž?” zeptal jsem se. “Otec tam chvíli předtím musel být, protože nechal na zemi žebřík.“ “Tak co teda dostanu?” zeptal jsem se. Ještě jsem mu úplně nevěřil, ale poprvé mě napadlo, že může říkat pravdu. “Slíbil jsem, že to neřeknu.” “Vždyť je jedno jestli mi to řekneš teď, za pár hodin to stejně zjistím. Navíc jsi tam podle mě nic neviděl.” “Tomu sám nevěříš.” “Už zmlkni a běž spát,“ říkám mu. “Copak ty nechceš vědět co dostaneš? Napovím ti.” “Jestli okamžitě nezmlkneš, tak to na tebe požaluju.“ “Mami!” zavolal Timo. “Brian odmítá zmlknout.” Tomu teda říkám drzost. Pokud to máma slyšela, nijak to neřešila.

Předstíral jsem, že spím. Ani Timo není ale tak hloupý, aby si myslel, že bych dokázal usnout tak rychle. “Briane” povídá, “já vím, že ještě nespíš.” Nevšímal jsem si toho. “Mám nápad. Co kdybych ti trochu napověděl a ty bys to pak už uhodnul. Pokud se ti to podaří, nemůže mi otec nadat, že jsem to prozradil.” Dál jsem dělal, že nic. Čím víc ale člověk Tima ignoruje, tím víc odhodlání Timo má získat vaši pozornost. “No dobře,” povídá, “tak poslouchej.”

116        Fear Of Eviction

Včera večer jsem navštívil jednu výbornou kamarádku v Lincolnu a když mi nabídla, ať u ní přespím, s radostí jsem to přijal. Domů jsem se vrátil dnes odpoledne a v bytě bylo ticho a prázdno. Podivné bylo, že jsem na dveřích neměl oznámení o vyhození z bytu. Co víc, zatím o tom nepadlo ani slovo. Možná si to schovávají na pondělí. Protože na rozdíl od varování, co jsem obdržel za hlasité fandění u televize, by tohle bylo naprosto poprávu.

V dané chvíli sice nebyly žádné protesty, dokonce ani od mé sousedky, ale doufám a modlím se za to, aby v té době byla doma. Protože nemám pochyb o tom, že to co se v tomto bytě odehrálo v pátek mezi jednou a pátou ranní by bylo tou příslovečnou poslední kapkou, která by ji dohnala do blázince, kam už beztak dávno patří.

Samotné oslavy, nebo aspoň chlastání, začalo těsně potom, co jsem se v pět odpoledne vrátil z práce. Na večer jsem nakoupil pár bas piva a měl jsem pocit, že bych měl jednotlivé vzorky ochutnat, abych měl jistotu, že je mí hosté, kteří váží cestu z velkých dálek, neodmítnou. Ano, byla to kravina, a nevím kde jsem nechal rozum. Ve chvíli, kdy kolem deváté večer dojeli poslední hosté, byl jsem už úplně namol.

Nakonec nás bylo celkem 11, což je v podstatě každoroční průměr, i když letos jsme měli to štěstí, že přijel jeden pár, který se obvykle srazu neúčastní, a taky pár nováčků z Austinu, kteří chtěli okusit na vlastní kůži onen neslavně proslulý životní styl, o němž jim pravděpodobně vypráví jejich spolupracovníci. Všichni si mysleli, že hotel zamluvil někdo jiný a jak se ukázalo, nezamluvil nikdo nic.

U mě doma se 11 lidí nemohlo v žádném případě pohodlně vyspat. Což je jedna věc, kterou pořád nedokážu pochopit: ti lidi se ve skutečnosti nepotřebují pohodlně vyspat. Po zběsilém obtelefonování různých hotelů ve městě se nám podařilo objednat pokoj někde v centru města. Ten nakonec zůstal nevyužit.

Co se opilců týče, tak ještě platí, že nemají tuchu jak moc křičí. Ježišmarjá, to byl řev. Někdo furt něco shazoval, zpívalo se a spát se šlo až hodně pozdě. Pravda, byt byl druhý den totálně zdemolovaný, ale pro mě to je vrchol celého roku, a to už čtvrtý rok za sebou. Takže pokud mě odsud nevyhodí, tak to nakonec všechno stálo za to.

117        What Makes The Germans Tick

V roce 1943 už k nám přicházely zprávy o tom, že Němce ženou zpátky jak Rusové, tak i Američané. V určitém ohledu to pro nás židy znamenalo ještě větší nebezpečí. Jelikož začínalo být zřejmé, že Německo válku prohraje, nikdo nechtěl přijít o život těšně předtím, než bude po všem. Lidi byli mimořádně opatrní, snažili se vším nějak proplout a dožít se míru. Ke konci bombardovali Spojenci Drážďany a tehdy jsem se bál úplně nejvíc.

Na druhé straně existovali i lidé, kteří hodně riskovali, jenom aby nám pomohli. Pokud jste ukrývali židy a chytili vás, buď vás poslali do koncentráku nebo na místě zastřelili. Nabídnout někomu pomoc musel být šíleně riskantní podnik. Donašeči byli všude, dokonce i mezi židy.

Většina lidí se pochopitelně bála a riskovat nechtěli. I pokud s nacismem nesouhlasili, raději dělali, že nic nevidí a předstírali, že si vší té nespravedlnosti a utrpení nevšimli. Když před sebou máte skupinu lidí, které co nevidět sprovodí z povrchu zemského, tak si velice rozmyslíte, jestli jim chcete pomoct. Rozumné je se do toho nijak neplést a snažit se zůstat mimo. Není to sice správný přístup, ale nevýhodou správného přístupu je, že na něj téměř určitě doplatíte životem.

Němci si tu hrůzu zasloužili, to ale nezabránilo gestapu v zabíjení lidí, kteří stranili Spojencům. Se ženou jsme měli obrovské štěstí, že se nám podařilo z toho vyváznout živým a zdravým. Spoustu našich známých sbalili a někam odvezli a už jsme je nikdy neviděli. Občas došlo k tomu, že jsme i my byli málem odhaleni, ale na poslední chvilku se vždycky stalo něco, co nám umožnilo uniknout.

To že miliony Němců dělaly, že nic nevidí, mě nesmírně rozčarovalo. Jak chcete ospravedlnit to, že ignorujete utrpení lidi, s kterými jste celá desetiletí, ba dokonce staletí, žili bok po boku? Aby toho nebylo málo, po konci války se tihle lidi tvářili, jako by se právě probudili z nějakého zlého snu a byli připraveni pokračovat v běžném životě.

Brali to tak, že trpěli tolik co my a svědomí tím pádem mají čisté. Tak to ale není. Tady neplatí “konec dobrý, všechno dobré.” Tyhle rány se nezahojí ještě dlouho a pokud chcete znát můj názor, tak by za tohle měl nějakým způsobem pykat celý národ.

118        Resolution Nr. 9 (More of Same)

Edward: Stejně jako všichni další mí známí jsem si i já dal tento rok jednoduché předsevzetí míň utrácet. Tohle bude rok, který nás naučí pořádně se rozmyslet, než si koupíme nějakou blbost, bez které bychom se klidně obešli. Předpokládám, že si z bank vybereme peníze (nebo aspoň to co zbylo) a strčíme je zpátky do matrací, tak jak to dělali naši prarodiče. Taky si budeme muset zvykat chodit pěšky a jezdit na kole a celkově zacházet se svými penězi opatrněji.

Ono už je taky nejvyšší čas. Nejen že se z nás za posledních pár desetiletí stali pěkní rozmazlenci, ale úplně se vytratilo povědomí o tom co je opravdu důležité. Většina z nás si různých malých radostí vůbec neváží, prostě je bereme jako samozřejmost. Každodenní starosti a shon nás pohlcují natolik, že zapomínáme se občas zastavit a zjistit, kolik krásy nás vlastně obklopuje.

Já to vidím tak, že v dohledné době dostaneme pěkně přes držku. Mnozí z nás budou v následujících měsících přehodnocovat co je pro ně opravdu podstatné a osekávat rodinné rozpočty. Pozitivní nicméně je, že těžké časy, kterým se nevyhneme, sebou přinesou potřebu naučit se přežít. I když upřímně řečeno, já bych se těm těžkým časům radši vyhnul, nezdá se, že by to měla být bůhvíjaká zábava.

Bunny: Když jsem teď zjistil, že zahrady lze využívat jako venkovní tělocvičny, plánuju, že v ní budu pravidelně posilovat. A když říkám pravidelně, myslím tím často. V posledních letech jsem na tom s fyzičkou čím dál hůř a taky je načase abych něco podnikl se svou nadváhou.

Nikdy jsem moc rád necvičil. Namísto toho, abych prostě vyrazil do posilovny a nabral kondici, jsem si vždycky radši našel nějakou výmluvu proč tam nejít. Buď byla posilovna moc daleko, nebo tam bylo moc lidí, nebo tam se mnou neměl kdo jít, případně jsem měl pocit, že by toho času šlo využít efektivněji. Snažím se najít i jiné způsoby jak se dát dokupy, ale těch možností už mi moc nezbývá.

To jsem zvědavý co si pomyslí moji sousedé, až mě uvidí poskakovat nebo dělat kliky mezi záhonky. Pravda ale je, že mně je úplně ukradené co na to budou říkat, hlavně ať si své názory nechají pro sebe.

Navíc si nedělám moc velké naděje. Stejně jako většina mých spoluobčanů nevynikám schopností dotahovat věci do konce a to se týká i věcí, které mám na papírku s úkoly klidně už několik let. Je možné, že zrovna letos se to všechno zlomí? Moc tomu nevěřím.