Dobrý den. Vedete individuální výuku?
Nevedu.
Tak to nic.
Moment. Dejte mi chvilku. Zkusím vysvětlit, proč učím skupinově.
All right. But make it quick. I don't have all day.
Vím, že pro mnohé je “malá skupina” zaklínadlem, podle něhož si vybírají vhodný kurs.
No a neměla by být?
Ne. Chleba se láme jinde. Dobrý učitel naučí během jedné hodiny tucet studentů mnohem víc, než průměrný či špatný učitel jednoho člověka na soukromé hodině.
Proč si to teda myslím?
Člověk intuitivně předpokládá, že v menší skupině se toho víc naučí. Učitel se mu bude moci více věnovat a zaměří se na jeho konkrétní problémy. Student bude moci do libosti konverzovat, ptát se, všechno se bude řídit jeho potřebami. Učiněný ráj.
Přesně.
Ono je to ale ve skutečnosti úplně jinak.
No to si rád poslechnu.
Je vaším cílem hodně mluvit?
Ano.
V malé skupince mluvit nebudete. Každé vaše slovo bude znít do hrobového ticha, každá chyba se bude odrážet od zdí a vyvolávat zkoumavé pohledy ostatních dvou tří nešťastníků (kteří sami hledají každou záminku k tomu, aby nemuseli mluvit). Výsledkem je, že všichni nakonec nervózně vypotí pár ušmatlaných primitivních úryvků a s úlevou si vydechnou, když se přejde na vysvětlování nějakého marginálního gramatického jevu.
Ve větší skupině to probíhá jinak?
Mám tisíckrát ověřené, že ano. V dobře sestavené a rozběhnuté skupině cca 8-12 lidí (cokoli nad to už je moc) padnou veškeré zábrany, studenti se s chutí vrhají do víru konverzace, třída kreativně bzučí, učitelovo srdce plesá, jeho notes se plní poznámkami a podněty pro další výuku a život na chvilku stojí za to.
V čem je to dobré pro studenty?
Studenti se před sebou navzájem nestydí – každý má jen jednoho posluchače a ten je na tom s angličtinou zhruba stejně jako on. Koho učitel zrovna poslouchá nehraje roli. Zaprvé při konverzaci nemáte čas ani energii myslet na to, že vás teď zrovna někdo poslouchá. Zadruhé je občas lepší nevědět. (Dobrý učitel na konci konverzace anonymně rozebere chyby, které zaslechl a vy jediní víte, kdy je řeč o vás.)
Jaká je ideální velikost skupiny?
Onen kýžený sweet spot se nachází někde kolem 10 lidí ve skupině. V malé skupince se vytrácí excitement plynoucí z interakce mezi sobě rovnými studenty. Velká skupina zase poskytuje anonymitu flákačům, kteří se schovávají za ostatní a nabourávají potřebnou solidaritu.
Ale já chci, aby se učitel zaměřit na moje konkrétní nedostatky a ne aby řešil problémy všech ostatních.
Nedělejte si iluze o tom, že by vaše konkrétní angličtina trpěla nějakými unikátními nedostatky. Děláte úplně stejné krpy jako všichni nešťastníci kolem vás a všichni máte máte víceméně stejné mezery ve znalostech .
A panu učiteli za jednu hodinu platí deset lidí namísto jednoho.
Ano. Rovnice ale má ještě jednu hodnotu, od které se aspoň pro mě všechno odvíjí. Připravit si opravdu dobrou hodinu, která organicky naváže na hodiny předchozí a připraví půdu pro hodiny následující, trvá dlouho (včetně sestavení domácích úkolů a přípravy tiskových materiálů určitě několik hodin, možná i dnů). Upřímně řečeno, do jednoho studenta bych podobný objem práce a času neinvestoval. A nezapomínejme ani na to, že ve větší skupině platí každý student zlomek toho, co by platil na hodinách soukromých.
Takže win-win situation?
Win-win-win-win situation, as far as I’m concerned. Já mám zvýšenou motivaci přichystat skvělou hodinu, studenti si odnesou plno nových poznatků, bez nervozity si zvesela poklábosí v angličtině a vposledku zaplatí míň. What’s not to like?
Něco mě napadlo. Co když hlavním důvodem, proč se štítíme větších skupin, je vtíravé tušení, že se sami k domácímu studiu nedokopeme? Jinými slovy: ve větší skupině bude nepřipravený student za blbce, bude brzdit ostatní a učitel se bude raději věnovat připraveným studentům. V malé skupině – či ještě lépe při individuální výuce – je namísto toho tíha odpovědnosti na učiteli. Ten je nucen odložit připravený plán a probírat v hodině to, co si měl student projít doma.
No teda. Toho, co vás během předešlého dotazu osvítilo, se držte.